U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem Advokátní
kanceláře Bakeš & partneři, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, o zaplacení částky 197.460,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 216/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 55 Co 218/2014-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému
rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne
27. prosince 2013, č. j. 15 C 216/2013-114 (jímž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 32.100,- Kč ve lhůtě do 15 dnů od právní
moci rozsudku, zamítnuta žaloba o zaplacení částky 165.360,- Kč, a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení) „jen tak, že co do částky 2.100,- Kč se žaloba zamítá,
jinak se ve výrocích I. a II. potvrzuje“, a rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, není – jak bude rozvedeno níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Podle dovolatelky napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího dosud nebyly vyřešeny. Podle dovolatelky jde o otázky:
a) aplikace § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), v platném znění, a dále
b) doby, z níž má být vypočítána nemajetková újma s ohledem na posuzovaný
případ. Takto dovolatelkou (v dovolání dále) vymezené předpoklady přípustnosti
dovolání nejsou ovšem relevantní. V případě sub a) Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012 (všechna zde označená
rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vyložil a odůvodnil právní názor, že
náklady původního řízení může poškozený uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy,
vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu
nesprávného úředního postupu. Zákon vylučuje náhradu škody spočívající ve
vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním
řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li
poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních
předpisů. Uvedená právní otázka tudíž dovolacím soudem byla již vyřešena. V případě sub b) se dovolatelka de facto domáhá dalšího soudního
přezkumu řešení této otázky v rámci jedinečných skutkových okolností daného
případu. Přitom již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
rozhodující soud při posuzování délky řízení postupoval s odkazem na Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 58/2011. Z tohoto stanoviska a z judikatury dovolacího soudu
navazující na toto stanovisko vycházel též odvolací soud, takže nelze uzavřít,
že by předmětná materie (jak ji dovolatelka v rámci zformulované právní otázky
coby předpoklad přípustnosti dovolání vymezila ve svém dovolání) nebyla dosud
dovolacím soudem vyřešena.
Přitom okolnost, že dovolatelka s právním posouzením
věci odvolacím soudem nesouhlasí a s ohledem na skutkové poměry daného případu
polemizuje (bez relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání) s
právně kvalifikačním názorem odvolacího soudu, pochopitelně přípustnost
takového dovolání nezakládá. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.