30 Cdo 3760/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně JUDr. K. B., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování:
Ministerstvo spravedlnosti – odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o
750.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 10 C 411/2009,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010,
č. j. 70 Co 365/2010 – 66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
postupem Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 též rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení rozhodl odvolací soud v záhlaví
uvedeném usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně se v
tomto řízení domáhá stejného nároku jako v řízení vedeném Obvodním soudem pro
Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008, které již bylo pravomocně skončeno. Z tohoto
důvodu soud prvního stupně postupoval správně, jestliže řízení pro překážku
věci rozsouzené zastavil podle § 159a odst. 5 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“).
K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně se v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C
191/2008 domáhala vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení
částky 750.000,- Kč s příslušenstvím. Tento svůj požadavek podepřela tvrzením,
že postupem Městského soudu v Praze „došlo k nesprávnému úřednímu postupu v
rámci zápisu společníků a sídla firmy v obchodním rejstříku“. Tímto postupem se
cítila poškozena a domáhala se zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V souzeném
řízení žalobkyně opětovně tvrdila, „že měla být poškozena nesprávným úředním
postupem Městského soudu v Praze v souvislosti s řízením u obchodního rejstříku
při zápisu společníků a sídla obchodní firmy do tohoto rejstříku.“ Uvedla, že v
listopadu 2008 navštívil její nemovitost exekutor, což vyvolalo u žalobkyně a
členů její rodiny značný psychický stres.
Žalobkyně tedy v obou řízeních tvrdí, že byla poškozena v rámci stejného řízení
o zápisu skutečností v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze s tím, že
u tohoto soudu došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Není právně podstatné, zda
období, kdy se žalobkyně cítila být poškozená postupem soudu, jinak časově
vymezila v každém ze soudních sporů. V obou soudních řízeních jde o přiměřené
zadostiučinění nemajetkové újmy, která měla vzniknout z nesprávného úředního
postupu v rámci jednoho soudního řízení. Jedná se tedy zjevně o plnění ze
stejného skutku, v rámci totožného předmětu řízení mezi týmiž účastníky řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) a § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jehož důvodnost staví
na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení existence překážky věci rozsouzené. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Podstatu skutku lze přitom
spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný.
V obou žalobách byla požadovaná částka stejná, avšak lišil se počátek prodlení
a výše požadovaných úroků. Šlo tedy o jiné datum splatnosti požadované částky a
jiné období prodlení s jinou sazbou úroků.
Žaloba projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008 se
týkala nesprávného úředního postupu, který spočíval v tom, „že Městský soud v
Praze od 14. 3. 2007 do 23. 10. 2008 nezahájil z moci úřední řízení o výmaz
sídla firmy nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického
sídla.“
Žaloba projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 411/2009 se
týkala nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze spočívajícího v
tom, že „nezahájil z moci úřední řízení o výmaz sídla firmy nebo řízení o
zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického sídla ani v navazujícím
období od 24. 4. 2008 do 12. 2. 2008.
„Každá ze žalob se týká jiného období, kdy trval nesprávný úřední postup
Městského soudu v Praze, byť forma nesprávného úředního postupu je totožná.“
Každá ze žalob se týkala i jiných následků nesprávného úředního postupu. První
žaloba (vedená pod sp. zn. 19 C 191/2008) se týkala újmy způsobené zejména:
- „nutnost strpět ve své nemovitosti zapsané sídlo cizí firmy,
- nutnost v tomto období strpět doručování cizí korespondence,
- riziko návštěvy exekutora v nemovitosti,
- osobní návštěva vymahače dluhů firmy BTISK s. r. o. dne 26. 3. 2008,
- osobní návštěva jiného vymahače dluhů firmy dne 21. 4. 2008,
- - narušení rodinných vztahů s tehdy 84-letou matkou jako
spoluvlastnicí nemovitosti v důsledku sporů plynoucích z toho, že je v
nemovitosti stále zapsané sídlo firmy... s akcentem na neskutečnou hádku dne
21. 4. 2008 v důsledku návštěvy vymahače dluhů firmy…,
- ostuda, poškození dobrého jména, profesní a občanské cti atd“.
Druhá žaloba (vedená pod sp. zn. 10 C 411/2009 se týkala zejména těchto
následků:
- „návštěva exekutora dne 6. 11. 2008 v nemovitosti,
- neskutečná scéna ze strany mé matky dne 7. 11. 2008 večer, jakmile
jsem přišla z práce, s obviňováním z mé právnické neschopnosti a s výčitkami,
proč mě tedy jako rodiče umožnili vystudovat práva (pozn.: Karlova universita),
když nedokážu zařídit odstranění sídla firmy z našeho domu,
- můj psychický kolaps z návštěvy exekutora a z představy, že tato
návštěva by nemusela být jediná,
- ještě více, až neskutečně narušené mé rodinné vztahy…,
- zničená pověst občana a právníka, který má v patách exekutora…,
- nutnost dále strpět, že v našem rodinném domě má zapsané sídlo cizí
firma,
- mé zoufalství z toho, že se nikde nemohu dovolat ochrany mých
oprávněných zájmů…“
V obou žalobách se tedy jedná o jiná skutková tvrzení a jiné následky, čili o
jinou nemajetkovou újmu. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně za zcela správná a navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 7. 2010,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické
vzdělání, a tudíž se u ní nevyžaduje povinné zastoupení advokátem nebo notářem
(§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Soudy obou stupňů rozhodly o zastavení předmětného řízení z důvodu existence
překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., jenž
stanoví, že „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu“.
Překážka věci rozsouzené nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána
stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok
nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného
předmětu řízení a týchž osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4.
2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Soudní judikatuře jako SJ
113/2001, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
V daném případě není mezi účastníky sporu o tom, že se jedná o řízení mezi
týmiž osobami, které dokonce vystupují ve stejném procesním postavení.
Co se týče uplatněného nároku, ten je v obou žalobách vymezen rovněž shodně
tak, že žalobkyně požaduje, aby jí žalovaná zaplatila částku 750.000,- Kč s
příslušnými úroky z prodlení. Úroky z prodlení jsou sice v každé žalobě určeny
jinak s ohledem na dobu, za kterou jsou požadovány, to však nemění nic na tom,
že se jedná o nárok téže povahy.
Ostatně totožnost uplatňovaného nároku je ovlivněna totožností předmětu řízení,
který je v těchto dvou řízeních, jak bude níže ukázáno, rovněž shodný.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok či stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn
(viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu).
Žalobkyně sama uvádí, že v obou žalobách požaduje přiměřené zadostiučinění v
penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem
Městského soudu v Praze. Nesprávný úřední postup byl žalobkyní v obou případech
skutkově vymezen tak, že Městský soud v Praze jakožto soud rejstříkový
„nezahájil od 14.3.2007 do 23.10.2008 z moci úřední řízení o výmaz sídla firmy
nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického sídla“ (řízení
pod sp. zn. 19 C 191/2008), resp. v projednávané věci „nezahájil z moci úřední
řízení o výmaz sídla firmy nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro
ztrátu faktického sídla ani v navazujícím období od 24. 4. 2008 do 12. 2. 2008.
V dovolání žalobkyně nadto uvádí, že „každá ze žalob se týkala jiného období,
kdy trval nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, byť forma
nesprávného úředního postupu je totožná“.
Z vymezeného skutkového základu nepochybně vyplývá, že žalobkyně se uvedené
částky domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za jeden nesprávný úřední
postup Městského soudu v Praze spočívající v tom, že tento soud neučinil úkon
(nezahájil řízení) v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta třetí, zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen
„OdpŠk“).
Předmět řízení je v obdobných případech skutkově vymezován tvrzením účastníka
(poškozeného) o způsobené újmě a jevových souvislostech její příčiny. Přitom
jak již bylo vysvětleno výše, příčina vzniklé újmy je v obou žalobách
dovolatelky vymezena shodně. Nehraje zde žádnou roli skutečnost, že by se mohlo
jednat o nároky za různá období nečinnosti státního orgánu (soudu), neboť tato
doba musí být dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu brána v potaz jako celek
(k tomu viz i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné též na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Skutkově je přitom shodně vymezena i žalobkyní tvrzená újma, jež jí měla tímto
jediným nesprávným úředním postupem vzniknout. Dovolatelka v obou žalobách,
mimo obvyklou nejistotu ohledně svých práv a povinností způsobenou nekonáním
státního orgánu v přiměřené době, skutkově a konkrétně vymezuje (ilustruje)
dopady, které toto nekonání mělo v její nemajetkové sféře, vždy jde o
subjektivní traumata a o postižení její občanské a profesní cti podřaditelná
pod pojem nemateriální újmy jako projevy téže příčiny.
Jestliže v kompenzačním řízení musí být doba, po kterou nebyl úkon učiněn,
brána v potaz jako celek, taktéž újma tímto nekonáním způsobená musí zahrnovat
celé toto období. Je pak na poškozeném (v daném případě žalobkyni), kterak
skutkově tuto újmu vymezí v rámci celého posuzovaného časového úseku.
Jiná by byla situace, kdy by poškozený v dřívější žalobě žádal poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za dobu, kdy nebyl úkon učiněn, přičemž tato
nečinnost dotčeného orgánu by trvala i po tom, co by o této žalobě bylo
pravomocně rozhodnuto (k tomu viz výše citované stanovisko, sp. zn. Cpjn
206/2010, právní věta 5.).
V daném případě žalobkyně tvrdí, že žádala přiměřené zadostiučinění v první
žalobě (podané dne 30. 10. 2008) za období tvrzené nečinnosti Městského soudu v
Praze od 14. 3. 2007 do 23. 10. 2008 a v druhé žalobě (podané dne 4. 11. 2009)
za období tvrzené nečinnosti od „24. 4. 2008 do 12. 2. 2008“. Takto podanému
sdělení o sledu událostí sice není dost dobře rozumět, avšak v obou řízeních
žalobkyně tvrdila, že řízení o zrušení obchodní společnosti BTISK s. r. o. s
likvidací bylo z moci úřední u Městského soudu v Praze zahájeno dne 13. 2.
2008. Vyplývá to i ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008 (viz např. rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 19 C 191/2008-26).
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně již v předchozím řízení uplatňovala nárok na
náhradu nemajetkové újmy za celé období nečinnosti Městského soudu v Praze, tj.
od 14. 3. 2007 do 13. 2. 2008.
I kdyby však již v předchozím řízení období tvrzené nečinnosti žalobkyně takto
nevymezila, pak platí, že soud prvního i druhého stupně musí vyjít ze stavu
řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.) – srov. mutatis mutandis
stanovisko, sp. zn. Cpjn 206/2010, právní věta 5. To znamená, že skončila-li
namítaná nečinnost Městského soudu v Praze ještě před tím, než bylo o první
žalobě rozhodnuto odvolacím soudem, byla v tomto dřívějším řízení projednávaná
celá doba nečinnosti. Období tvrzené nečinnosti Městského soudu v Praze
skončilo dne 13. 2. 2008, a odvolací soud v předchozím řízení rozhodl dne 10.
9. 2009. Mimo jiné tedy již dávno poté, co byla rozhodnutím Městského soudu v
Praze obchodní společnost BTISK, s. r. o. zrušena a byl jmenován likvidátor
(stalo se tak usnesením ze dne 16. 10. 2008, které nabylo právní moci dne 20.
10. 2008).
Žalobkyně se tak v předmětném řízení domáhá stejného nároku za stejnou
nemajetkovou újmu způsobenou skutkově totožně vymezeným nesprávným úředním
postupem, a proto odvolací soud rozhodl správně, jestliže usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení z důvodu existence překážky věci pravomocně
rozsouzené potvrdil.
Nejvyššímu soudu je nicméně z jeho úřední činnosti známo, že jeho rozsudkem ze
dne 14. 7. 2011, č. j. 30 Cdo 5289/2009-64, došlo ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu vydaného v řízení o první žalobě dovolatelky (tedy v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008), a proto již
pro projednávané řízení není dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Pro
zahájení a projednání tohoto pozdějšího řízení je však nyní dána překážka věci
zahájené ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. Proto dopady usnesení soudu prvního
stupně a soudu odvolacího v tomto případě zůstávají nedotčeny.
Dovolací soud proto postupoval podle § 243b, věty první, o. s. ř. a dovolání
žalobkyně zamítl.
Jelikož se jedná o rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodl dovolací soud i
o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo
zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2011
JUDr. František Ištvánek,v. r.
předseda senátu