USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T.
S., nar. XY, bytem v Italské republice, XY, zastoupeného Mgr. Barborou
Barcalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované
České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
zaplacení 20 923 808,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
7 pod sp. zn. 5 C 9/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 25 Co 54/2018-184, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 25. 10. 2017, č. j. 5 C 9/2016-143, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 25 Co 54/2018-184, se odmítá.
III. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
částku 20 923 808,26 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 25
Co 54/2018-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhal coby náhrady škody způsobené mu
nesprávným úředním postupem příslušníka Policie České republiky, který měl
poskytnout rozsudek v trestní věci žalobce italské policii. Vzhledem ke
zveřejnění překladu rozsudku a jeho následné desinterpretaci utrpěl žalobce
újmu, jejíž náhradu nyní požaduje.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 7. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel svým dovoláním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto
dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda v jednání příslušníka Policie České republiky lze spatřovat exces,
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud shledal, že uvedené jednání exces nepředstavuje, neboť policista
tímto jednání nesledoval uspokojování svých zájmů či potřeb (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod
číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání ohledně
předkládané právní otázky je ovšem nepřípustné již z toho důvodu, že její
opačné vyřešení navrhované dovolatelem by k příznivějšímu výsledku řízení pro
dovolatele vést nemohlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jak totiž odvolací soud rovněž správně zhodnotil,
podle ustálené judikatury dovolacího soudu by v případě tzv. excesu neodpovídal
za vzniklou újmu stát, nýbrž škůdce (dotyčný policista) přímo sám, což by bez
dalšího vedlo k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace
žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2410/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo
670/2005, uveřejněný pod číslem 49/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ani otázka, zda lze dospět k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi
jednáním příslušníka Policie České republiky a tvrzenou škodou, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť otázka existence příčinné
souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o
nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou
majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový
stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní,
ale o závěr skutkový. Brojí-li dovolatel proti tomuto (skutkovému) závěru
odvolacího soudu, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Otázka, zda je dána odpovědnost státu za poskytnutí osobních a citlivých údajů
dovolatele v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a
Rámcovým rozhodnutím Rady 2006/960/SVV ze dne 18. 12. 2006, o zjednodušení
výměny operativních a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států
Evropské unie, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (srov. opětovně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud
totiž svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na závěru o neexistenci příčinné
souvislosti mezi dovolatelem tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem
příslušníka Policie České republiky, nikoliv na závěru, že se dotyčný policista
nesprávného úředního postupu nedopustil.
Dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu,
tedy i ohledně výroku II o nákladech odvolacího řízení (jakož i ohledně té
části výroku I odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení). V této části svého dovolání však dovolatel
nevymezuje žádný dovolací důvod způsobem předpokládaným v § 241a odst. 3 o. s.
ř., což činí dovolání v tomto rozsahu vadným a vede rovněž k jeho odmítnutí (§
243c odst. 1 o. s. ř.).
Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající zejména v tom, že odvolací soud
účastníky řízení neseznámil s tím, že hodlá věc posoudit právně odlišně než
soud prvního stupně, a dále v tvrzeném nedostatečném odůvodnění napadeného
rozsudku, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení
dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li
dovolání (jinak) přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu