Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 2410/2017

ze dne 2019-04-23
ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2410.2017.1

30 Cdo 2410/2017-194

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce D.

R., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M.,

advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalovanému R. P., se sídlem

v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8,

Sokolovská 24/136, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod

sp. zn. 34 C 103/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 13. 12. 2016, č. j. 1 Co 54/2016-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou podanou dne 4. 7. 2013 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému

zdržet se jakýchkoliv zásahů do práva na ochranu osobnosti žalobce, poskytnutí

omluvy a peněžní satisfakce. Žalovaný měl podle žalobce v rozporu s povinnostmi

uloženými právními předpisy, zejména trestním řádem, umožnit jako předseda

senátu pověřený vedením trestního řízení proti žalobci zástupcům médií

nahlédnout do spisového materiálu vedeného v rámci trestního řízení u Krajského

soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č.

j. 34 C 103/2013-117, zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen zdržet se

jakýchkoli zásahů do práva na ochranu osobnosti žalobce, spočívající zejména ve

zveřejňování či umožnění zveřejnit osobní údaje D. R. z trestního spisu sp. zn.

4 T 21/2013 (výrok I), zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen na

webových stránkách umístěných na doméně idnes.cz, ctk.cz a novinky.cz v hlavní

rubrice článků a v jejich grafické úpravě uveřejnit písemnou omluvu znění

uvedeného v rozsudku (výrok II), zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen

zaplatit žalobci částku ve výši 1 000 Kč (výrok III), zamítl žalobu, podle

které je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku ve výši 97 500 Kč (výrok IV),

a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku ve výši

20 570 Kč (výrok V).

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 1

Co 54/2016-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a

V (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti výroku III rozsudku soudu prvního

stupně (výrok II), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce co do výroků I a III dovoláním, které

však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.

404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,

odmítl.

Tvrzení žalobce, že žalovaný jednal za účelem uspokojení vlastních zájmů, ze

skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Žalobce konstruuje své odlišné

právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho

námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o

námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému

právnímu posouzení, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 věta

první o. s. ř.).

Otázka excesu a osobní odpovědnosti žalovaného nemůže založit přípustnost

dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud

neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uvedl, že v

jednání žalovaného při rozhodování o vazbě žalobce, ani při seznamování

zástupců médií s rozsahem soudního spisu ve věci trestního stíhání žalobce

nepředstavuje exces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp.

zn. 25 Cdo 896/2009, nebo ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005).

Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak,

neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. K

argumentaci uvedené žalobcem v dovolání, založené například na rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, nebo usneseních

Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, a ze dne 30. 11.

2011, sp. zn. 30 Cdo 1699/2011, dovolací soud uvádí, že tato není v dané věci

relevantní. Nejvyšší soud již několikrát, a to i v žalobcem uvedených

rozhodnutích dovodil, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá

výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím

přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový),

časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby.

Totéž platí o plnění služebních povinností osobou ve služebním poměru. Byla-li

škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním

poměru sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se tzv.

exces, a v takovém případě odpovídá za škodu přímo sám. To však v daném

případě, jak je již výše uvedeno, ze skutkových zjištění nevyplývá.

Zbylé námitky žalobce (že odvolací soud nesprávně vyložil, co je poskytováním

informací veřejnosti dle ustanovení § 8a trestního řádu, respektive potvrdil

nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně; a zda osobní údaje

zveřejňované na hlavním líčení již nadále nepodléhají ochraně dle § 8a

trestního řádu) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí

nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné

pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady řízení namítané žalobcem (odvolací soud potvrdil nepřezkoumatelný rozsudek

soudu prvního stupně; odvolací soud vydal nepřezkoumatelný rozsudek; odvolací

soud zatížil řízení vadou spočívající v nedostatečném poučení žalobce) nemohou

založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací

soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto

o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a

odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném

rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu