25 Cdo 896/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem
Lanškroun, K. Světlé 84, proti žalovaným 1) Bc. Z. H., zastoupenému Mgr. Pavlem
Pospíšilem, advokátem se sídlem Mohelnice, Okružní 10, a 2) České republice –
Městskému úřadu v Mohelnici, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 17 C 74/2005, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, č.j. 12 Co
314/2008-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 10. 2008,
č.j. 12 Co 314/2008-181, se ve výroku, jímž bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit
žalobci 48.000 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů mezi žalobcem a žalovaným 1)
a mezi žalobcem, žalovaným 1) a státem se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 121.240 Kč s příslušenstvím jako
náhrady škody způsobené zastřelením psa.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 18. 2. 2008, č.j. 17 C 74/2005-143,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném 1) zaplacení 60.000 Kč a po
žalovaném 2) zaplacení 12.000 Kč, uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci 48.000
Kč, v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 61.240 Kč s
tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost
druhého, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že dne 9. 12. 2004 žalovaný 1) v honitbě Mysliveckého sdružení Krchleby usmrtil
střelnou zbraní psa – německého ovčáka, jehož majitelem byl žalobce. Dovodil,
že žalovaný 1) jednal jako myslivecká stráž a usmrcením psa překročil své
oprávnění vyplývající ze zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, jelikož usmrtil
psa ovčáckého plemene, které jako myslivecká stráž musí rozpoznat, přičemž
podle § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb. má myslivecká stráž oprávnění
usmrcovat v honitbě toulavé psy, avšak toto oprávnění se nevztahuje mimo jiné
na psy ovčáckých plemen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 1)
tak porušil svou právní povinnost a způsobil škodu žalobci, avšak za škodu
neodpovídá, jelikož podle § 16 odst. 3 a 4 zák. č. 449/2001 Sb. za škodu
způsobenou mysliveckou stráží v souvislosti s plněním jejích úkolů odpovídá
stát, přičemž náhradu škody za stát poskytuje orgán státní správy myslivosti,
který mysliveckou stráž ustanovil. Náhradu škody určené znaleckým posudkem
částkou 60.000,- Kč snížil o jednu pětinu v důsledku spoluzavinění žalobce.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, č.j.
12 Co 314/2008-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalovanému 1) zaplatit 48.000 Kč, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému
1) zaplatit žalobci 12.000 Kč a o uložení povinnosti žalovanému 2) zaplatit
žalobci 60.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně spoluzavinění žalobce.
Neztotožnil se však s právním posouzením otázky pasivní věcné legitimace,
jelikož základní podmínkou přechodu odpovědnosti na stát podle § 16 zák. č.
449/2001 Sb. je, že škoda byla způsobena mysliveckou stráží v souvislosti s
plněním jejích úkolů, což v daném případě nebylo splněno, neboť žalovaný 1) své
oprávnění překročil. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že za škodu způsobenou
žalobci usmrcením psa odpovídá výlučně žalovaný 1), neboť porušil svou právní
povinnost podle § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb., tím se dopustil
protiprávního jednání a splnil předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420
obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost
dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vytýká, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že není
pasivně věcně legitimován v dané věci, jelikož se domnívá, že z § 16 zák. č.
449/2001 Sb. vyplývá, že samy osoby, které jsou mysliveckou stráží, poškozenému
za škodu neodpovídají, neboť za ně v těchto případech odpovídá stát. Poukazuje
na důvodovou zprávu k § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb., v níž je
uvedeno, že „v případě, kdy psi mimo vliv svého vedoucího pronásledují zvěř a
nejsou k rozeznání jako psi slepečtí, záchranářští a služební, nelze zabránit
možnosti usmrtit je podle citovaného ustanovení“. Uvádí, že stejně jako soudce
neodpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, myslivecká stráž nemůže
odpovídat za škodu při výkonu svého oprávnění. Dále namítá nesprávnost
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.).
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat
kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena
újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2.
2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaný 1) proto není oprávněn podat dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta proti němu
co do částky 12.000 Kč a proti žalovanému 2) co do částky 60.000 Kč, neboť v
této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen.
Dovoláním rovněž napadené výroky o nákladech řízení, ač jsou součástí rozsudku,
mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost
dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov.
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném nepřípustném rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žalovanému 1) bylo uloženo zaplatit žalobci 48.000 Kč, je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je opodstatněné.
Podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb. ve znění ke dni 9. 12. 2004
(dále „zák. č. 449/2001 Sb.“) je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě
toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od
nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř. Toto oprávnění se
však nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké,
zdravotnické, záchranářské a služební.
Podle § 16 odst. 3 a odst. 4 zák. č. 449/2001 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou mysliveckou stráží v souvislosti s plněním jejích úkolů, pokud se
nejedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a
přiměřený zákrok vyvolala.
Dle zjištěného skutkového stavu (jehož správnost není dovoláním zpochybněna a
který tak vzhledem k vázanosti dovolacího soudu námitkami uplatněnými v
dovolání nepodléhá dovolacímu přezkumu) žalovaný 1) usmrtil psa ovčáckého
plemene, ač si byl vědom toho, o jaké plemeno se jedná a že usmrcení psa tohoto
plemene je nezákonné. Žalobce tak porušil své oprávnění vycházející z
ustanovení § 14 zák. č. 449/2001 Sb. Odvolací soud však pouze na základě těchto
zjištění nesprávně dovodil, že žalovaný 1) nejednal v souvislosti s plněním
úkolů myslivecké stráže.
Při výkladu pojmu „v souvislosti s plněním úkolů myslivecké stráže“ lze obdobně
využít závěrů ustálené judikatury ve vztahu k pojmu „v (přímé) souvislosti s
plněním pracovních úkolů“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod
č. 11/2002, rozsudek ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, publikovaný v
časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003, rozsudek ze dne 24. 2. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí NS),
k pojmu „v rámci plnění úkolů organizace“ (§ 421 odst. 2 obč. zák. ve znění
účinném do 31. 12. 1991 – srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.
55/1971, s. 153), respektive k pojmu „při činnosti právnické nebo fyzické
osoby“ (§ 420 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, nebo usnesení
téhož soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, uveřejněné pod C 3728
v Souboru civilních rozhodnutí NS). Tato souvislost je dána u činnosti, která
nepostrádá místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti
(úkolům) myslivecké stráže. V takovém případě za škodu způsobenou v souvislosti
s plněním úkolů myslivecké stráže odpovídá stát. Byla-li škoda způsobena při
činnosti, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb,
popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s úkoly myslivecké stráže, jedná
se o tzv. exces, a v takovém případě odpovídá za škodu přímo sám škůdce.
Kriteriem pro rozlišení, zda jde či nejde o exces, není samotná okolnost, zda
došlo k překročení oprávnění, kterými je myslivecká stráž nadána. Ostatně ani
jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu či přestupku, nemusí
být podle judikatury dovolacího soudu excesem (srov. např. odůvodnění rozsudku
ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2007).
Jak vyplývá z uvedeného, dovodil-li odvolací soud, že žalovaný tím, že usmrtil
v honitbě ovčáckého psa, a překročil tak oprávnění daná zákonem o myslivosti,
konkrétně ustanovením § 14 odst. 1 písm. e), nejednal při výkonu oprávnění
myslivecké stráže (tedy slovy zákona „v souvislosti s plněním jejích úkolů“),
aniž by se zabýval posouzením, zda jednání žalovaného 1) mělo místní, časový a
především věcný (vnitřní účelový) vztah k úkolům myslivecké stráže (jak jsou
vymezeny zákonem č. 449/2001 Sb.), rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu
s hmotným právem a v otázce pasivní legitimace žalovaného 1) spočívá na
nesprávném právním posouzení. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. je proto naplněn.
V rozsahu, v němž je dovolání přípustné, a v závislých výrocích dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu