25 Cdo 482/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobce R. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. H. a
2) Z. K., oběma zastoupeným advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a.
s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 17/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004, č. j. 42 Co
151/2004-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 34
C 17/2001-141, zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit
žalobci na bolestném 42.078,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 129.000,-
Kč, vše s úrokem z prodlení od 18. 1. 2001 s tím, že v rozsahu plnění jednoho
ze žalovaných zaniká povinnost druhého, a dále zamítl žalobu proti prvnímu
žalovanému na zaplacení ztráty na výdělku za dobu do února 2001 v částkách
9.126,- Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč,
11.151,70 Kč, 11.151,70 Kč, 10.664,70 Kč, 10.644,70 Kč, 10.970,70 Kč, 11.082,70
Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč,
11.635,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80
Kč, 11.513,80 Kč, 12.625,80 Kč, 12.625,80 Kč, 12.625,80 Kč s úroky z prodlení,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 1. 1999 zavinil první žalovaný při jízdě
služebním vozidlem Škoda Felicia, které řídil, dopravní nehodu, když čelně
narazil do protijedoucího vozu SEAT Toledo, řízeného žalobcem. Při nehodě
žalobce utrpěl otřes mozku, úrazovou obrnu hybnosti třetího a čtvrtého
hlavového nervu vlevo, zlomeninu čtvrtého bederního obratle. Žalovaný byl
trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1999 sp. zn. 1 T
190/99 za toto jednání uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1 a 2 trestního zákona. V důsledku úrazu byl žalobce od 19. 1. 1999
do 31. 12. 1999 v pracovní neschopnosti, od 1. 2. 2001 mu byl přiznán částečný
invalidní důchod, je omezen ve společenském, kulturním a sportovním životě,
stejně jako při pracovním uplatnění. Vozidlo, které první žalovaný použil k
jízdě, mu bylo jeho zaměstnavatelem (druhým žalovaným) dáno k dispozici k
výkonu jeho povolání obchodního referenta jako vozidlo služební. Od 14. 1. 1999
první žalovaný vykonával civilní vojenskou službu a jeho pracovní poměr byl z
toho důvodu přerušen. V den nehody 19. 1. 1999 použil vozidlo k dořešení
zakázky pro svého zaměstnavatele, avšak v důsledku nehody na schůzku se
zákazníkem již nedojel. Soud dovodil, že podle § 420 odst. 2 obč. zák. není
první žalovaný ve sporu pasivně legitimován, neboť ke škodě došlo při plnění
úkolů pro jeho zaměstnavatele, jak má na mysli ust. § 25 nař. vlády č. 108/94
Sb., když podle tohoto předpisu je plněním pracovních úkolů též činnost konaná
pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje
zvláštní oprávnění, nebo ji nekoná proti zákazu zaměstnavatele (§ 25 odst. 2). V době škodní události pracovní poměr prvního žalovaného trval, výkon civilní
vojenské služby byl pouze překážkou v práci podle ust. § 125 zák. práce. K
vykonání jízdy služebním vozem nepotřeboval první žalovaný k žádné zvláštní
oprávnění, vůz použil proto, aby vykonal pracovní úkol, a to nikoli proti
výslovnému zákazu, naopak druhý žalovaný tuto jeho činnost hodnotil kladně. Proto soud dospěl k závěru o odpovědnosti druhého žalovaného podle ust. § 420
odst. 2 obč. zák. a žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl. Protože druhý
žalovaný se stal účastníkem předmětného sporu až dne 1. 7. 2003, kdy nabylo
právní moci usnesení o přistoupení druhého žalovaného do řízení na základě
návrhu žalobce ze dne 1. 4. 2003, soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na
náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění je ve vztahu k druhému
žalovaném promlčen podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. Námitku promlčení
vznesenou druhým žalovaným shledal důvodnou, neboť žalobce se mohl o tom, kdo
za škodu odpovídá, dozvědět již v průběhu trestního řízení vedeného proti
prvnímu žalovanému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 190/99, neboť
žalobci jako poškozenému se dostalo dne 12. 4. 1999 poučení, že je oprávněn
nahlížet do spisu, přičemž z protokolu ze dne 12. 4.
1999 a z fotodokumentace
obsažené ve spise mohl žalobce zjistit, že první žalovaný cestu vykonal
služebním vozidlem při pracovní činnosti pro svého zaměstnavatele. Soud proto
částečným rozsudkem zamítl žalobu proti druhému žalovanému co do požadované
náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění s tím, že o nároku
žalobce proti druhému žalovanému na náhradu ztráty na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti bude rozhodnuto v dalším řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2004,
č. j. 42 Co 151/2004-163, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích
ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil, v zamítavém výroku ve vztahu k druhému
žalovanému jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve
vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Odvolací soud se plně ztotožnil se
soudem prvního stupně o neopodstatněnosti žaloby proti prvnímu žalovanému,
neboť zjištěný skutkový stav odůvodňuje závěr, že se u něj jednalo výkon
pracovní činnosti v rámci pracovní smlouvy. V době trvání pracovního poměru,
byť na jeho straně existovala překážka v práci, se první žalovaný dostavil ke
svému zaměstnavateli, aby dořešil zakázku, za tím účelem si zapůjčil služební
vozidlo, které byl oprávněn ke své pracovní činnosti používat. V jeho případě
se tak jednalo přímo o výkon pracovní činnosti pro druhého žalovaného v rámci
pracovní smlouvy, k této cestě služebním vozidlem nepotřeboval cestovní příkaz
a rovněž druhý žalovaný považoval tuto jeho cestu za služební. Na vzniklou
škodu lze proto nahlížet jako na způsobenou právnickou nebo fyzickou osobou,
když byla způsobena při jejich činnosti těmi, kteří byli k této činnosti
použiti, a vzhledem k tomu žalobci za škodu odpovídá ve smyslu ust. § 420 odst.
2 obč. zák. pouze druhý žalovaný. Ve vztahu k druhému žalovanému se odvolací
soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku a vyslovil
názor, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodující,
kdy se poškozený dozvěděl o skutečnostech, z nichž může spolehlivě dovodit, že
mu vznikla škoda a který subjekt za ni odpovídá, přičemž je třeba vycházet z
prokázané vědomosti poškozeného. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
a uvádí, že napadený výrok rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní
význam a je nezákonný, jelikož nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel
nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o nedostatku pasivní legitimace prvního
žalovaného a namítá, že již soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené
důkazy, když se jimi nezabýval podrobně v celé jejich hloubce. Poukazuje na to,
že označení firmy „K.“ na vozidle, jak uvedl první žalovaný při svém výslechu
na Policii a jak je vidět na fotografiích založených v trestním spise,
neodpovídá označení firmy druhého žalovaného podle požadavků obchodního
zákoníku. Podle evidence podnikatelů obchodní firma žalovaného přesně zní „Z.
K. K.–i.“, takže ani z výpovědi prvního žalovaného ze dne 12. 4. 1999 ani z
fotografií nemohl žalobce přesně zjistit, kdo je vlastníkem vozidla, které
první žalovaný v době nehody řídil. Dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno,
že by první žalovaný použil vozidlo v rámci provádění činnosti pro
zaměstnavatele, naopak jak vyplynulo z výpovědi druhého žalovaného, druhý
žalovaný se až po dopravní nehodě dozvěděl o tom, že si první žalovaný vzal
jeho vozidlo, a popřel, že by mu dal cestovní příkaz. Dovozuje, že pokud měl
první žalovaný na své straně překážku v práci, potřeboval zvláštní oprávnění k
provedení pracovní cesty, a to konkrétně příkaz zaměstnavatele k cestě, který
neměl, a jeho jednání dokonce může nést znaky trestného činu. Soudem citované
ust. § 25 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. jistě nemá chránit jakékoli
protiprávní jednání zaměstnance. Dovolatel tvrdí, že první žalovaný použil
vozidlo pro vlastní potřebu, jeho tvrzení, že konal práci pro druhého
žalovaného, je účelové, a je tedy ve věci pasivně legitimován. Rovněž druhý
žalovaný je ve věci pasivně legitimován, vůči němu nedošlo k promlčení nároku,
neboť teprve při jeho výslechu mohl žalobce zjistit, že by druhý žalovaný mohl
být rovněž pasivně legitimován. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu
ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením
ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
V posuzované věci žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí
má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání
(z vylíčení jeho důvodů) je však zřejmé, že dovolatel nesouhlasí především se
skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud rozhodl. Podstatou
jeho námitek je polemika s tím, co bylo či nebylo v řízení prokázáno a kterému
důkazu soud měl či neměl uvěřit, tedy nesouhlas s tím, jak byl na základě
provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Nesprávné skutkové zjištění a
rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů není dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž je dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění
tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Nehledě k tomu, že otázka odpovědnosti řidiče vozidla za škodu
způsobenou jeho zaviněním při dopravní nehodě (§ 420 obč. zák.) se neodvíjí od
okolnosti, zda a kdy mohl poškozený zjistit, kdo je vlastníkem či
provozovatelem vozidla, jež bylo k jízdě použito, je třeba uvést, že námitky
týkající se skutkových zjištění, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím
méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o právní posouzení zjištěných skutkových okolností podle §
420 odst. 2 obč. zák., nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor na
výklad tohoto ustanovení v souvislosti s § 25 odst. 2 nařízení vlády č.
108/1994 Sb. Závěr, zda v konkrétním případě byla škoda způsobena v rámci
činnosti fyzické osoby – podnikatele, a to jejím zaměstnancem či jinou osobou
při této činnosti použitou, či zda se jedná o tzv. exces, závisí na okolnostech
konkrétního případu. Paušální hledisko neexistuje, jde o problematiku řešenou v
podstatě shodně jako v pracovním právu. Zásadním kriteriem je místní, časový a
především věcný (vnitřní, účelový) vztah činnosti, při níž byla škoda
způsobena, k provozní (obchodní) činnosti zaměstnavatele, tedy zda objektivně
šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, byť bez jeho příkazu, pouze na
základě vlastního rozhodnutí. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu v
souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. R 55/1971, dále rozhodnutí NS sp.
zn. 21 Cdo 1148/2002, rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 454/2002, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003, popř. i rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo
2507/2000, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003). Okolnost,
že první žalovaný vykonával pracovní činnost v době, kdy na jeho straně
existovala překážka v práci, není sama o sobě rozhodující. Překážka v práci
představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních
pracovněprávních povinností; zaměstnanec není po tuto dobu povinen vykonávat
práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a zaměstnavatel
není povinen mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy a za vykonanou práci mu
platit mzdu [§ 35 odst. 1 písm. a) zák práce]. Jestliže však zaměstnanec koná,
byť z vlastní iniciativy, pro svého zaměstnavatele práci, a to v rámci druhu
práce sjednaného pracovní smlouvou, nejedná se o tzv. exces jen z toho důvodu,
že v té době na jeho straně existovala překážka v práci (srov. též rozhodnutí
NS sp. zn. 21 Cdo 1688/2004).
Nelze proto uzavřít, že by tuto právní otázku, předloženou k posouzení
dovolacímu soudu, řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Není tedy
důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku mělo po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být založena.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné,
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a prvnímu
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Marta
Škárová,v.r.
předsedkyně senátu