U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem
Dvořákem v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 10 C 199/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 5. 6. 2017, č. j. 15 Co 275/2017-31, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“)
ze dne 17. 2. 2017, č. j. 10 C 199/2016-22, kterým byla zamítnuta žádost
žalobce o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů.
Odvolací soud jako věcně správný potvrdil závěr soudu prvního stupně, že ze
strany žalobce jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, když žalobce ani přes
výzvu neuplatnil jakékoliv konkrétní skutkové tvrzení, na základě kterého
uplatňuje svůj nárok.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, při jehož podání
nebyl zastoupen advokátem. Nato usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 7. 2017, č. j. 10 C 199/2016-36,
byl žalobce vyzván k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Soud zároveň
žalobce poučil, že neučiní-li tak do dvaceti dnů, Nejvyšší soud dovolací řízení
zastaví. Žalobce na uvedenou výzvu reagoval pouze podáním žádosti o ustanovení
advokáta pro dovolací řízení ze dne 12. 7. 2017. O této žádosti soud prvního
stupně již nerozhodoval a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
dovolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak,
musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání. Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem
78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka,
jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání,
proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu
prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda
jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti
onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud
dovolací. Uvedený závěr se přiměřeně uplatní i v případě, že dovolání
nezastoupeného účastníka (který sám nemá právnické vzdělání) směřuje proti
usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního
stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro celé řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4262/2016). Dovolací soud proto splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů
zkoumal sám, přičemž dospěl k závěru, že předpoklady podle § 30 o. s. ř. ve
spojení s § 138 o. s. ř. nejsou splněny. Žalobce se v žalobě omezil pouze na neurčitá tvrzení o „státních zločincích“,
kvůli kterým je zdravotně a ekonomicky zlikvidován, avšak neuvedl žádné
konkrétní řízení či rozhodnutí, v jehož důsledku mu měla vzniknout újma. Svá
tvrzení přitom neupřesnil ani přes výzvu soudu prvního stupně. Dovolací soud se
proto ztotožňuje s názorem nižších soudů, že z obsahu žaloby nejsou ani v
hrubých rysech seznatelné rozhodné skutkové okolnosti, na základě kterých by
bylo možné alespoň předběžně posoudit důvodnost jeho návrhu. Vzhledem k tomu je
nutno podání žalobce hodnotit jako zjevně svévolné a bezúspěšné uplatňování
práva, na základě čehož nelze žalobci ani přiznat osvobození od soudních
poplatků.
Pro závěr o zvlášť závažných důvodech pro přiznání osvobození od
soudních poplatků nesvědčí ani okolnost, známá dovolacímu soudu z jeho
činnosti, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu
podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení (převážně totožného
obsahu), v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a
mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže
odůvodňoval. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či
usnesení Ústavního soudu dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci
advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek
povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104
odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. srpna 2017
JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu