30 Cdo 3797/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce RNDr. J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované RNDr. A. D., zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 3/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2008, č.j. 1 Co 85/2008-1022, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Černohlávka, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. července 2007, č.j. 16 C 3/2003-961, ve znění usnesení ze dne 8. ledna 2008, č.j. 16 C 3/2003-990, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zdržet se šíření tvrzení uvedených v tomto výroku, výrokem II. uložil žalované zaslat žalobci omluvný dopis ve znění: „Já, RNDr. A. D., tímto prohlašuji, že níže uvedená tvrzení, která jsem šířila o RNDr. J. P., jsou nepravdivá. RNDr. J. P. se za ně omlouvám. Jedná se o tvrzení, že RNDr. J. P. zabraňoval vyřízení mé žádosti v zahraničí“.
Dále, aby omluvný dopis v tomto znění zaslala subjektům ve výroku označeným, aby žalobci a označeným subjektům zaslala omluvné dopisy za další nepravdivá obvinění, která vůči němu vznášela. Současně zamítl žalobu, že se má žalovaná omluvit i všem subjektům uvedených v tomto výroku. Výrokem III. žalované uložil zaslat omluvný dopis manželce, tchýni a bratru žalobce. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby dopis osobám označeným ve výroku III. obsahoval omluvu k nim samotným a omluvu za některá její další tvrzení.
Výrokem V. zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila žalobci a dalším subjektům za tam konkrétně uvedená tvrzení, výrokem VI. zamítl žalobu co do částky 50.000,- Kč. Výrokem VII. uložil žalované zaplatit žalobci 100.000,- Kč a výrokem VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2008, č.j. 1 Co 85/2008-1022, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat omluvný dopis kromě žalobce i dalším subjektům, jinak ho v tomto výroku potvrdil v jím formulovaném znění.
Odvolací soud také rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil v dalších napadených výrocích III. a VI. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalovaná svými nepravdivými tvrzeními obsaženými v e-mailech, které zasílala žalobci a dalším subjektům zasáhla do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Za této situace je na místě přiznání omluvy za všechna nepravdivá tvrzení žalobci (nikoli již dalším subjektům), uložení povinnosti zaslat omluvný dopis manželce, tchýni a bratru žalobce.
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny i předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. a výši této náhrady v částce 100.000,- Kč shledal jako přiměřenou. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalované dne 30. července 2008 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 30. září 2008 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř.
a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Soudům vytýká, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že předmětné e-maily rozesílala žalovaná, že žalobce neprokázal újmu spočívající v porušení jeho osobnostních práv a že soudy nepřihlédly k závažnému psychotickému onemocnění žalované, které je prokázáno znaleckými posudky a usnesením o nařízení ambulantního psychiatrického léčení, založenými ve spise. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřil žalobce, který navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání v této věci podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není subjektivně přípustné, když výrok II. rozsudku soudu prvního stupně byl částečně změněn tak, že žalovaná není povinna zasílat omluvný dopis dalším subjektům, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. obč.zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 2547/2000), přičemž odvolací soud toto rozhodnutí zbudoval na konkrétních skutkových zjištěních, na něž v rozhodnutí odkazuje.
Pokud z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly žalobci náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.
9.
2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, představována částkou 7.860,-Kč(§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.