30 Cdo 3810/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce T., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované D. B. O. a.s.,
zastoupené
advokátkou, o zaplacení 1.108.370,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 48/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2007, č.
j. 22 Co 763/2007-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2007, č. j. 22
Co 763/2007-119, se v části výroku, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 1.029.385,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od
16. 9. 2005 do 31. 12. 2005, s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do
31. 12. 2006, s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 24. 4. 2007 a
od 25. 4. 2007 s úrokem z prodlení ve výši, která je v každém kalendářním
pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka závislá na výši repo sazby stanovené Č.
a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 % bodů, to
vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Původní žalobce (T., s.r.o.) se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 3.
2. 2005, domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
1.108.370,30 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 17. 2. 2004 do zaplacení. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
7. 11. 2002, sp. zn. 6 Co 2441/2002, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 33 C 79/2002, jímž bylo
žalovanému (nyní žalobci) uloženo zaplatit žalobkyni (nyní žalované) částku
502.721,10 Kč jako neuhrazené nájemné za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1998 na
základě nájemní smlouvy ze dne 10. 4. 1996 a dále úroky z prodlení a náklady
řízení ve výši 59.385,- Kč. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích podal žalovaný (nyní žalobce) dovolání, než však o něm bylo
dovolacím soudem rozhodnuto, došlo na základě usnesení Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. 34 Nc 6435/2002, k exekuci,
přičemž z účtu žalovaného (nyní žalobce) byly odepsány částky 502.721,10 Kč
(jistina), 526.664,20 Kč (úroky z prodlení), 59.385,- Kč (náklady řízení) a
19.600,- Kč (náklady žalovaného v exekuci), tj. celkem 1.108.370,30 Kč.
Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, č. j. 29 Odo 162/2003-99,
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Poté dne 11. 12. 2003 vzala žalobkyně (nyní žalovaná) žalobu
zpět a Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 8 Co 2552/2003
rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože tak neexistuje
pravomocné rozhodnutí soudu, které by žalobci ukládalo povinnost zaplatit
žalované částku 502.721,10 Kč s úroky, vzniklo na její straně bezdůvodné
obohacení. Žalobce se navíc domnívá, že nárok uplatňovaný žalovanou v původním
řízení o zaplacení nájemného za II. až IV. čtvrtletí 1998 je promlčen.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté, co rozhodl, že namísto dosavadního
žalobce bude v řízení pokračováno se společností T., spol. s r.o. (které byla
pohledávka původním žalobcem postoupena na základě smlouvy o postoupení
pohledávek), rozsudkem ze dne 21. 12. 2006, č. j. 34 C 48/2006-87, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.985,- Kč s 2 % úrokem z prodlení
z této částky
od 17. 2. 2004 do zaplacení, co do částky 1.029.385,30 Kč s 2 % úrokem z
prodlení
od 17. 2. 2004 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění,
že v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
33 C 79/2002 uplatnil žalobou D. B. O. a.s. proti T., s.r.o. nárok na zaplacení
dlužného nájemného za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1998 podle smlouvy o nájmu
nebytových prostor uzavřené mezi nimi dne 10. 4. 1996. Rozsudkem soudu prvního
stupně byla právnímu předchůdci žalovaného (nyní žalobce) uložena povinnost
zaplatit žalobkyni (nyní žalované) částku 502.721,10 Kč s příslušenstvím a na
náhradě nákladů řízení částku 59.385,- Kč; tento rozsudek byl potvrzen
rozsudkem odvolacího soudu a právnímu předchůdci žalovaného (nyní žalobce) bylo
uloženo zaplatit žalobkyni (nyní žalované) na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 19.600,- Kč. Na základě těchto titulů vedla žalobkyně (nyní žalovaná)
vůči právnímu předchůdci žalovaného (nyní žalobce) exekuci (viz spis Okresního
soudu v Českých Budějovicích zn. 34 Nc 6435/2002), v níž uvedené nároky byly
vymoženy, přičemž právní předchůdce žalovaného (nyní žalobce) zaplatil celkem
165.338,- Kč jako odměnu exekutora a dále částku 1.108.370,30 Kč ve prospěch
žalobkyně (nyní žalované); z této částky činila jistina 502.721,10 Kč, úroky z
prodlení 526.664,20 Kč, 59.385,- Kč náklady za řízení před soudem prvního
stupně a 19.600,- Kč náklady odvolacího řízení. K dovolání právního předchůdce
žalovaného (nyní žalobce) byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 29 Odo 162/2003-99, zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení z důvodu, že se měl zabývat námitkou promlčení
uplatněnou žalovaným (v daném řízení žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem),
a to jak z pohledu platnosti tak i neplatnosti nájemní smlouvy. V odvolacím
řízení pak žalobkyně (nyní žalovaná) vzala žalobu zpět z důvodu, že uplatněný
nárok byl zcela uspokojen v exekuci; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního
stupně zrušil, řízení zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při právním posouzení věci
vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 451 a § 455 obč. zák. a zaujal
právní názor, že přijal-li věřitel
plnění (lhostejno, zda dobrovolné, či vymožené v exekuci) a později došlo
cestou mimořádného opravného prostředku ke zrušení exekučních titulů, aniž by v
pokračujícím řízení bylo věcně rozhodnuto, může být takové plnění považováno
za bezdůvodné obohacení jako plnění z právního důvodu, který odpadl, pouze v
případě, že právní důvod pohledávky vyplývá pouze z rozhodnutí soudu
(rozhodnutí soudu má v takovém případě konstitutivní charakter); jde např. o
nárok na náhradu zaplacených nákladů soudního řízení. Pokud však ohledně jiného
nároku má soudní rozhodnutí povahu pouze deklaratorní, když právní důvod
vyplývá z ustanovení hmotného práva,
a existuje ještě před vydáním rozhodnutí, o bezdůvodné obohacení se jednat
nemůže, neboť právní důvod pohledávky, která byla plněna, zrušením rozhodnutí
soudu neodpadl, ale zůstal zachován. Zaplatil-li tudíž právní předchůdce
žalobce žalované
v exekuci částku 502.721,10 Kč na jistinu a částku 526.664,20 Kč na úroky z
prodlení, právním důvodem, který bez ohledu na zrušení rozhodnutí soudu trvá,
je nárok na úhradu nájemného z nájemní smlouvy, eventuelně při závěru o
neplatnosti smlouvy nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
předmětných nebytových prostor, neboť takový právní důvod trvá od samého
počátku, rozhodnutím soudu je pouze přezkoumán a deklarován, nikoliv založen.
Zdůraznil, že pro rozhodování v dané věci není rozhodné, zda nájemní smlouva ze
dne 10. 4. 1996 byla či nebyla platná, neboť
při obou eventualitách existuje od samého počátku hmotněprávní důvod nároku,
ať již jde o nárok z platné smlouvy, či o nárok na vydání bezdůvodného
obohacení. Dovodil, že zrušením exekučních titulů v dovolacím řízení nevzniká
ohledně přisouzené jistiny a úroku z prodlení bezdůvodné obohacení z důvodu
odpadnutí právního důvodu, když právním důvodem takového plnění nejsou
rozhodnutí soudu, ale právním důvodem je plnění ze smlouvy, event. nárok na
vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor. Jiná je však
situace u nároku na náhradu nákladů řízení, protože rozhodnutí soudu o tomto
nároku je jediným a přímým právním důvodem jeho vzniku. Bylo-li tedy v konečném
rozhodnutí rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, právní důvod plnění náhrady nákladů řízení na
základě předchozích zrušených rozhodnutí takovým rozhodnutím odpadl. Pokud pak
jde
o námitku žalobce, že v době nuceného vymožení nároku byl nárok promlčen,
poukázal soud prvního stupně na ustanovení § 455 odst. 1 obč. zák., podle nějž
přijetí plnění z promlčeného dluhu se nepovažuje za bezdůvodné obohacení.
Uzavřel, že ohledně plnění částky 1.029.385,30 Kč, která je souhrnem plateb na
jistinu a úroky z prodlení,
se nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované, a proto žalobu v tomto
rozsahu zamítl; ohledně částky 78.985,- Kč s příslušenstvím, která je souhrnem
plnění právního předchůdce žalobce na úhradu nákladů řízení, žalobě vyhověl.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 24. 4. 2007, č. j. 22 Co 763/2007-119, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1.108.370,30 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,75 % od 16. 9. 2005 do 31. 12. 2005, s úrokem z prodlení ve
výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 24. 4. 2007 a od 25. 4. 2007 je úrok z prodlení ve výši, která je v
každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka závislá na výši repo
sazby stanovené Č. a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí
zvýšené o 7 % bodů, žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci úrok z prodlení z
částky 1.108.370,30 Kč ve výši 2 % od 17. 2. 2004 do 15. 9. 2005 zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dospěl
k závěru, že v posuzovaném případě jsou bezdůvodným obohacením (plněním na
základě právního důvodu - pravomocného rozhodnutí - který později odpadl) nejen
částky, které byly v rámci exekuce poukázány žalované jako náklady řízení před
soudy obou stupňů v celkové výši 78.985,- Kč, ale i to, co bylo vymoženo
exekučně na jistině, tedy částka 502.721,10 Kč, a na úrocích z prodlení částka
526.664,20 Kč, když exekučními tituly byla rozhodnutí soudu prvního stupně i
odvolacího soudu, která byla později zrušena. Dále dovodil, že neuhradil-li
právní předchůdce žalobce uvedené částky žalované dobrovolně na základě
vydaných pravomocných rozhodnutí, nýbrž až na základě nařízené exekuce, „pak ze
strany právního předchůdce žalobce se nejednalo o to, že by chtěl přivodit
zánik závazku vyplývajícího, ať již z platné či neplatné nájemní smlouvy na
nebytové prostory“. Právní důvod, na jehož základě byly právnímu předchůdci
žalobce exekučně sraženy uvedené částky ve prospěch žalovaného, odpadl dnem
nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále vyslovil
názor, že byla-li žalovaná v této fázi řízení, kdy se věc vrátila opět k novému
rozhodnutí odvolacímu soudu, přesvědčena, že má na částky, které obdržela
(zejména pokud jde o jistinu ve výši 502.721,10 Kč a úroky z prodlení ve výši
526.664,20 Kč) nárok z titulu pohledávky, kterou měla vůči právnímu předchůdci
žalobce z titulu nájemní smlouvy na nebytové prostory, případně z důvodu, že
právní předchůdce žalobce užíval nebytové prostory žalované, aniž by za to něco
platil, měla žalovaná v tomto řízení možnost se uvedenému požadavku žalobce
bránit projevem směřujícím k započtení této své pohledávky v tom stádiu řízení,
kdy ještě na straně žalobce vystupovala společnost T., s.r.o. Žalovaná však
takovýto úkon směřující k započtení své pohledávky vůči požadavku původního
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení neučinila a bezdůvodným obohacením
jsou tedy nejen exekučně vymožené náklady řízení, nýbrž i vymožená jistina a
úroky z prodlení. Odvolací soud dále přiznal žalobci úroky z prodlení z
žalované částky od 16. 9.
2005, když nárok na vydání bezdůvodného obohacení se
podle jeho názoru stal splatným dnem 15. 9. 2005, neboť žaloba byla žalovanému
doručena dne 14. 9. 2005.
o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že se na úkor žalobce
bezdůvodně obohatila, když již při zpětvzetí žaloby v rámci předchozího řízení
vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co
2552/2003, s nímž žalovaný (nyní žalobce) vyslovil souhlas, učinila „prohlášení
v tom smyslu“, že přijaté plnění je plněním dlužné částky. Domnívá se, že v
rámci odvolacího řízení byla porušena zásada předvídatelnosti soudního
rozhodnutí a že ze strany odvolacího soudu šlo o překvapivé rozhodnutí, když se
na rozdíl od soudu prvního stupně poprvé zabýval otázkou započtení pohledávky,
aniž by na takovou skutečnost byla žalovaná upozorněna. Je toho názoru, že
zamítne-li soud prvního stupně žalobu, nemůže odvolací soud, vycházejíc z
odlišného závěru (že žalovaný se měl bránit projevem směřujícím k započtení své
pohledávky, kterou podle něj měl vůči původnímu žalobci, a toto neučinil),
postupovat jinak, než „podle
§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. měl napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení“. Žalované tak bylo upřeno právo na doplnění
skutkových tvrzení a předložení dalších důkazů (tj. korespondence a dalších
důkazů svědčících o případné kompenzaci a neexistenci pohledávky firmy T.
s.r.o.), které z dosavadního právního pohledu na věc nebyly relevantní. Dále
dovolatelka namítá,
že žalobci žádná pohledávka nevznikla, „rozhodně ne co se týká jistiny“, neboť
poskytnuté plnění žalovaná přijala na nezaplacený nájem za II., III. a IV.
čtvrtletí roku 1998. Odvolací soud však, aniž by prováděl k tomuto svému názoru
dokazování, vlastně dospěl k závěru, že zaplacením dluhu vznikla žalobci
pohledávka. Navíc považuje dovolatelka „převedení pohledávky z firmy T. s.r.o.
na firmu T. s.r.o. smlouvou ze dne 1. 2. 2006 za neplatné“. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání
věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že proti napadenému výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé je dovolání částečně (pokud se týká částky
1.029.385,30 Kč a úroků z prodlení z této částky) přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a že v tomto rozsahu je i důvodné, a proti výroku ohledně
částky 78.985,- Kč s příslušenstvím není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího soudu formálně
označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti rozsudku soudu prvního
stupně. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena na
zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího
soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy,
jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy
rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů
těchto soudů odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení
věci, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový
závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva
a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení
přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je
podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 78.985,- Kč s příslušenstvím, a odvolací soud rozsudek
tohoto soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
1.108.370,30 Kč, pak ohledně částky 78.985,- Kč s příslušenstvím jde o rozsudek
potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků byla v uvedeném rozsahu
stanovena soudy obou stupňů shodně.
Přípustnost dovolání v dané věci lze tedy ve vztahu k částce 78.985,- Kč s
příslušenstvím posuzovat jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv,
jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností
uvedených v zákoně.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Bezdůvodné obohacení představuje závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je
povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující
právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu
bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné
obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž
objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád
neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné
obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z
právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí
plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další
právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v
případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u
tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či
v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.).
Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným
obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn.
33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189).
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo
plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost
jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež
bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto
otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno,
dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění
nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost
neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění
se stává bezdůvodným obohacením (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C.
H. Beck, 2008, str. 1181, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10.
2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, případně též publikaci Neoprávněný majetkový
prospěch, Josef Vaněk, Panorama Praha 1987, str. 49 až 52, v níž je ohledně
uvedených závěrů odkazováno na rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1
Cz 38/81, sp. zn. 1 Cz 75/82 a sp. zn. 1 Cz 39/83). Z uvedeného vyplývá, že
spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení
pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění
bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno
jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl.
Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl a původní rozsudek tak byl
nesprávný, spočíval právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku;
jeho zrušením však do té doby existující právní důvod odpadl a dříve zaplacené
plnění se stalo bezdůvodným obohacením (přijetím plnění, jehož právní důvod
odpadl).
Těmito závěry se odvolací soud řídil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí
- pouze ohledně žalobcem uplatněného nároku na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně žalované tím, že jí jeho právní předchůdce v
exekuci zaplatil podle později zrušeného pravomocného rozhodnutí náhradu
nákladů řízení, když v novém rozhodnutí o zastavení řízení nebyla již povinnost
k zaplacení náhrady nákladů řízení uložena, tak jako v původním rozhodnutí. V
tomto rozsahu, tj. ohledně částky 78.985,- Kč, tudíž rozhodnutí odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
neboť je v souladu s právní teorií i soudní praxí (dovolatelka navíc ani žádnou
otázku zásadního právního významu ve svém dovolání nevymezila, neboť dovozovala
přípustnost dovolání jako celku z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.),
a dovolání žalované není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud je proto v této části podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl. Dovolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení z částky 78.985,- Kč bylo odmítnuto
podle § 243b
odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné, když dovolatelka tento výrok výslovně
nenapadala a žádné námitky proti němu v dovolání neuplatnila.
Pokud se však týká uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 1.029.385,30
Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, dovolací soud se s
právními závěry odvolacího soudu, který v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, neztotožňuje. Při svém rozhodnutí totiž
jako předběžnou neposoudil otázku, zda podle hmotného práva - tedy i bez
pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo následně zrušeno - plnil právní
předchůdce žalobce povinnost, kterou skutečně měl či nikoliv, v tomto směru
rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumal, ačkoliv jeho závěr, že právní důvod
plnění právního předchůdce žalobce vycházel z hmotného práva, žalobce
zpochybnil, a naopak dovodil, že právní důvod, na jehož základě byla právnímu
předchůdci žalobce exekučně sražena uvedená částka ve prospěch žalované, odpadl
dnem nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž nelze
souhlasit s názorem odvolacího soudu, že „neuhradil-li právní předchůdce
žalobce uvedenou částku žalované dobrovolně na základě vydaných pravomocných
rozhodnutí, nýbrž až na základě nařízené exekuce, pak ze strany právního
předchůdce žalobce se nejednalo o to, že by chtěl přivodit zánik závazku
vyplývajícího, ať již z platné či neplatné nájemní smlouvy na nebytové
prostory“, neboť není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto dobrovolně a
přijato na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, které bylo
později v dovolacím řízení zrušeno, či na základě jeho výkonu nebo nařízené
exekuce; podstatné je obecně to, že žalovaná pohledávka byla plně uspokojena a
dluh (pokud existoval) zanikl plněním.
Zpochybňuje-li žalovaná v dovolání platnost „postoupení pohledávky z firmy T.
s.r.o. na firmu T. s.r.o. (žalobce) smlouvou ze dne 1. 2. 2006“, nemohl
dovolací soud k této námitce přihlédnout, neboť dovolatelka v tomto ohledu
žádné konkrétní výtky nevznesla, a navíc tato námitka byla uplatněna až v
dovolacím řízení, v němž však nové skutečnosti a důkazy nelze uplatnit (srov. §
241a odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, není správný. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto
rozsudku zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se
pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatelky.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu