30 Cdo 3826/2017-413
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci
posuzovaného J. O., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovníkem pro
řízení Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, za účasti
opatrovníka města Plzeň – Úřadu městského obvodu Plzeň 3, za účasti Okresního
státního zastupitelství Plzeň – město, o svéprávnost a opatrovnictví člověka,
vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 99 P 302/2008, o dovolání
posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2016, č.
j. 18 Co 180/2016-349, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). K odvolání posuzovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 1. června 2016, č. j. 18 Co 180/2016-349, změnil rozsudek
soudu prvního stupně v rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného tak, že
posuzovaný „není schopen nakládat s movitým a nemovitým majetkem přesahujícím
částku 4.000 Kč měsíčně, není schopen činit právní úkony zavazující jej k
opakovanému plnění, není schopen uzavírat pracovní smlouvy a smlouvy o
sociálních službách, není schopen podávat žádosti a přijímat dávky sociální
podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky důchodového a nemocenského
zabezpečení, není schopen žádat vydání cestovních a osobních dokladů, dále není
schopen pořídit závěť, uznat otcovství, uzavřít sňatek či registrované
partnerství, není schopen rozhodovat o svém zdravotním stavu, jakož i o změně
zdravotní pojišťovny, změně lékaře a udělovat informovaný souhlas s léčebným
postupem či lékařským zákrokem“ (výrok I.). Dále ustanovil posuzovanému shora
již uvedeného opatrovníka, „který je povinen posuzovaného zastupovat ve všech
jeho záležitostech, ve kterých nemůže jednat samostatně“ (výrok II.) a
navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též
„dovolatel“) nejprve sám dovolaní ze dne 15. července 2016. Soud prvního stupně
dále vyzval procesního opatrovníka posuzovaného k doplnění dovolání, načež
dovoláním ze dne 12. července 2017 procesní opatrovník dovolání posuzovaného
doplnil. Dovolatel přípustnost dovolaní spatřuje v tom, že „vyřešená právní
otázka případu má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Mimo to tvrdí, že bylo
porušeno „procesní právo“. Dovolatel však dále již tuto otázku explicitně
neformuluje, pouze polemizuje s rozhodnutím obou soudů, respektive s tím zdali
se soudy dostatečně zabývaly otázkou posouzení mírnějších opatření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání posuzovaného – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje zákonem požadované
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s.
ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
V daném případě posuzovaný ve svém dovolání neformuloval příslušnou
právní otázku, jež by podle § 237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení
odvolacím soudem zakládat přípustnost dovolání z důvodu, že tato otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak.
Jinými slovy řečeno, spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom,
že určitá dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být do budoucna
posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014,
sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že
jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při
sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska
konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby
způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní
otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz)
„naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě
(věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát
nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele
dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání
trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla
dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1
o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu