30 Cdo 3828/2022-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PRELAX spol. s r. o., IČO 25375997, se sídlem v Přerově, Za Mlýnem 602/2, zastoupené Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem v Petrově nad Desnou, Sobotín 270, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody ve výši 3 278 816,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 67/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 72 Co 384/2021-171, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 8. 2021, č. j. 26 C 67/2016-145, zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení 3 278 816,23 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 400 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na náhradu škody, jež jí měla být způsobena nesprávním úředním postupem, kdy osoba pověřená výkonem státního dozoru vydala písemný příkaz, kterým městu Turnov přikázala odstranění stacionárních měřičů rychlosti. Žalobkyně, jež je vlastníkem těchto měřičů, je nemohla nadále používat ani ke svým účelům, a tím jí vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi náklady vynaloženými na jejich pořízení a zbytkovou, resp. „výrobně-materiálovou“ hodnotou jednotlivých měřících zařízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání ve svém obsahu [ve formulovaných otázkách „pasivní žalobní legitimace ministerstva (žalovaného) jakožto ústředního správního úřadu v případě posuzování odpovědnosti státu za škodu“ a „posouzení otázky … práva na náhradu škody vůči státu způsobené nesprávným úředním postupem osoby pověřené výkonem státního dozoru“] nevymezuje v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Je pouze jeho obecnou kritikou, která však nemůže založit přípustnost dovolání.
Uvádí-li žalobkyně dále ve svém dovolání, jaké právní posouzení odvolacího soudu pokládá za nesprávné [posouzení příčinné souvislosti, posouzení významu jednání města Turnov a možnosti (či povinnosti) jeho obrany proti příkazu osoby pověřené výkonem státního dozoru], pak zde dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouze na vysvětlenou lze doplnit, že rozsudek odvolacího soudu spočívá rovněž na právním posouzení, že na straně žalobkyně nevznikla žádná škoda; proti tomuto závěru však žalobkyně ve svém dovolání nebrojí.
Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu