USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce A. O., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 30 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 209/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 13 Co 103/2022-95,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 47 C 209/2021-71, zamítl žalobu o omluvu v uvedeném znění i o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 13 Co 103/2022-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a to z důvodu působení žalobce jako starosty obce XY v období od září 2017 do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práv na ochranu soukromí, ačkoliv nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl.
ÚS 38/17 (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), Ústavní soud protiústavnost této úpravy potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na omluvu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Žalobce v dovolání vymezil několik právních otázek, které podle něj dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobce podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, přestavuje nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobce může být založen přímou aplikovatelností čl.
8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů). V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11.
2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu.
V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb., v jehož intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst.
1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil. Tyto závěry Nejvyššího soudu následně potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, vydaném v reakci na závěry uvedené v žalobcem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18.
10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22. V tomto stanovisku pléna Ústavní soud uzavřel, že předmětný nález Ústavního soudu neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.
Dále Ústavní soud konstatoval, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.
Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2296/22, který věc posoudil shodně s žalobcem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV.
ÚS 579/22, byla zrušena část napadeného rozsudku odvolacího soudu týkající se zamítnutí nároku žalobce na zaplacení zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, byl tedy vydán v předmětné věci. Již v rozsudku ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008 (vůči němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2069/08, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná), totiž Nejvyšší soud uzavřel, že se obecný soud nemusí řídit právním názorem vysloveným v téže věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo později vydáno plenární stanovisko založené na jiném právním názoru.
Tento závěr byl následně akceptován i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3258/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1587/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3919/2011).
S ohledem na výše uvedené je tedy v daném případě, kdy byly závěry senátních nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2296/22, korigovány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, nezbytné vycházet ze závěrů stanoviska pléna. Navíc tímto postupem v daném případě nemůže být zasažena právní jistota účastníků řízení, resp. žalobce, a to zejména vzhledem k minimálnímu časovému odstupu mezi vydáním senátního nálezu v dané věci a plenárního stanoviska (7 dnů), k tomu, že k vyhlášení tohoto nálezu došlo dokonce až po vydání stanoviska pléna (tj. až dne 6. 12. 2022), a k tomu, že žalobce i ostatní žalobce ve skutkově shodných věcech (včetně věci posuzované ve stanovisku pléna Ústavního soudu) zastupuje stejná právní zástupkyně, která je tedy s vývojem názorů Ústavního soudu na tuto problematiku podrobně obeznámena.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu