30 Cdo 3845/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky ve věci péče o
nezletilou P. P., zastoupenou kolizním opatrovníkem Městským úřadem v H., dcery
matky L. P., a P. V., zastoupeného advokátem, za účasti J. P., o zbavení
rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. P
105/99, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.
prosince 2008, č.j. 26 Co 409/2008-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č.j. 26 Co
409/2008-131, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. března
2008, č.j. P 105/99-94, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu ze
dne 9. července 2008, č.j. P 105/99-118, se ve vztahu k otci zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (dále již „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 13. března 2008, č.j. P 105/99-94, ve znění opravného usnesení
ze dne 9. července 2008, č.j. P 105/99-118, zbavil rodiče – L. P. a P. V. (dále
již „rodiče“) rodičovské zodpovědnosti k nezletilé P. P. (dále již
„nezletilá“). Po souhrnném skutkovém zjištění (k tomu viz níže) uzavřel, že oba
rodiče „dlouhodobě závažným způsobem neplní rodičovská práva a povinnosti
rodičovské zodpovědnosti, nejedná se o ojedinělé vybočení nebo opomenutí
rodičovské péče.“ Matka nezletilé je drogově závislá, o nezletilou se nijak
nezajímá, na její výživu ničím nepřispívá. Otec nezletilé dlouhodobě absentuje
při výkonu rodičovské zodpovědnosti. Na její výživu od roku 1997 ničím
nepřispěl ani v době, kdy v zahraničí dosahoval značných příjmů. Otec se s
nezletilou nestýká, udržuje s nezletilou pouze občasný elektronický kontakt,
svůj deklarovaný zájem o nezletilou „neprojevuje nikterak navenek, ať už
například dotazy na nezletilou a její prospěch ve škole, zejména však osobním
kontaktem s nezletilou, když v případě, je-li mu skutečně v rodičovském styku s
nezletilou bráněno, měl možnost podat návrh na soudní úpravu styku.“ Rodiče
nezletilou závažným způsobem zanedbávají, v důsledku čehož vznikají nezletilé
značné problémy administrativního a obdobného charakteru, týkající se zejména
vyřizování podstatných záležitostí za nezletilou, jako například získání
cestovního pasu či podání přihlášky na střední školu, „ke kterým je nezbytný
souhlas rodičů, když takový souhlas je velmi těžko dostupný, a to s ohledem na
drogovou závislost matky nezletilé a nikoli příliš spořádaný způsob života otce
nezletilé.“ S ohledem na ochranu zájmů nezletilé proto okresní soud zbavil
rodiče rodičovské zodpovědnosti k nezletilé.
K odvolání (pouze) otce nezletilé Krajský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem odvoláním napadený rozsudek okresního
soudu jako věcně správné rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. potvrdil a dále rozhodl
o nákladech řízení. Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění písemného
vyhotovení jeho rozsudku – se zcela ztotožnil se závěrem o skutkovém stavu věci
okresního soudu, jakož i s jeho právním posouzením. Jednotlivě se pak vypořádal
s odvolacími námitkami otce. Předně odvolací soud zdůraznil, že občasný kontakt
otce s dcerou, „převážně nikoli osobní“, nepovažuje, stejně jako okresní soud,
„za skutečný, nýbrž spíše za alibistický a účelový výkon rodičovské
zodpovědnosti.“ Poskytování dárků je rovněž z tohoto hlediska bez jakéhokoliv
právního významu a lze je hodnotit obdobně. Kdyby otec měl reálný a opravdový
zájem stýkat se s dcerou, případně se i jinak podílet na její výchově, nic mu
nebránilo obrátit se v tomto směru na příslušnou instituci sociálně právní
ochrany dětí či přímo na soud. Pokud tak neučinil, nelze to omlouvat celkem
nepodloženým tvrzením, že babička si jeho kontakt s dcerou nepřeje. Za účelové
odvolací soud shledal rovněž jednání otce po vydání rozsudku okresního soudu
spočívající v placení výživného na nezletilou. Konečně se odvolací soud
vypořádal s námitkou otce stran jím navržených důkazů, které okresní soud v
řízení neprovedl. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem zaujal názor, že v
tomto směru by se jednalo o dokazování nepotřebné, nadbytečné, neúčelné (spisem
přísl. orgánu sociálně právní ochrany dětí, výslechem otcova syna L., znaleckým
posudkem z oboru psychologie, příp. psychiatrie týkající se vztahu nezletilé k
otci).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolání sice formálně uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak své dovolání vesměs
konstruuje na výtkách směřujících do skutkových zjištění okresního a odvolacího
soudu (arg.: soudy „se dostatečným způsobem nevypořádaly s důkazy, které byly
provedeny“, „ač dovolatel navrhoval soudu provedení celé řady důkazů...soud
žádný z těchto...neprovedl“, „toto tvrzení soudu považuje dovolatel za naprosto
tendenčně vykonstruované a účelové“, „oba soudy se nezabývaly tím, nakolik se
situace...v posledním roce změnila“, „z předložených důkazů však jasně
vyplývá“, „odvolací soud nevěnoval posouzení rozhodujících okolností daného
případu adekvátní péči a...ve svém rozhodnutí nevycházel z dostatečně
zjištěného skutkového stavu.“ V závěru svého dovolání odkazuje dovolatel na
právní závěry, které zaujal Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“) v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a na podporu
své argumentace cituje příslušné pasáže z odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozsudek okresního soudu
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Opatrovník nezletilé ve svém písemném vyjádření k dovolání vyslovil
přesvědčení, že soudy obou stupňů správně zhodnotily předložené důkazy a proto
se s jejich závěry v plném rozsahu ztotožňuje. Dovolatel dlouhodobě nevykonává
své rodičovské povinnosti, především řádně neplní svoji soudem stanovenou
vyživovací povinnost. Opatrovník navrhl, aby dovolání otce bylo zamítnuto.
J. P., babička nezletilé, do jejíž výchovy byla nezletilá rozsudkem Okresního
soudu v Berouně ze dne 23. října 1998, č.j. Nc 354/97-21, svěřena do výchovy,
se obšírně písemně vyjádřila k podanému dovolání. V něm zevrubně popisuje
rodinné okolnosti, kritizuje chování dovolatele, poukazuje na jeho dosavadní
způsob života a negativní vliv na matku nezletilé. Zdůrazňuje, že nikdy nebyla
proti ojedinělým kontaktům nezletilé s dovolatelem, který o ní neměl skutečný
zájem. Od loňského podzimu (rozuměno v r. 2008) do současnosti dovolatel
nezletilou osobně navštívil pouze jednou. „P. se těšila na dárek, ale ani si
ten drobný balíček nechtěla následně rozbalit, když na něm četla velkými
písmeny P. Ona si maximálně vychutnává, že jí ostatní a jistě milující okolí
stále označuje jako P. a její otec jí na jediný a zanedbatelný dárek do roka
takhle pojmenuje. Zase byla jen rozmrzelá a podrážděná, vnímali jsme, že moc
ráda by se »chtěla pochlubit« zájmem svého otce, ale zase nedodržel co jí
slíbil a ještě jí takhle, pro ni ponižujícím způsobem, pojmenoval.“ Popírá
tvrzení dovolatele o řádně placeném výživném na nezletilou. K elektronickému
kontaktu dovolatele s nezletilou uvádí, že jde o nedůležitý a neosobní kontakt.
Argumentuje-li dovolatel judikaturou Nejvyššího soudu, pak citované právní
závěry plně vystihují aktuální realitu.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2008, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb.
V posuzované věci dovolání otce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým
bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zbavení
rodičovské zodpovědnosti, proti němuž je ve smyslu § 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné za podmínek stanovených v odstavci 1 téhož
ustanovení. Poněvadž jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v
takovém případě ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné
tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně
uvedeného paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
S přihlédnutím k obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel kromě uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm.
b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci), uplatňuje v tomto případě ovšem nepřípustný dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
neboť podle posledně uvedeného zákonného ustanovení je uplatnění tohoto
dovolacího důvodu v případě dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. vyloučeno. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolací soud je vázán
skutkovým stavem věci, který v dovolacím řízení nemůže nijak revidovat ani
podrobovat přezkumu.
Pokud jde o pojem „zásadního významu po právní stránce“, tento je specifický
nikoli samostatnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení
určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s
ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu
soudní praxe, tedy - jinak řečeno - zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Takový
judikatorní přesah u dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem
absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti a právní
závěr, jež soudy v dané věci zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi (pro
věci téhož druhu) zjevně nevytváří, nehledě na skutečnost, že dovolatel ve svém
dovolání otázku zásadního právního významu, jež měla být řešena napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu, nijak neprecizuje.
Dovolateli se ovšem podařilo osvědčit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. při uplatněném dovolacím důvodu podle § 241a odst. 1 písm. b)
cit. zák. vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku
(zbavení rodičovské zodpovědnosti) v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou
právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil
nesprávné právní závěry.
Z pohledu posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve
vazbě na uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci) je třeba k zodpovězení otázky,
zda rozhodnutí odvolacího soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem,
vycházet z konfrontace závěru o skutkovém stavu věci, jaký odvolací soud v
odvolacím řízení po provedení (zopakování) důkazů učinil či převzal z
prvoinstančního řízení (se skutkovým závěrem soudu prvního stupně se
ztotožnil), a závěru o právním posouzení věci, tedy zda odvolací soud ve svém
rozhodnutí na zjištěný skutkový stav, který z vyložených důvodů nelze v
dovolacím řízení jakkoli revidovat, aplikoval správnou právní normu a tuto
rovněž na jím posuzovanou věc správně vyložil, anebo naopak zda se dopustil
omylu v aplikaci předmětného právního předpisu, tedy ve svém rozhodnutí vyřešil
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci odvolací soud se zcela ztotožnil se (souhrnně zformulovanými
– k tomu viz níže) skutkovými zjištěními okresního soudu, tedy mj. i se
zjištěním (arg. na str. 2 rozsudku okresního soudu: „Soud zjistil z výpovědí
babičky nezletilé a otce, slyšených jako účastníků řízení a ze zprávy kolizního
opatrovníka následující skutečnosti:“) , že otec občas nezletilé zakoupil k
vánocům či narozeninám dárky, s nezletilou se nestýká, „a to dle jeho tvrzení
proto, že babička nezletilé mu styk s nezletilou znemožňuje“, přičemž se svou
dcerou udržuje pouze elektronický kontakt (prostřednictvím e-mailů), a že
„nezletilá má, dle vyjádření otce samotného, ke svému otci vztah spíše
kamarádský, s otcem si příležitostně píše, osobní kontakt s otcem sama
nevyhledává.“ Na podkladě i těchto (okresním soudem učiněných) převzatých
zjištění, odvolací soud shledal za správnou okresním soudem použitou aplikaci
ustanovení § 44 odst. 3 zák. o rod. stanovící, že zneužívá-li rodič svou
rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává,
soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví.
K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna
jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zák.
o rod., a to že rodič 1) svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon
zneužívá, anebo ji 2) závažným způsobem zanedbává.
Podle již dřívější judikatury, od níž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod
nijak odchylovat, za (nyní ve smyslu již shora cit. § 44 odst. 3 zák. o rod.)
zneužívání rodičovských práv (nyní rodičovské zodpovědnosti) je především
považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat
trestnou činnost, vedení nemorálního způsobu života, týrání dětí apod. Za
závažné zanedbávání rodičovských povinností, resp. rodičovské zodpovědnosti se
považuje zejména dlouhodobé neplnění si rodičovských práv a povinností,
absolutní nezájem o nezletilé děti, zejména o jejich výchovu a výživu (srov. R
41/1976, Sborník IV Nejvyššího soudu ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 116 a násl.,
nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 1989, zn. Cpj 19/89). K
těmto judikatorním závěrům se ostatně Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku
ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005 (in www.nsoud.cz). V něm také
zdůraznil, že aby popsaný zásah do vztahu mezi rodiči a dítětem byl odůvodněný,
nestačí jen ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale zneužívání
či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti takového stupně, že zbavení rodičovské
zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Ve světle takto judikatorně vyloženého institutu rodičovské zodpovědnosti podle
názoru Nejvyššího soudu nemůže proto obstát správnost aplikace ustanovení § 44
odst. 3 zák. o rod. představující zbavení rodičovské zodpovědnosti dovolatele k
jeho nezletilé dceři, na skutkový stav, jak byl zjištěn (v písemném vyhotovení
rozsudku odůvodněn) okresním soudem a s nímž se při rozhodování, jako s
rozhodnutí věcně správným (§ 219 o.s.ř.) zcela ztotožnil v dovoláním napadeném
rozsudku odvolací soud.
Poněvadž právní posouzení dané věci v intencích zjištěného skutku odvolacím
soudem bylo učiněno nesprávně, dospěl Nejvyšší soud k závěru o přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., které v důsledku
uvedeného bylo také shledáno důvodným.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – v daném případě
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení), § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. (skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování).
Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud
přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
Za jinou vadu lze pak označit i nedostatky odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku. Takovou vadou podle přesvědčení Nejvyššího soudu trpí i rozsudek
okresního soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo
1472/2003 (in www.nsoud.cz), judikoval, že jestliže soud provedl celou řadu
důkazů, aniž by v odůvodnění rozsudku ohledně každého z důkazních prostředků
zvlášť uvedl, co z něj zjistil, učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění, které
činí rozsudek nepřezkoumatelným. Za jinou vadu řízení je i to, že odvolací soud
rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení § 213 odst. 1
o.s.ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě
doplněného dokazování (srov. § 213 odst. 2 o.s.ř.) mohl dojít k vlastnímu
zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které
učinil soud prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá
soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se
přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu
prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy
uvedené v ustanovení § 157 a 132 o.s.ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v
intencích ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zrušit (shodně srov. např.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93,
uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem
19). Pokud tak odvolací soud neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak
zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
1, ročník 2001, pod číslem 14).
K takovému pochybení podle názoru Nejvyššího soudu došlo v posuzované věci, kdy
okresní soud přistoupil k tzv. souhrnnému skutkovému zjištění, které zčásti
představovalo (jinak občanským soudním řádem zapovězený) opis ze spisu (srov. §
157 odst. 2 o.s.ř.); odvolací soud pak nepostupoval správně, pokud toto zjevné
pochybení soudu prvního stupně při svém rozhodování – způsobem shora
judikatorně vyloženým – nezohlednil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009 (in
www.nsoud.cz), také vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že
dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12
odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a § 31 odst. 3
zák. o rod.), neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém
takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných
právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně
nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy soud
dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské
zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny. Ovšem v procesní
situaci opačného gardu povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již
schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit
dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci. V
souzené věci se však soudy bez ohledu na uvedenou závadu, resp. s ohledem na
cit. Úmluvou garantovaného práva dítěte být slyšeno v daném řízení – vzhledem k
věku nezletilé - spokojily s daným rozsahem v řízení provedených důkazů, aniž
by znaly názor nezletilé k projednávané věci, a na podkladě navíc vadně
učiněného souhrnného skutkového zjištění dospěly k závěru, že v tomto případě
byly naplněny podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti otce k nezletilé.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§
243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej
proto ve vztahu k otci nezletilé zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu