30 Cdo 3851/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce STAMAR LEASING s.r.o., se sídlem Praha 7, Janovského 43,
identifikační číslo osoby 485 35 206, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šulcem,
advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 780/18, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16,
o zaplacení částky 2,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 126/2012, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č.j. 13 Co 293/2013 – 122,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6.
května 2013, č.j. 15 C 126/2012 – 104, připustil vstup JUDr. D. S. jako
vedlejšího účastníka na straně žalované do tohoto řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. července
2013, č.j. 13 Co 293/2013 – 122, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl s poukazem na ustanovení § 93 o. s. ř., že při rozhodování
o přípustnosti přistoupení vedlejšího účastníka do řízení soud zkoumá jeho
právní zájem na výsledku sporu. Vzhledem k tomu, že škodu, jejíž náhrady se
žalobce v řízení domáhá, měla způsobit právě JUDr. S., na které, resp., na
pojišťovně u níž je pojištěna, by v případě úspěchu ve věci byla škoda
vymáhána, je nepochybné, že má sama zájem na výsledku sporu a má rovněž zájem
podporovat žalovanou při vedení sporu. Tuto skutečnost nemůže změnit fakt, že
ji žalobce hodlal navrhnout jako svědkyni.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“) k
Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel uvedl, že při soudním
jednání dne 14. 2. 2013 avizoval, že bude navrhovat výslech JUDr. D. S. jako
svědkyně. Dne 18. 3. 2013 JUDr. S. podala návrh na přistoupení vedlejšího
účastníka do řízení na straně žalované a uvedla, že tak činí v souladu s
pojistnou smlouvou, kterou má uzavřenou s Kooperativou, a.s. a též na základě
pokynu společnosti ze dne 7. 3. 2013. Dovolatel má za to, že tím, že byl JUDr. S. povolen vstup do řízení, došlo k porušení rovnosti stran účastníků podle
ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř., protože byl žalobce zbaven možnosti
vyslechnout JUDr. S. jako svědkyni pod sankcí křivé výpovědi a její výslech byl
zcela znemožněn. Dovolatel je proto toho názoru, že by dovolací soud měl
vyřešit otázku, zda rovnost práv účastníků před soudem není porušena dodatečnou
záměnou postavení svědka za postavení vedlejšího účastníka a navrhnul, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
projednání. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že usnesení odvolacího soudu považuje za
správné a spravedlivé a dále uvedla, že zastává názor, že má právo navrhnout
vstup vedlejšího účastníka k posílení své procesní obrany a ten má následně
právo do tohoto řízení vstoupit. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel ve svém dovolání předložil soudu otázku, která dosud nebyla v praxi
dovolacího soudu řešena, a to zda vedlejší účastník (vedlejší intervenient)
může být slyšen jako svědek v témže řízení. Podle ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř., jako vedlejší účastník může se vedle
žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na výsledku,
pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu
manželství je či není. Podle ustanovení § 93 odst. 2 o. s. ř., do řízení vstoupí buď z vlastního
podmětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O
přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh. Podle ustanovení § 126 odst. 1, věty první o. s.
ř., každá fyzická osoba, která
není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a
vypovídat jako svědek. Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného nebo od tzv. hlavního
interventa, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila
své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků
(sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má zájem (viz např. Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha:
C.H.Beck, 2009, s. 605). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 127,
dospěl k závěru, že vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli
účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v
řízení podporován. Účastník a vedlejší účastník mají stejná práva a povinnosti v řízení, kterými
je třeba ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 věty prvé o. s. ř., nutno rozumět
výlučně práva a povinnosti procesní povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný pod č. 8 v časopise
Soudní judikatura č. 1/2001).
Z výše uvedeného vyplývá, že postavení (hlavního) účastníka řízení a vedlejšího
účastníka nejsou shodná, odlišují se v samotné možnosti vstupu do řízení, ale i
rozsahem práv a povinností, která jsou shodná v procesních právech, s výjimkou
úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, ale nikoli v
hmotných právech. Vedlejší účastník je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti
v řízení nejde a jako takový není účastníkem řízení, ale pouze coby třetí osoba
podporuje procesní stranu, a proto může být v témže řízení slyšen jako svědek
(srov. David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, §
93, předposlední odstavec textu).
Ostatně závěr o tom, že vedlejší účastník může před soudem vypovídat jako
svědek lze dovodit i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1979, sp.
zn. Cpj 41/79, které byla uveřejněno pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1980, bod 2), ve kterém je uvedeno, že je třeba si v řízení
vždy ujasnit, zda je vedlejší účastnice slyšena jako účastnice řízení, jako
vedlejší účastnice nebo jako svědkyně v řízení a tomu musí odpovídat i dané
poučení (§ 126 a 131 o. s. ř.).
Lze tedy shrnout, že vedlejší účastník je třetí osobou v řízení, a proto i
závěr o tom, že v řízení může vypovídat jako svědek odpovídá nejen jazykovému
výkladu (srov. a contrario § 126 odst. 1 o. s. ř.), ale i odborné literatuře.
Navíc opačný výklad by mohl vést ke zneužití ustanovení § 93 o. s. ř., když by
takovým postupem byl případný vedlejší účastník zbaven povinnosti dostavit se k
soudu a vypovídat.
Jelikož v daném případě odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně,
který připustil vstup JUDr. D. S. jako vedlejšího účastníka do řízení, přičemž
tím žalobce nijak nezbavil možnosti ji vyslechnout jako svědka, nebylo tak
zasaženo do jeho práv, je rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolací soud
dovolání žalobce zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s.
ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu