30 Cdo 3898/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce: T. H., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem
Paprsková 1340/10, Praha 4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 51.250,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
254/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
4. 2014, č. j. 28 Co 121/2014 - 82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., kterým uložil žalované povinnost
zaslat žalobci písemnou omluvu doporučeným dopisem ve znění uvedeném ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně, a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku II. tak, že žalobní návrh na zaplacení částky 51.250,- Kč s
úrokem z prodlení 7,5 % ročně od 18. 10. 2012 do zaplacení zamítl. Současně
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové
újmy, která mu měla vzniknout v důsledku porušení jeho práva na projednání a
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 4 Ca 7/2007, posléze sp. zn. 4 A 17/2011 (o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu v přestupkovém řízení, kterým byl žalobce jako poškozený se
svým nárokem na náhradu škody na zdraví z dopravní nehody odkázán na Českou
kancelář pojistitelů nebo příslušný soud).
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu měnícího výroku žalobce dovoláním.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř.,
když poukazuje na posouzení dílčích právních otázek odvolacím soudem v rozporu
s citovanou judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a
dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť vyřešení dovolatelem (s odkazem na citovaná
rozhodnutí) předkládaných právních otázek odvolacím soudem není v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo na vyřešení předkládaných
otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, příp. dovolání trpí vadou, jež
nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolací soud žalobě vyhověl, když v souladu se soudem prvního stupně shledal,
že konkrétní věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, a žalobci poskytl
zadostiučinění za nemajetkovou újmu tím vzniklou, když uložil žalované zaslání
omluvného dopisu žalobci v souladu s jeho návrhem. Z toho důvodu nemůže být
rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch dovolatele v rozporu s rozhodnutími
dovolacího soudu, která se zabývala posuzováním otázky, zda konkrétní věc byla
projednána v přiměřené lhůtě a zda žalobci vznikla nemajetková újma, za kterou
mu přísluší přiměřené zadostiučinění.
Za nepřiléhavý je nutno považovat i poukaz na judikaturu týkající se výše
odškodnění, neboť na vyřešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí. Nadto dovolatelem uváděný kategorický závěr, že složitost případu je
hlavním kritériem při určení výše odškodnění, z jím citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, a ani jiných
rozhodnutí dovolacího soudu, nijak nevyplývá.
Stejně nepřiléhavý je i odkaz na rozhodnutí zabývající se formou a výší
odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, neboť o takový
odpovědnostní titul se v projednávané věci nejedná.
Obdobně není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu, podle které nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení
pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, neboť odvolací
soud uvedl konkrétní skutečnosti, které význam řízení pro žalobce snižují.
Z hlediska významu řízení pro žalobce není v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soud ani postup odvolacího soudu, pokud přihlédl k většímu množství
sporů, které žalobce vede. Obdobně jako v nyní projednávané věci byl v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, napadený
rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že "v žalobcem namítaném řízení
došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a
že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci
újma. Tato újma ovšem není takové intenzity, aby bylo třeba odškodnění přiznat
ve formě finanční, nýbrž postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud
odůvodnil tento závěr tím, že žalobce v letech 2004 – 2010 vedl u odvolacího
soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení
jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice o náhradu škody
či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených mu v řízeních
souvisejících s jeho trestním stíháním."
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž konstatoval, že "bez dalšího nelze
ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat
vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení." V nyní projednávané věci však rozsudek odvolacího soudu není
založen na závěru, že došlo k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o
vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud
toliko tyto skutečnosti (vedení velkého množství sporů), které jsou mu známy z
jeho úřední činnosti, vzal v úvahu a učinil obdobný závěr jako v citovaném
rozhodnutí dovolací soud, který uvedl, že "nelze zcela odhlédnout od
skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve
vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich
staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či
několika mála soudních řízení".
Podle dovolatele měl odvolací soud dovodit skutečný význam posuzovaného řízení
z toho, že pokud by o žalobě proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu bylo
rozhodnuto bez průtahů, nebyl by nucen podstupovat zbytečně další soudní spor o
náhradu škody a snášet náklady s tímto dalším řízením spojené. Dovolatel ovšem
ve vztahu k této hmotněprávní otázce nijak nevymezuje přípustnost dovolání
(odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ji s ohledem na znění § 237
o. s. ř. vymezit nelze), tudíž jeho dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě
pro podání dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3
o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelem vytýkaný postup odvolacího soudu podle § 121 o. s. ř. může dovolací
soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě může dovolací soud
přihlédnout podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání
přípustné, což není. Navíc dovolatelem vytýkanou vadou řízení před odvolacím
soudem netrpí. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, byl k
důkazu přečten výpis o řízeních vedených u Městského soudu v Praze v právních
věcech nynějšího žalobce proti žalované České republice o náhradu škody či
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a zástupkyně žalobce se k tomuto
dokazování vyjádřila.
Na tomto základě dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání
dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. listopadu 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu