30 Cdo 391/2024-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. M., b) J. V., c) J. B., všech zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 77/2022, o dovolání žalobců a) – c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 17 Co 181/2023-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) – c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Posuzované dědické řízení bylo zahájeno dne 29. 11. 2001 a žalobci jako věřitelé v něm dne 7. 1. 2002 uplatnili své pohledávky, konkrétně žalobce a) pohledávku ve výši 1 180 000 Kč, žalobce b) pohledávku ve výši 2 615 000 Kč a žalobce c) pohledávku ve výši 2 615 000 Kč. Dne 14. 2. 2011 bylo rozhodnuto o předlužení dědictví a dne 7. 3. 2011 bylo rozhodnuto o likvidaci dědictví. Žalobci byli odškodnění již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Žalobcům a) a b) bylo za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011 přiznáno zadostiučinění ve výši 40 500 Kč a za období od 1. 7. 2011 do 18. 6. 2021 zadostiučinění ve výši 107 550 Kč. Žalobci c) bylo za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011 přiznáno zadostiučinění ve výši 40 500 Kč a za období od 1. 7. 2011 do 18. 6. 2021 zadostiučinění ve výši 109 800 Kč. Podanými žalobami se nyní každý z žalobců domáhá zadostiučinění ve výši 63 900 Kč s příslušenstvím za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011. Výši finančního zadostiučinění odvozují od výše zadostiučinění přiznaného jinému věřiteli zůstavitele. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobci rozšířili žalobci b) a c) žalobu na zaplacení částky 67 500 Kč; požadovaná částka představuje odškodnění za období od 7. 1. 2002 až do 16. 1. 2012, jde-li o žalobce b), a za období od 7. 1. 2002 až do 10. 1. 2012, jde-li o žalobce c).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2023, č. j. 28 C 77/2022-66, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 63 900 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) částku ve výši 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci c) částku ve výši 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 500 Kč (výrok IV), uložil žalobci b) povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 500 Kč (výrok V) a uložil žalobci c) povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 500 Kč (výrok VI).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil každému z žalobců povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) – c) v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podal-li žalobce a) dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu co do části jeho výroku I, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroků II, III, V, a VI, není v této části jeho dovolání subjektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nárocích žalobců b) a c). Oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) totiž svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Ze stejných důvodů není přípustné ani dovolání žalobce b) proti rozhodnutí odvolacího soudu co do části jeho výroku I, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a VI, když těmito výroky bylo rozhodnuto o nárocích žalobce a) a c). Stejně tak není přípustné dovolání žalobce c) proti rozhodnutí odvolacího soudu co do části jeho výroku I, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V, když těmito výroky bylo rozhodnuto o nárocích žalobce a) a b).
6. Dovolání dále není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku, zda má věřitel zůstavitele právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení již od okamžiku, kdy v rámci něj oznámí svou pohledávku, nebo až od okamžiku nařízení likvidace dědictví, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015). Za dobu, kdy není účastníkem dědického řízení, mu nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015), a to zejména proto, že oznámení pohledávky za zůstavitelem je čistě procesním úkonem bez hmotněprávních účinků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015), a předmětem dědického řízení v dané fázi proto žádná práva a povinnosti věřitele zůstavitele nejsou.
Není tedy důvod, aby měl věřitel zůstavitele jakoukoli obavu o výsledek dědického řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Pokud žalobci z dovoláním citované judikatury vyvozují závěr, že náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se může bez ohledu na účastenství v posuzovaném řízení domáhat každý, kdo je takovým nesprávným úředním postupem přímo zasažen, je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, bodu 25, dospěl dovolací soud k závěru, že právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu nesvědčí ani vedlejšímu účastníkovi, tím méně pak svědčí tzv. třetím osobám, které se řízení přímo neúčastní.
V rozsudku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, bodu 27, pak bylo vysvětleno, že nároky z nesprávného úředního postupu může uplatnit i jiná osoba než účastník řízení, nejde-li však o nároky z nepřiměřené délky řízení.
7. Otázka, zda nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení (či v rámci likvidace dědictví) dostalo, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97). Odvolací soud své posouzení stran výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku dědického řízení založil na závěru, že žalovanou již poskytnuté zadostiučinění (každému z žalobců bylo vyplaceno v souvislosti s nepřiměřenou délkou dědického řízení za dobu od navržení likvidace dědictví dne 11. 2. 2011 do 30. 6. 2011, tedy za započatých 5 měsíců, zadostiučinění ve výši 40 500 Kč) výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy. Dodává se současně, že tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobců odmítl jako objektivně nepřípustné.
9. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu