30 Cdo 392/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr.
Vítem Bičákem v právní věci žalobce F. K., zastoupeného JUDr. Petrem
Folprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti žalované
České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C
169/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.
5. 2016, č. j. 20 Co 174/2016-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal obnovy řízení ve věci sp. zn. 31 C 588/2009 a současně zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 35 Co 443/2014-217, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze
dne 14. 5. 2014, č. j. 31 C 588/2009-192. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na
obnovu řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 35 Co 443/2014-217, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 31 C 588/2009-192, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil
usnesení soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované
náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zcela správně s poukazem
na podmínky obnovy řízení, dané § 228 odst. 1 o. s. ř., konstatoval, že žalobou
na obnovu řízení lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí ve věci samé. Je
tomu tak proto, že důvody obnovy řízení se váží k zjištění skutkového stavu v
řízení o žalobním nároku. V řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 31 C 588/2009, k věcnému projednání žaloby nedošlo, jelikož řízení bylo
z procesních důvodů, na podkladě § 104b odst. 1 o. s. ř., zastaveno. Žalobcem
napadanými usneseními soudu obou stupňů bylo rozhodováno o žalobě pro
zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 35
Co 240/2011-115, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2011, č. j. 31 C 588/2009-68, kterým tento soud zamítl návrh žalobce na
obnovu řízení, vedeného pod sp. zn. 31 C 588/2009, shodně pro její
nepřípustnost podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V uvedeném řízení nebylo
vydáno žádné rozhodnutí, které by žalobce mohl napadnout žalobou na obnovu
řízení, soud prvního stupně proto správně pro nepřípustnost tuto žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz
čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v
jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody
dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 [povinné zastoupení
advokátem; pozn. dovolacího soudu], se nepřihlíží (odstavec 5).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost
dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR
36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly
ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o.
s. ř.). Kromě toho, že z dovolání nevyplývá konkrétní otázka hmotného či
procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset,
dovolatel nevymezuje ani žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti
dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu. Dovolatel
pouze uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
čl. 6, 13, 17 a porušení čl. 34 Listiny základních práv Evropské unie a dále
zrekapituloval předcházející postup nižších soudů.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti
dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z
oblasti hmotného či procesního práva.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v
občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu
dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto
požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem
stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp.
zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu
rovněž pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada
nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §
151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve
výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu