30 Cdo 395/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně,
Veselá 237/38, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, IČO: 00209813, se
sídlem v Brně, Ponávka 6, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se
sídlem v Brně, Pekárenská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 24 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 17. února 2016, č.j. 1 Co 112/2015-188, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit
žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr.
Antonína Mimochodka, zástupce žalované se sídlem v Brně, Ponávka 6.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se proti žalované domáhal odškodnění v částce 800 000 Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu, kterou mu měla žalovaná způsobit
nesprávnou lékařskou péčí. V souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne
20. 9. 2010, byl žalobce hospitalizován u žalované. Při propuštění z péče
žalované opomněl lékař žalované uvést v propouštěcí zprávě, že má žalobce
užívat lék na ředění krve. V důsledku tohoto pochybení již praktický lékař
tento lék žalobci nepředepsal a následně došlo k ucpání cév žalobcovy pravé
dolní končetiny. Žalobce je trvale zdravotně poškozen a v trvalém invalidním
důchodu, denně je ohrožen na životě, na tento stav musí myslet, což ho
psychicky zatěžuje, je diskvalifikován z běžného života jak osobního, tak
pracovního. Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2014, č.j. 24 C 36/2012-126, výrokem I. žalobu v celém rozsahu
zamítl, výrokem II. uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované a výrokem
III. uložil žalobci nahradit náklady řízení státu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 17. února 2016, č.j. 1 Co 112/2015-188, rozsudek soudu prvního stupně
(dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci
nahradit náklady odvolacího řízení žalované (výrok II.). Odvolací soud shledal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně, odkázal na ně a též aproboval právní závěry soudu prvního stupně. Na
posouzení věci byl aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“). Odvolací soud naznal, že soud prvního stupně správě zohlednil
judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1845/2013),
podle níž nárok na náhradu škody na zdraví a nárok na poskytnutí zadostiučinění
z titulu ochrany osobnosti jsou nároky samostatné, přičemž je sice možno
domáhat se obou těchto nároků, avšak jen v případě existence takových
skutkových okolností, které nemohou být zohledněny při posuzování nároku na
náhradu škody na zdraví. Žalobce ovšem existenci okolností odškodnitelných
toliko cestou § 13 obč. zák. neprokázal a předmětnou žalobou na ochranu
osobnosti se nepřípustně snaží navyšovat své nároky z titulu náhrady škody na
zdraví. Dále odvolací soud upozornil, že podstatnou příčinou invalidního
důchodu není žalobcova trombóza, avšak následky samotné dopravní nehody. Konečně pak odvolací soud konstatoval, že ani nebyl prokázán non lege artis
postup žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. května 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť má za to, že napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž dovolacím soudem má
být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce se domnívá, že napadený
rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení, pokud v něm odvolací soud
dovodil, že žalobou uplatněným nárokem jsou nahrazovány nebo navyšovány nároky
z náhrady škody na zdraví.
Žalobce se ovšem nedomáhá náhrady škody na zdraví
způsobené při dopravní nehodě (v souvislosti s ní), avšak satisfakce za
porušení povinnosti žalovanou nemocnicí. Jde tedy o samostatný nárok
nesouvisející s nárokem na náhradu škody na zdraví, přičemž pochybení žalované
značně zasáhlo do žalobcova osobního života. Ucpáním cév v levé dolní končetině
došlo u žalobce ke ztrátě zaměstnání, estetickým dopadům (postižená končetina
má větší objem než zdravá) a k psychické zátěži. Odvolací soud nesprávně tvrdí,
že má žalobce požadovat náhradu škody na zdraví; správně měl být nárok žalobce
posouzen jako přímo související s jednáním žalované a nikoli s dopravní
nehodou. Odvolací soud nesprávně „vrací“ žalobce do náhrady škody proti
viníkovi dopravní nehody, neboť předmětnou trombózu způsobila žalovaná a nikoli
tento viník dopravní nehody. Náhradu bolestného a ztížení společenského
uplatnění vůči žalované žalobce nežádal a žádat nebude, nárok by zajisté
žalovaná zpochybnila námitkou promlčení. Náhrady škody na zdraví se žalobce
domáhá u Okresního soudu ve Vyškově, avšak jen té škody, která vznikla v
souvislosti s dopravní nehodou. Pochybení žalované ovšem s dopravní nehodou
nesouvisí a vůči ní se tudíž žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, na niž má
ze zákona právo. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání upozornila, že nebyla prokázána
protiprávnost jejího jednání, přičemž žalobcem tvrzená újma byla způsobena
havárií a nikoli jejím jednáním. Důvody, pro které žalobce požaduje odškodnění,
zcela spadají pod okolnosti odškodnitelné cestou náhrady škody na zdraví. Žalovaná navrhuje zamítnutí popř. odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se
takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho
části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III.
ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze
dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které
jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel sice uvádí, že přípustným je dovolání proto, že dovolacím soudem má
být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání je ovšem
evidentní, že dovolatel má fakticky na mysli jinou situaci nežli předpokládá
již citované ustanovení § 237 o. s. ř. Totiž naposledy zde zmíněnou variantou
má norma na mysli tu situaci, kdy se má Nejvyšší soud podle dovolatele odklonit
od své dosavadní rozhodovací praxe (kdy již v minulosti Nejvyšším soudem
vyřešená právní otázka má být Nejvyšším soudem nově posouzena odlišným způsobem
prosazovaným dovolatelem), a nikoli tu situaci, kdy Nejvyšší soud v konkrétním
případě posoudí věc z právního hlediska jinak, než to učinil soud odvolací (jak
to požaduje v projednávané věci dovolatel). Dovolatel totiž nijak nenapadá
ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013 (ústavní stížnost
proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 69/2014), který zmínily jak soudy nižších stupňů, tak sám
dovolatel v dovolání. Z obsahu dovolání (z jeho argumentace) lze snad jedině dovodit, že pravým
důvodem, pro který pokládá dovolatel dovolání za přípustné, je, že odvolací
soud věc posoudil právě v rozporu s nyní uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. K
tomu lze jen stručně uvést, že je tento žalobcův předpoklad mylný. Soud prvního
stupně i soud odvolací správně uzavřely (v souladu s uvedeným rozsudkem a též s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010,
který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
pod číslem 56/2011), že (za účinnosti obč. zák.) nároky z titulu škody na
zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu
ochrany osobnosti. Tedy pokud nároky na odškodnění nemateriální újmy dané
ustanovením dle § 444 odst. 1 obč. zák.
nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu
na zdraví - za bolestné a ztížení společenského uplatnění - (rozuměno pokud
tyto nároky nepostihnou veškerý okruh myslitelných dílčích následků v
osobnostní sféře člověka), není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další
satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné,
aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti
nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Jestliže žalobce
požaduje odškodnění za ztrátu zaměstnání, estetické zhoršení jeho končetiny a z
toho pramenící obtíže včetně psychických a vůbec za snížení kvality běžného
života v souvislosti s tvrzeným nesprávným lékařským postupem žalované vedoucím
k poškození žalobcova zdraví, pak jde právě typicky o skutečnosti spadající pod
pojem ztížení společenského uplatnění odškodňované toliko cestou náhrady škody
na zdraví. Důvodem pro neuplatnění nároků ze škody na zdraví nemůže být ani
dovolatelova obava z vznesení námitky promlčení. Je třeba vyjádřit, že zde
jistě mohou stát zdravotní obtíže žalobce vyvolané samotnou nehodou a vedle
nich (jiné) zdravotní obtíže žalobce vyvolané tvrzeným nesprávným lékařským
postupem žalované. To však nemůže vést k závěru (jak se mylně domnívá žalobce),
že újmu na zdraví žalobce způsobenou nehodou je třeba odškodnit cestou náhrady
škody na zdraví a újmu na zdraví žalobce způsobenou tvrzeným postupem non lege
artis žalované je třeba odškodnit cestou obecné ochrany osobnosti a nároků z ní
plynoucích dle § 13 obč. zák. Nerozhodné je konečně i to, že se vůči žalované
dovolatel jiných nároků (nároků ze škody na zdraví) nedomáhá, neboť jen tato
skutečnost nemůže odůvodnit užití obecných norem tam, kde mají být užity normy
zvláštní. Tedy nelze přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud judikaturu dovolacího
soudu nesprávně vyložil. Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním
posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená
skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v
napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v
poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže
způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Dovolání do výroků II. a III., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení, je třeba pokládat za vadné, neboť dovolatel ve vztahu k tomuto výrokům
neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou
otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti
dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.).