30 Cdo 3956/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce R. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovaným 1) K. O., zastoupené JUDr. Alešem
Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 4, 2) nezletilému M. O.,
zastoupenému Městskou částí Praha 10, jako kolizním opatrovníkem, a 3) Ing. J.
O., zastoupenému JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická
4, o určení otcovství, o úpravu styku s nezletilým, a o určení neplatnosti
prohlášení o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp.
zn. 17 C 143/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. února 2009, č.j. 19 Co 558/2008-128, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků oku nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 22. ledna 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 10 se
žalobce domáhal toho, aby byl určen otcem druhého nezletilého žalovaného, dále
svěření nezletilého do péče první žalované, stanovení povinnosti žalobce platit
ve prospěch druhého žalovaného výživné a současně též úpravy styku s
nezletilým. Podáním ze dne 23. června 2003 žalobce navrhl přistoupení třetího
žalovaného do řízení a současně změnil („rozšířil“) žalobu požadavkem, aby v
daném řízení bylo dále určeno, „že souhlasné prohlášení první žalované K. O.
a třetího žalovaného J. O. o tom, že třetí žalovaný je otcem druhého
žalovaného, je neplatné“. Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 10
rozsudkem ze dne 4. října 2004, č.j. 17 C 14/2003-49, ve znění doplňujícího
rozsudku téhož soudu ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 17 C 14/2003-52, výrokem
I. zamítl žalobu na určení, že je neplatné souhlasné prohlášení první žalované
K. O. a třetího žalovaného J. O., že třetí žalovaný je otcem druhého žalovaného
M. Ž.. Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že žalobce R. S., je otcem 2.
žalovaného nezletilého M. Ž.. Výrokem III. zamítl žalobu na oprávnění žalobce
stýkat se s 2. žalovaným. Výrokem IV. zamítl žalobu na povinnost žalobce
přispívat na výživu 2. žalovaného. Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. 19 Co
113/2005-66, k odvolání žalobce proti výrokům I., II., IV., V. a VI. rozsudku
soudu prvního stupně toto rozhodnutí potvrdil v zamítavém výroku o určení
neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství, a dále v
zamítavém výroku o určení otcovství a o výživném.“ Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu (ve
výrocích o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství
a o náhradě nákladů řízení), stejně jako již zmíněný rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 4. října 2004 (ve výrocích I., V. a VI.) však byly k
dovolání žalobce z procesních důvodů zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 2175/2005-90 a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Ve věci po té Obvodní soud pro Prahu 10 opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č.j. 17 C 143/2006-111, kterým zamítl žalobu na určení, že
souhlasné prohlášení K. O. a žalovaného Ing. J. O., že žalovaný Ing. J. O. je
otcem nezletilého M. O., je neplatné a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení, jejichž výše byla určena usnesením téhož soudu ze dne 27. října 2008,
č.j. 17 C 143/2006-124. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2009, č.j. 19 Co 558/2008-
128, kterým napadený rozsudek potvrdil ve výroku ve věci samé, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel zejména ze zjištění, že první žalovaná a třetí žalovaný
učinili dne 4. září 2002 před matričním úřadem souhlasné prohlášení o otcovství
třetího žalovaného k druhému žalovanému, narozenému dne 3. října 2000. Žalobce,
který se cítí být otcem druhého žalovaného, se pak dovolává tvrzené absolutní
neplatnosti uvedeného souhlasného prohlášení určení otcovství, neboť podle
jeho přesvědčení první žalovaná a třetí žalovaný museli vědět, že třetí
žalovaný není biologickým otcem nezletilého. Městský soud v Praze v tomto
případě odkazuje na ustanovení § 52 odst. 1 zákona o rodině, z něhož nevyplývá,
že by prohlášení o určení otcovství mohl učinit pouze biologický otec dítěte,
resp. muž a žena, kteří se musí oprávněně domnívat, že muž je biologickým otcem
dítěte. Ze skutečnosti, že takové prohlášení činí (učiní) muž, který
biologickým otcem dítěte není, (proto) nelze dovozovat neplatnost takového
právního úkonu ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejde ani o rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud neměl pochybnosti o
tom, že předmětným prohlášením první žalovaná a třetí žalovaný sledovali
určení otcovství k druhému žalovanému. Odvolací soud současně neshledal ani
důvody, pro něž by toto prohlášení bylo případně neplatné podle ustanovení § 37
odst. 1 obč. zák.
Současně se odvolací soud zabýval i významem rozhodovací
činnosti Evropského soudu pro lidská práva (případ Kroon a případ Rožaňski),
stejně jako úpravy obsažené v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Uzavřel, že žalovaným svědčí stejná práva (jako žalobci),
tedy i jejich právo na rodinný život je chráněno stejnou intenzitou. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 8. června 2009 dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve
spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení o.s.ř. Důvody dovolání uvádí s odkazem
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. (dovozuje tak fakticky, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, přičemž rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Za otázku zásadního právního významu (z níž pak vyvozuje otázky další) v
prvé řadě považuje, zda může být důvodem neplatnosti souhlasného prohlášení
otcovství vada projevu vůle spočívající v tom, že muž činící toto prohlášení
věděl nebo musel vědět, že není biologickým otcem dítěte. Dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (eventuálně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně
a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu). K dovolání žalobce nebylo podáno vyjádření. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Městský soud v Praze se při výkladu ustanovení
§ 52 odst. 1 zákona o rodině a § 39 a § 37 obč.zák. neodchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soudu ČR např. v rozsudku ze dne 14. července 2010, sp.zn. 21 Cdo 298/2010, mimo jiné konstatuje, že v zájmu dítěte
je bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy
mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem
genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič
vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím
založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče
dítěte považuje (právní rodičovství). Není-li (však) tento soulad dobře možný,
je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených
aspektů rodičovství převažuje. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále
připomněl, že ačkoliv Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2007 sp. zn. II.
ÚS 568/06 položil principiální důraz na biologické vazby v rodině, nevyjádřil
zcela bezvýhradný respekt toliko k biologické realitě (čehož se také v této
věci domáhá žalobce), nýbrž nepochybně zároveň akceptoval také sociální rozměr
rodinných vztahů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 628/2005). Ostatně, i např. ve věci "Nylund proti Finsku" Evropský soud
pro lidská práva ve Štrasburku odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost
tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k
dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství),
neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v
rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za
trvání manželství se považuje manžel matky dítěte (t.j. stanoví předpoklad
určení otcovství). Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci tak není naplněn dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce
existence právní otázky zásadního významu. Jestliže současně žalobce fakticky
uplatňuje i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.),
nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu
Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2006). Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle
§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když v tomto
dovolacím řízení nemá žalobce na jejich náhradu nárok, zatímco ostatním
účastníků v této souvislosti náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Pavel P a v l í
k, v. r.
předseda senátu