Nejvyšší soud Usnesení rodinné

30 Cdo 399/2011

ze dne 2011-03-24
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.399.2011.1

30 Cdo 399/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci

péče o nezletilého R. Ch, zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Lanškroun,

syna J. Ch. a neuvedené matky, za účasti Okresního státního zastupitelství v

Ústí nad Orlicí, o výchovné opatření nařízením ústavní výchovy, ve věci vedené

u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 7 P 67/2004, o dovolání otce

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2010, č.j.

19 Co 426/2010-238, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 12.8.2010, č.j. 7 P 67/2004-221, změnil své dřívější rozhodnutí ze dne

26.2.2007, č.j. 7 P 67/2004-146 ( jímž byl nad nezletilým stanoven dohled) tak,

že nařídil ústavní výchovu nezletilého R. Ch. a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání otce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského

soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. 11. 2010, č.j. 19

Co 426/2010-238, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání otec (dále jen „dovolatel“).

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i

soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k novému

rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),

přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první

o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž

není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo

změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné

podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle

odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o

rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení

jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

podle ustanovení § 237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána, a to již

proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené

zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon

o rodině“), přičemž se, jak bude dále vyloženo, nejedná o žádnou z výjimek

uvedených v ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nařízení ústavní výchovy představuje nejkrajnější opatření, které je možné

přijmout – jak vyplývá z doslovného znění ustanovení § 46 odst. 2 zákona o

rodině – jen jestliže výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí

(svěřením dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče - § 45 zákona o

rodině, svěřením dítěte do pěstounské péče - § 45a až § 45d zákona o rodině)

nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají

přednost před výchovou ústavní; takové opatření představuje nejradikálnější

opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech a musí se tedy

opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty motivované zájmem dítěte (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010,

uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011). I když nařízením ústavní výchovy dochází k faktickému omezení

rodičovské zodpovědnosti rodičů (zde otce) v důsledku toho, že rodiče nemohou

o dítě osobně pečovat, rodinně právní vztah mezi rodiči a dítětem zůstává

zachován a rodiče jsou zásadně i nadále zákonnými zástupci nezletilého dítěte

a dítě zastupují a spravují jeho jmění (§ 31 zákona o rodině), nebylo-li

stanoveno jinak (§ 44 zákona o rodině). Ústavní výchova má povahu dočasnou (§

46 odst.2 věta druhá zákona o rodině) a nepředstavuje předstupeň k zbavení

rodičovské zodpovědnosti (a tím i k nevratnému odtržení dítěte od rodičů),

neboť jejím účelem není nahradit (nevratným způsobem) dítěti chybějící stabilní

rodinné prostředí v případě, že rodiče jej nejsou schopni, resp. ochotni

zajistit (jako je tomu u osvojení), ale zajistit řádnou výchovu dítěte po

přechodnou dobu formou náhradní kolektivní výchovy. Z uvedeného plyne, že i když se v případě nařízení ústavní výchovy jedná o

faktické omezení rodičovské zodpovědnosti, nejde o nevratný zásah do

rodičovských práv, který by zakládal přípustnost dovolání z důvodu pozastavení,

omezení, nebo zbavení rodičovské

zodpovědnosti. Dovolání sice v projednávané věci není sepsáno advokátem, přičemž

dovolatel ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že

dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem

pro postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 2

o. s. ř. a pro zastavení dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR proto dovolání

otce směřující proti tomuto rozsudku –aniž by se mohl dále věcí zabývat - podle

ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení

§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s.

ř., neboť otec s

ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a

ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.