30 Cdo 3994/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) Z. M., b) Ing. A. M., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem,
advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice –
Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o
584.169,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
60 C 165/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013 - 132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co
25/2013 - 132, se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu I.
stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I.), jakož i v nákladových
výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. 12. 2008
domáhali zaplacení částky 810.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 8. 2008 do zaplacení jako náhrady škody způsobené postupem stavebního úřadu. Žalobcům dle jejich tvrzení vznikla škoda odpovídající nákladům vynaloženým na
zhotovení stavby bazénu. Ke vzniku škody došlo postupem úřadů, kdy nejprve bylo
stavebním úřadem dne 20. 8. 1998 pod č. j. výst.: 8679 A/Gr/98 vydáno stavební
povolení mj. na stavbu bazénu na jejich pozemku, přičemž v rámci řízení byla
stavebním úřadem ověřena projektová dokumentace řešící umístění staveb. Následně byl zamítnut návrh žalobců na kolaudaci stavby bazénu, ač byla stavba
provedena v souladu se stavebním povolením, a to především z důvodu
nesouhlasného stanoviska společnosti Pražská energetika, a. s., neboť se stavba
nachází v ochranném pásmu venkovního vedení vysokého napětí 22 kV. Rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 12 o zamítnutí návrhu na kolaudaci bylo vydáno dne
26. 3. 2008 poté, co předchozí zamítavá rozhodnutí z 19. 9. 2000, 26. 9. 2005 a
25. 9. 2006 byla k odvolání nynějších žalobců vždy zrušena. Potvrzující
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy je ze dne 16. 10. 2008. Žaloba proti
němu podaná ve správním soudnictví byla zamítnuta (stejně jako podaná kasační
stížnost). Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že nejsou splněny předpoklady
vzniku odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. Poukázala přitom
na soudní judikaturu, podle které chyby v rozhodovacím procesu, které se
projeví v obsahu rozhodnutí, nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 15. 11. 2011 zastavil řízení o příslušenství pohledávky od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 uložil žalované zaplatit
žalobcům částku 584.169,- Kč spolu s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení
od 25. 8. 2008 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu do částky 225.831,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované (výrok III.) zaplatit žalobcům
náklady řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobci postavili u svého
rodinného domu venkovní bazén na základě pravomocného stavebního povolení,
které ignorovalo pásmo vedení vysokého napětí. Po ukončení výstavby nebyl bazén
zkolaudován, přičemž toto rozhodnutí bylo ve správním soudnictví přezkoumáno se
závěrem o jeho správnosti. Žalobci vynaložili finanční prostředky na stavbu,
kterou nejsou oprávněni užívat. Výši škody vyčíslil soud ve výši nákladů na
výstavbu bazénu, která byla v době jeho výstavby obvyklá. Odpovědnost žalované
soud prvního stupně posoudil podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), kdy
nesprávný úřední postup spočívá ve vydání pravomocného stavebního povolení
předmětného venkovního bazénu, umožňujícího jeho výstavbu v ochranném pásmu
nadzemního vedení 22 kV.
Na základě tohoto stavebního povolení žalobci stavbu
provedli. Stavební úřad přitom postupoval nesprávně, neboť v řízení o vydání
stavebního povolení nevyžádal stanovisko Pražské energetiky, a. s. jako
provozovatele nadzemního vedení. Její nesouhlasné stanovisko k užívání
dokončené stavby bazénu bylo následně důvodem, pro který stavba bazénu nebyla a
nemohla být kolaudována. Žalobcům tím vznikla škoda. Mezi porušením právní
povinnosti a vznikem škody přitom existuje příčinná souvislost, kterou
neprolamuje ani úvaha, že sami žalobci, respektive projektant, zhotovitel
stavby a stavební dozor mohli vzniku škody zabránit. Podle soudu prvního stupně
tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho
postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně
garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či
zákonnosti byla klamná. V projednávané věci jsou podle soudu prvního stupně
plně aplikovatelné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze (dále "odvolací soud")
napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o věci samé (ad I. a ad II.) a změnil (ve výroku II.) rozsudek soudu
I. stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl (ve výroku III.) o nákladech
odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu skutková zjištění vytvořila
dostatečný podklad pro skutkový závěr, který na jejich základě soud prvního
stupně učinil, a právní závěry, k nimž na jejich základě dospěl, je třeba
považovat za přiléhavé. Odvolací soud proto v zásadě v podrobnostech odkázal na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ve všech bodech ztotožnil. K jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že se žalobcům nepodařilo prokázat
vznik škody ve výši odpovídající celé žalobou uplatněné částce. Za situace, kdy
žalobci k prokázání plateb nebyli schopni doložit žádný listinný důkaz a ani
svědecké výpovědi spolehlivě neprokázaly úhradu tvrzených částek, je třeba
znaleckým posudkem stanovenou výši škody považovat za jediný možný objektivní
způsob jejího určení. K námitce žalované, že jedním z důvodů, pro který nebyla
stavba zkolaudována, byla odchylka od projektové dokumentace, odkázal odvolací
soud na závěry soudů ve správním soudnictví, které konstatovaly, že kolaudaci
zabránila především skutečnost, že se stavba nachází v ochranném pásmu
venkovního elektrického vedení, zatímco změny technických parametrů bazénu jsou
z hlediska rozhodnutí o kolaudaci nepodstatné. Za stěžejní důvod pro vydání
zamítavého rozhodnutí pak soudy označily nevyžádání stanoviska Pražské
energetiky, a. s. v rámci stavebního řízení. Za lichou odvolací soud považoval
námitku nevyužití všech opravných prostředků, jež je dle žalované předpokladem
pro možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
ve smyslu § 8 odst.
3 OdpŠk, když jednak žalobci podali proti rozhodnutí
správních orgánů správní žalobu, jednak se nejedná o nárok plynoucí z
nezákonného rozhodnutí, nýbrž jde o nárok vyplývající z nesprávného úředního
postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť si stavební úřad v rámci řízení o vydání
stavebního povolení nevyžádal stanovisko příslušné energetické společnosti
provozující vedení vysokého napětí, v jehož ochranném pásmu se dotyčná stavba
nachází. Za nedůvodnou považoval i námitku údajného spoluzavinění žalobců,
neboť podle § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)
ve spojení s § 140 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon) bylo úřední povinnosti stavebního úřadu zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí,
aniž by byl vázán návrhy účastníků řízení. Skutečnost, že žalobci dosud
nevynaložili žádné náklady na odstranění předmětné stavby, nevede k závěru o
předčasnosti žaloby, neboť žalobcům škoda vznikla tím, že nemohou užívat bazén,
k jehož výstavbě jim bylo původně vydáno stavební povolení. Náklady na
odstranění bazénu by eventuálně mohly představovat další škodu. Konečně
odvolací soud uzavřel, že "námitkou promlčení nároku, jež byla žalovaným
vznesena až ve stádiu odvolacího řízení, se odvolací soud s ohledem na princip
neúplné apelace zakotvený v § 205a odst. 1 občanského soudního řádu již nemohl
zabývat."
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku
soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním, a to včetně nákladových
výroků. Podle dovolatelky spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci. Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále má
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Podle dovolatelky je třeba stanovit, zda je možno dovozovat příčinnou
souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem pouze ze
skutečnosti, že v průběhu správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, nebo z nezákonného rozhodnutí, aniž by se soud zabýval mírou
spoluzavinění samotného poškozeného, příp. třetí osoby. Ke spoluzavinění
poškozeného by měl soud přihlížet z úřední povinnosti. Dovolatelka poukázala na
odpovědnost projektanta za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované
projektové dokumentace (§ 46b odst. 1 stavebního zákona), která se předkládá ke
stavebnímu řízení (§ 18 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se
provádějí některá ustanovení stavebního zákona), když tato v daném případě
neobsahovala všechny požadované náležitosti a nebyla v ní zakreslena existence
nadzemního vedení 22 kV. Ze strany projektanta tak došlo k porušení zákonné
povinnosti, která bezesporu měla vliv na obsah rozhodnutí. Současně žalobci
porušili prevenční povinnost stanovenou v § 415 obč. zák. (zákona č. 40/1964
Sb.), když se nesnažili odstranit závady bránící kolaudaci bazénu (např. zřízením přeložky elektrického vedení), a to přes to, že již od roku 2000 jim
bylo známo, že se stavba nachází v ochranném pásmu nadzemního vedení. Přitom
náklady na zřízení přeložky elektrického vedení by žalobci byli nuceni
vynaložit vzhledem k dispozici jejich pozemku bez ohledu na činnost stavebního
úřadu, neboť bez tohoto opatření by došlo k porušení energetického zákona v
ustanoveních o ochranném pásmu elektrického vedení. Řešení této otázky odvolací
soud podle dovolatelky zcela pominul. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr, zda sama realizace stavby je dostačujícím
předpokladem pro vznik škody, aniž by se podařilo prokázat, že předmětná stavba
byla skutečně žalobci zaplacena. Škoda měla být podle tvrzení žalobců
představována peněžními prostředky vynaloženými na stavbu, avšak soud ji určil
za pomoci znaleckého posudku. Dovolatelka poukázala, že žalobci odmítli
předložit jakýkoliv doklad o zaplacení částky a ani svědecké výpovědi
předvolaných svědků neprokázaly skutečnou úhradu této částky. Podle dovolatelky
existuje reálná možnost, že žalobci na stavbu nevynaložili tvrzené finanční
prostředky, ale bazén jim mohl být darován, eventuálně se mohl jednat o tzv. barterový obchod vzhledem k podnikatelským aktivitám žalobce. Podle dovolatelky
nebylo prokázáno, že škoda vznikla tak, jak žalobci tvrdili. Dovolatelka rovněž poukázala, že zákon č. 82/1998 Sb. upravuje dvě formy vzniku
odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nezákonným rozhodnutím a způsobenou
nesprávným úředním postupem, přičemž obě tyto formy přísně rozlišuje.
Chyby v
samotném rozhodovacím procesu, které se projeví v obsahu rozhodnutí nelze
považovat za nesprávný úřední postup. V projednávané věci se případné pochybení
spočívající v tom, že nebylo vyžádáno stanovisko Pražské energetiky, a. s.,
odrazilo v obsahu stavebního povolení. Je tak možno uvažovat pouze o
odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí, kterým
byla stavba bazénu povolena, nabylo právní moci a nebylo pro nezákonnost
zrušeno ani změněno. Není tak splněna zákonná podmínka pro vznik odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Krom toho není splněna ani
další zákonná podmínka, když žalobci rozhodnutí o stavebním povolení žádným
způsobem nenapadli. Podle dovolatelky soudy ve svých rozhodnutích šly nad rámec žalobního petitu,
když jí uložily povinnost zaplatit částku 584.169,- Kč i s úrokem z prodlení za
období od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009, ačkoliv v tomto rozsahu vzali žalobci
žalobu částečně zpět a soud prvního stupně řízení dne 15. 11. 2011 zastavil. Dovolatelka konečně uvedla, že námitku promlčení vznesla již při jednání před
soudem prvního stupně. Krom toho nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu,
že se námitkou promlčení nemohl zabývat s ohledem na princip neúplné apelace
podle § 205a odst. 1 občanského soudního řádu. Podle dovolatelky ze soudní
judikatury (R 101/2008) vyplývá, že k námitce promlčení lze přihlédnout jen
tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo
byly zjištěny před soudem prvního stupně nebo ze zjištění učiněného na základě
důkazů navržených před soudem prvního stupně. V daném případě soud vycházel ze
spisového materiálu vedeného ve správním řízení a současně mu bylo z dopisu
Ministerstva pro místní rozvoj známo, kdy žalobci uplatnili svůj nárok v rámci
předběžného projednání nároku. Z obou těchto provedených důkazů vyplývá, že je
nárok žalobců promlčen. Nebyl tak důvod, aby námitka promlčení nemohla být
odvolacím soudem projednána. Podle dovolatelky pak uplynula objektivní
desetiletá promlčecí doba od doručení nezákonného rozhodnutí poškozenému podle
§ 32 odst. 2 OdpŠk ve spojení s § 35 OdpŠk. Ohledně subjektivní promlčecí doby
dovolatelka podotkla, že žalobcům již od roku 2000 bylo známo, že se stavba
nachází v ochranném pásmu nadzemního elektrického vedení. Pro výpočet běhu
objektivní promlčecí doby z důvodu nesprávného úředního postupu by pak měl být
použit občanský zákoník, když zákon č. 82/1998 Sb. vlastní úpravu neobsahuje. Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, když
otázky nastolené žalovanou jsou v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a
žalovaná toliko polemizuje s hodnocením důkazů provedeným soudy obou stupňů. Rovněž otázku tvrzeného spoluzavinění žalobců posoudil odvolací soud v souladu
s judikaturou dovolacího soudu, vytýkané porušení prevenční povinnosti je nadto
v dovolacím řízení nepřípustnou novotou. Žalobci též nemohou odpovídat za
správnost, úplnost a proveditelnost projektové dokumentace, krom toho
odpovědnost projektanta nezbavuje stavební úřad jeho povinností.
Tvrzení
žalované, že bazén mohl být žalobcům darován nebo se mohlo jednat o tzv. barterový obchod, je ryze spekulativní, nereálné a nemající oporu v žádném z
provedených důkazů. Za nedůvodnou považují žalobci i vznesenou námitku
promlčení, neboť vychází z nesprávného předpokladu, že se jedná o případ
odpovědnosti z nezákonného rozhodnutí. Podle žalobců lze počátek běhu promlčecí
doby odvíjet od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku škody z nesprávného
úředního postupu, což mohlo být nejdříve na základě rozhodnutí o zamítnutí
kolaudace ze dne 26. 9. 2005, ne-li až z definitivního rozhodnutí o zamítnutí
kolaudace ze dne 26. 3. 2008 potvrzeného rozhodnutím Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 16. 10. 2008, přičemž svůj nárok u žalované žalobci uplatnili dne
25. 8. 2008. Odkaz žalované na běh objektivní promlčecí doby z nezákonného
rozhodnutí tak považují za bezpředmětný. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu,
že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto
rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Takový údaj se z dovolání nepodává. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelkou namítaným spoluzaviněním poškozených (žalobců) se soudy zabývaly,
přičemž dovolatelka v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného
práva, na jejímž vyřešení by posouzení této obrany žalované mělo záviset. Ve vztahu k případné spoluodpovědnosti třetí osoby dovolatelka v průběhu řízení
řízení neuplatnila žádné skutečnosti, pro které by případně spolu s dalším
škůdcem (projektantem) neměla ve smyslu § 438 obč. zák. odpovídat společně a
nerozdílně, tudíž ani na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nemohlo záviset. Poukazuje-li dovolatelka na skutečnost, že se žalobci nesnažili odstranit
závady bránící kolaudaci např. zřízením přeložky elektrického vedení, a to přes
to, že již od roku 2000 jim bylo známo, že se stavba nachází v ochranném pásmu
nadzemního vedení, čímž měli porušit prevenční povinnost stanovenou v § 415
obč. zák., pak se tato argumentace míjí se skutkovými zjištěními soudů, která v
dovolacím řízení nelze přezkoumávat a nebyla ani dovolatelkou zpochybněna. K
nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v souvislosti s řízením o vydání
stavebního povolení a škoda spočívá v nákladech na výstavbu. Porušení jakékoliv
povinnosti, má-li být minimálně jednou z příčin vzniku škody, musí nutně
okamžiku vzniku škody časově předcházet. Z toho vyplývá, že pokud by bylo v
moci žalobců za nižší částku, než byly náklady na výstavbu, odstranit překážku
užívání stavby (a její kolaudace) provedením přeložky elektrického vedení,
mohly by být tyto skutečnosti snad relevantní z hlediska posouzení výše škody,
za kterou žalovaná odpovídá, nikoliv z hlediska porušení prevenční povinnosti
žalobci. Takové konkrétní skutečnosti by ovšem dovolatelka (žalovaná) musela na
svoji obranu tvrdit a prokazovat. Podle obsahu spisu žádná taková skutková
tvrzení dovolatelka v řízení neuplatnila. Ačkoliv otázka nákladů na zřízení
přeložky byla před soudem prvního stupně řešena, když žalobci deklarovali, že
jsou v rámci mimosoudních jednání ochotni přistoupit na přijetí náhrady ve výši
těchto nákladů, žalovaná při jednání dne 26. 4. 2012 na dotaz soudu uvedla, že
respektuje právní názor soudu, že škoda se rovná nákladům vynaloženým žalobci. Do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaná v tomto směru žádnou
konkrétní obranu neuplatnila a teprve v rámci podaného odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně toliko obecně argumentovala, že by majetková újma žalobců
mohla být například vyjádřena v nákladech na přeložku nadzemního vedení,
případně jiná technologická řešení. Jestliže žalovaná konkrétní skutečnosti na
svoji obranu v řízení neuplatnila, nemůže napadené rozhodnutí ve smyslu § 237
o. s. ř. na právním posouzení takových skutečností záviset. Krom toho v podaném
dovolání žalovaná v souvislosti s touto obranou ani neformuluje žádnou otázku
hmotného práva, která by měla být vyřešena. Stejně tak ve vztahu k závěru soudů o vzniku škody dovolatelka pouze
zpochybňuje jejich skutková zjištění, aniž přitom formuluje otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž nesprávném posouzení mělo napadené rozhodnutí
záviset.
Konečně posouzení věci podle právní úpravy odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. již soudy citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002), od které nemá
dovolací soud důvod se odchylovat, přičemž ani dovolatelka k takovému odklonu
žádnou argumentaci nenabízí. Pro zodpovězení těchto otázek tedy není dovolání přípustné.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky procesního práva, zda se odvolací
soud může v systému neúplné apelace podle § 205a odst. 1 o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2013, zabývat námitkou promlčení nároku, jež byla žalovaným
vznesena až ve stádiu odvolacího řízení, neboť na vyřešení této otázky
rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Dovolání je současně důvodné, neboť
vyřešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
K promlčení práva na základě námitky promlčení vznesené až v průběhu odvolacího
řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-
li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu neposuzoval, zda skutečnosti zjištěné před soudem prvního
stupně nebo na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně umožňují
učinit závěr o promlčení nároku, a na místo toho se bez dalšího odmítl
vznesenou námitkou promlčení zabývat, je jeho posouzení shora uvedené otázky
procesního práva neúplné a tudíž nesprávné.
Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku
rozsudku soudu prvního stupně zrušil, a to včetně navazujících výroků o náhradě
nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za situace, kdy je dovolání přípustným, přihlédl dovolací soud podle § 242
odst. 3 o. s. ř. též k vadě řízení podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., kdy
ohledně příslušenství pohledávky za období od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009 nebyl
podán návrh na zahájení řízení, resp. při jednání soudu prvního stupně dne 15.
11. 2011 vzali žalobci žalobu v tomto rozsahu částečně zpět a soud prvního
stupně na to vyhlásil usnesení, kterým se řízení o příslušenství pohledávky od
25. 8. 2008 do 25. 2. 2009 zastavuje (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v
rámci nového projednání a rozhodnutí ve věci tuto okolnost neopomine.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu