U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce města Blansko, se sídlem Městského úřadu v Blansku, Nám. Svobody 3, zastoupeného JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, proti žalovaným 1) E. B., a 2) R. K., zastoupeným JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 635/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2008, č.j. 37 Co 480/2005-119, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlasty Němcové, advokátky se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalovaných (dále již „dovolatelky“) proti meritornímu výroku v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve výrocích I. a III. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 6. září 2005, č.j. 4 C 635/2002-88 [jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.)], ve výroku II. změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelkám se nepodařilo dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit, neboť skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolací soudem, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k dané právní kvalifikaci, tedy závěru, jenž formálně vyústil ve vydání rozhodnutí, jímž byl v meritu věci odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrzen.
Pokud dovolatelky v rámci dovolací argumentace zpochybňují správnost odvolacím soudem učiněného právně kvalifikačního závěru, činí tak s odkazem na svou skutkovou verzi (arg.: „náš otec..popíral, že by kupní smlouvu uzavřel“, „kupní smlouva nebyla ze strany kupujícího řádně uzavřena“, „kupní smlouva...je toho samotným důkazem. Byla sepsána na předtištěném formuláři...je tedy sama o sobě důkazem, že se v dané věci jednalo o právní úkon – převod nemovitostí do státního vlastnictví od občana“, „kupní cena (je) v této smlouvě mnohonásobně vyšší“, „kupní cena....
takto dohodnuta být nemohla“, „názor soudu, že v kupní smlouvě jde o překlep...nelze přijmout“), přičemž pomíjí, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze podat dovolání, jen pokud je přípustné podle § 237, odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř., což se ovšem netýká této věci. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ve shodě se soudem prvního stupně skutkově uzavřel, že v kupní smlouvě ze dne 28.
dubna 1976 byla kupní cena stanovena ve výši 8 Kčs za 1 m2, když se smluvní strany na této ceně shodly, pak toto dílčí skutkové zjištění (které v dovolacím řízení nelze revidovat), ve vazbě na další skutková zjištění, jak vyplynula po provedeném dokazování v řízení před soudem prvního stupně, umožňovalo odvolacímu soudu přistoupit k dovolatelkami nyní vytýkanému právnímu závěru o platnosti této kupní smlouvy. Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a proto nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o.
s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 6.360,- Kč. Celkovou částku 6.360,- Kč jsou dovolatelky povinny zaplatit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalobce v dovolacím řízení zastupovala. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.