U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v
právní věci P. B., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Františkem Derikem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1552, proti žalované JUDr. M.
D., soudní exekutorce, se sídlem v Hradci Králové, U soudu 276, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 1/2013, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016,
č.j. 1 Co 29/2016-210, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
4. března 2016, č.j. 16 C 1/2013-195, výrokem I. zastavil řízení o žádosti
žalobce ze dne 24. 8. 2015 o osvobození od soudních poplatků pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté (§ 167 odst. 2, § 159a odst. 4 o.s.ř.). K odvolání
žalobce proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 10. května 2016, č.j. 1 Co 29/2016-210, usnesení soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 8. července 2016 žalobce
vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním ustanoveného opatrovníka ze dne
19. srpna 2016. Dovolatel poukazuje na to, že rozhodnutí soudu „spočívá na skutečnosti
znemožnit těžce nemocnému člověku, který není schopen sám hájit svá práva
bránit se proti zločineckému režimu a zločincům….“ Navrhuje proto, aby dovolací
soud vydal rozsudek, že se řízení nezastavuje a žalobci se přiznává osvobození
od soudních poplatků. Opatrovník v doplnění dovolání na základě udělených
dispozic uvádí, že žalobce považuje podané dovolání za úplné a formálně
správné, má za to, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe, neboť právě z dosavadní rozhodovací praxe v
podobných věcech, ve kterých vystupuje rovněž žalobce jako účastník řízení, již
bylo rozhodnuto o osvobození od zaplacení soudního poplatku s přihlédnutím ke
zdravotnímu stavu i sociální situaci žalobce. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze
dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud
požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
V projednávané věci dovolatel otázku případné přípustnost předmětného dovolání
nikterak nevymezil a nedostál tak zákonným požadavkům procesního předpisu.
Dovolatel neupřesnil, o jaký z výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání
by se eventuálně mělo v dané věci jednat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady
vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 téhož zákona. Za
popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu