30 Cdo 4083/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobců a) Ing. P. Š., b) Ing. M. Š., a c) P. Š., a d) K. V., zastoupených
JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem v Praze 10,
Petrohradská 390/46A, proti žalovaným 1) R. M., zastoupeným JUDr. Stránským,
advokátem se sídlem v Turnově, Husova 602 a 2) Ing. Z. B., o ochranu osobnosti,
ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 94/2005, o
dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
května 2010, č.j. 1 Co 396/2009 – 131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 15.360,- Kč, rukám JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové,
advokátky se sídlem Praha 10, Petrohradská 390/46A, do tří dnů od právní moci
usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
dne 10. dubna 2009, č.j. 34 C 94/2005 – 90, tak, že v odst. I výroku uložil
prvnímu žalovanému zaplatit žalobci a) částku 400.000,- Kč, v odst. II výroku
uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci b) částku 150.000,- Kč, v odst. III
výroku uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni c) částku 400.000,- Kč, v
odst. IV výroku uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni d) částku
400.000,- Kč, v odst. V výroku zamítl žalobu žalobce a), aby mu oba žalovaní
zaplatili společně a nerozdílně částku 900.000,- Kč a dále zamítl, aby první
žalovaný zaplatil žalobci a) částku 300.000,- Kč, v odst. VI výroku zamítl
žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci b) částku 350.000,- Kč, v odst. VII
výroku zamítl žalobu, aby oba žalovaní zaplatili společně a nerozdílně
žalobkyni c) částku 900.000,- Kč, v odst. VIII výroku zamítl žalobu, aby oba
žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni d) částku 900.000,- Kč a
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (odst. IX, X, XI výroku). Žalobci spatřovali neoprávněný zásah do práva na rodinný život v
dopravní nehodě ze dne 7. 11. 2002, při níž byla usmrcena M. Š., manželka
žalobce a), sestra žalobce b) a matka žalobkyň c) a d), a současně byla
usmrcena i nezletilá M. Š., narozená r. 1993, dcera žalobce a), neteř žalobce
b) a sestra žalobkyň c) a d). Za toto jednání byl první žalovaný odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Jablonci ze dne 20. února 2006, č.j. 2 T 176/2005 –
411, trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., přičemž mu
byl uložen podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců se zkušební dobou
24 měsíců a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel po dobu 18 měsíců. Druhý žalovaný byl označeným rozsudkem zproštěn
obžaloby, nicméně žalobci dovozovali i jeho občanskoprávní odpovědnost, neboť i
on porušil dopravní předpisy a v nepřehledné situaci nepřizpůsobil jízdu
dohledové vzdálenosti a již ležící tělo M. Š., kterou srazil svojí jízdou první
žalovaný, svým vozem přejel. Soud prvního stupně shledal v jednání prvního
žalovaného shodně se závěrem učiněným v trestním řízení, protiprávní úkon, a
tím i protiprávní zásah do osobnostních práv žalobců. Vyšel ze zjištění, že
rodina žalobců žila harmonickým životem, její členové si vzájemně pomáhali,
zemřelá matka se o rodinu vzorně chovala a mezi všemi byl silný citový vztah. Zohlednil rovněž absenci spoluzavinění u chodkyň, a dovodil proto, že vzhledem
k intenzitě zásahu do osobnostních práv, je přiznání peněžité satisfakce zcela
na místě. Při určení výše relutární satisfakce soud prvního stupně, při vědomí
„zdvojeného“ neoprávněného zásahu do osobnostních práv všech žalobců (úmrtí
dvou osob z rodinného prostředí současně), zohlednil též osobní poměry prvého
žalovaného, jeho majetkové poměry, a to nikoli z pohledu stanovení výše
přiznané satisfakce, ale z pohledu možností reálného uspokojení přiznaných
nároků. Na straně druhého žalobce soud zohlednil tu skutečnost, že ztráta
sestry a neteře má na žalobce poněkud jiný (lze říci méně intenzivní)
traumatizující dopad, než jaký má ztráta matky a manželky na obě (tehdy)
nezletilé děti a jejich otce. Nepříznivé následky v rovině citového života
druhý žalobce překonává jednak za pomoci vlastní rodiny a dětí. Z těchto důvodů
soud vyhověl nároku druhého žalobce ve výrazně nižším, než požadovaném nároku. Nároky zbývajících žalobců posoudil soud jednak v kontextu všech shora
uvedených skutečností, jednak i z toho pohledu, že ztráta matky a manželky
přišla v době pro její děti nejméně příznivé, kdy již měly vytvořeny trvalé a
pevné pouto k matce, jejíž péče se jim dostávalo po celou dobu jejich života a
jejíž pomoc by právě v období dospívání nenahraditelně potřebovaly. Prožité
trauma je navíc velmi silně umocňováno smrtí mladšího sourozence, v čemž soud
spatřuje důvody hodné mimořádného zřetele a odůvodňující přiznání náhrady v
částce blížící se výši zákonem stanovených nároků v obdobných případech (§ 444
občanského zákoníku).
proto ve vztahu k němu žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali odvolání
všichni žalobci a první žalovaný. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil dne 11. května
2010, č.j. 1 Co 396/2009 – 131, rozsudek soudu prvního stupně v odst. I, II,
III, IV, V, VI, VII, VIII, X a XI výroku a v odst. IX výroku změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že první žalovaný je povinen zaplatit každému žalobci
na nákladech řízení 7.145,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadených výroků ve věci samé došel ke
shodnému závěru jako soud prvního stupně. Odvolací soud zdůvodnil, že první
žalovaný neprokázal žádné skutečnosti, které by jeho plnou odpovědnost nějak
oslabovaly, neprokázal, že by k úmrtí došlo i zaviněním poškozených a ani
skutečnost, že se žalobci opomenutím příslušného jednání s pojišťovnou sami
připravili o část finančního plnění ze strany pojišťovny, nepovažoval odvolací
soud za relevantní. Zdůraznil, že prvním žalovaným vytýkané opomenutí žalobců,
nelze za tak tragické situace, v níž se žalobci nalézali po úmrtí členů rodiny,
ještě klást žalobcům k tíži. K námitce promlčení odvolací soud s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009, číslo 73,
konstatoval, že zde platí obecná tříletá promlčení doba, která začíná běžet ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. v den následujícím po dopravní
nehodě, což bylo 8. 11. 2002, přičemž poslední den lhůty připadá na 7. 11. 2005. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 3. 11. 2005, nepovažoval
odvolací soud nároky za promlčené. Ve vztahu k druhému žalovanému odvolací soud
plně odkázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaný svým
jednáním nespáchal žádný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný dovolání. Prvý žalovaný
(dále jen „dovolatel“) v odůvodnění uvádí, že soudy nezohlednily skutečnost, že
žalobci neuplatnili nároky z pojistného plnění a ze zákonného pojištění vozidla
a nároky nechali promlčet, přičemž by poté povinnost dovolatele zaplatit
náhrady byla nepochybně nižší. Mimoto dovolatel uvádí, že počínání poškozených
bylo zcela riskantní, matka přecházela mimo přechod a on není povinen
předpovídat porušení povinnosti jiným účastníkem silničního provozu. Dále má za
to, že prohlášení nepromlčitelnosti nároku dle ustanovení § 13 odst. 2 v
kontextu stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu č. 1/2008,
popírá základní principy občanského práva, promlčení a běh lhůt a nadále tak
setrvává na promlčení nároků. Současně se dovolatel domnívá, že kdyby byla celá
věc posuzována v přiměřené době od dopravní nehody, tak by částky určené v
rozhodnutí byly nepochybně nižší a žalobci by nemohli dostat ani odškodnění
podle § 444 odst. 3 obč. zák. podle novely účinné od 1. 5. 2004. Dovolatel
navíc upozorňuje na to, že aplikace § 11 obč. zák. je na danou věc nepřípadná a
celá praxe ochrany osobnosti je dosud diskutabilní.
Navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že podle jejich názoru není
dovolání přípustné podle § 271 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v něm nebyla
formulována žádná otázka zásadního právního významu. Ke skutkovým tvrzením
žalovaného dále uvádějí, že dovolatel očividně zaměňuje řízení o náhradu škody
a ochranu osobnosti. Žalobcům není známo, že by jim nějaký právní předpis
upíral právo na nároky z ochrany osobnosti, pro případ, že nedostatečně čerpali
z nároků na náhradu škody; navíc pojišťovna pouze zaslala výzvu k uplatnění
nároků na jméno zemřelé M. Š. a žádala o vyčíslení oblečení zemřelé M. Š. Žalobci jen dále zdůrazňují, že manžel poškozené se se ztrátou zcela
nevyrovnal, dopady ztráty matky na obě dcery jsou fatální, neboť o ní přišly v
době, kdy byla jejich citová a emoční vnímavost nejvyšší a kdy matku nejvíce
potřebovaly a vše ještě bylo umocněno ztrátou mladší sestry. Na základě těchto
důvodů a podle Pl. ÚS 16/04 žalobci dovodili, že lze vyčíslit zadostiučinění i
nad rámec náhrady dle § 444 odst. 3 obč. zák, a proto nebyl vážný důvod
pracovat s tímto kritériem výše náhrady jako s určujícím. Závěrem žalobci
navrhli, aby dovolací soud odmítnul, resp. zamítnul dovolání a současně přiznal
náhradu nákladů řízení. K dovolání podal vyjádření i druhý žalovaný, který jen potvrdil, že trvá na
svých dosavadních výpovědích, souhlasí s dovolaním prvního žalovaného, neboť se
domnívá, že viníkem nehody byly chodkyně a nebyly brány v potaz klimatické
podmínky v době nehody. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto
zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (které, se zřetelem k nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby
dne 31. 12. 2012). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm.
a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v
této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázka vztahu zákonného pojištění
vozidla k nárokům z ochrany osobnosti byla již nastolena v dovolání, o němž
dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 27.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. Proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 8/06 odmítl. Uvedl
zde mimo jiné, že „vymezeným chráněným statkem, na němž lze způsobit škodu,
která má být podle zákona a smlouvy s pojistitelem za pojištěného uhrazena, je
podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla „zdraví a život“, a
nikoli soukromí a život rodinný, resp. jiné obdobné kategorie, z nichž teprve
by bylo možné - jak činí stěžovatelé – usuzovat, že ustanovení § 6 odst. 2
písm. a) zákona odkazuje i na ustanovení § 11, resp. 13 obč. zák.“ a následně v
témže usnesení shrnul, že „nárok posuzovaný podle § 13 odst. 2 obč. zák. nebyl
podřaditelný ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla“. Namítá-li dovolatel, že žalobci si svým opomenutím sami snížili relutární
satisfakci, pak pomíjí shora uvedený závěr, že relutární satisfakce za zásah do
práva na rodinný život podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. se nekryje se ze
žádnou pojistnou událostí vyjmenovanou v hypotéze ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Uvedené „opominutí“ proto
nemohlo mít vliv na přiznání relutární satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. Protože odvolací soud posoudil danou věc v souladu s judikaturou
dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1051/2005 ze dne 27. 9. 2005) i
judikaturou Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 8/06 ze dne 16. 3. 2006 a
nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005) nevzniká zde žádná otázka
zásadního právního významu. Směřuje-li dovolatel další námitku k zjištění spoluzavinění obětí
dopravní nehody, pak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., k němuž se při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle výslovného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., nepřihlíží. K posouzení námitky promlčení, na které dovolatel trvá, dovolatel
neformuluje žádnou otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by
měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl
ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí
podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Namítá-li nesprávnost
právního názoru o nepromlčitelnosti nároků plynoucích z ustanovení § 11 obč. zák. pak přehlíží, že tento právní názor zaujal soud prvního stupně. Odvolací
soud otázku promlčení posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, sp. zn.
31 Cdo 3161/2008, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009, číslo 73. Závěr
dovolatele, že bylo-li by rozhodnuto o nárocích žalobců dříve, nedosahovala by
přiznaná náhrada výše částek uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. je
hypotetický, navíc nezohledňuje skutečnost, že již podle naposledy citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu náhrada za nemateriální újmu spočívající v zásahu do
osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 obč. zák. představuje jiný nárok, než je náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady
odškodnění pozůstalých za ztrátu blízké osoby upravil § 444 odst. 3 obč. zák. v
důsledku jeho novely provedené zák. č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004. Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. Dovolání však ani v této části však není přípustné. Nákladový výrok, ač
je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé,
proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. a jeho
přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Dovolání je proto třeba odmítnut jako nepřípustné podle ustanovení §
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. O náhradě dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když bylo dovolání
žalovaného odmítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalovaným náklady
dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), přičemž jde o
paušální sazbu odměny za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření k
dovolání podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ve výši 25.000,- Kč, sníženou podle § 14 odst. 1 a § 15 téže
vyhlášky o 50 % a podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky o dalších 50% na 6.250,- Kč,
kdy je následně třeba tuto částku zvýšit o 50% podle § 19a téže vyhlášky, neboť
advokátka zastupovala v řízení více jak dva účastníky, takže paušální odměna za
zastupování činí 12.500,- Kč a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní
služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, a s připočtením náhrady za 20% daň
z přidané hodnoty celkem činí náhrada dovolacích nákladů částku ve výši
15.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.