Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 4098/2008

ze dne 2009-12-17
ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4098.2008.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní

věci žalobce L. A.,

zastoupeného advokátkou, proti žalované D. A., zastoupené advokátem, o

zaplacení 128.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C

233/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.

května 2008, č.j. 16 Co 181/2006-96, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:

(§ 243c odst. 2 o.s.ř.)

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 14. října 2005, č.j. 14 C

233/2004-74, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení

částky 128.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit

soudní poplatek. Vyšel

ze zjištění, že žalobce má se žalovanou v podílovém spoluvlastnictví rodinný

dům v B. č.p. 303. S jeho stavbou pomáhal (zletilý) syn žalované z prvního

manželství, který od dokončení domu obývá se svou rodinou první patro a hradí

jeho nutné opravy. Žalovaná obývá v přízemí domu dvě místnosti a kuchyň. Další

dvě místnosti má žalobce uzamčeny, přičemž užívá ještě garáž a bere užitky ze

zahrady. Žalobce tvrdí, že mu žalovaná dlouhodobě brání v užívání domu, a

požaduje proto na ní vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout za

období září 2002 až duben 2005 užíváním bytových prostor v domě nad rámec

jejího spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že

žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Oba účastníci jsou vlastníci

ideální jedné poloviny předmětné nemovitosti, přičemž žalovaná užívá zhruba

jednu čtvrtinu domu, a žádným způsobem žalobci v užívání domu nebrání. Osobou,

které tak vzniklo bezdůvodné obohacení je pak syn žalované, který v domě bydlí

s rodinou.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. května 2008, č.j. 16 Co 181/2006-96,

podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož do

rozvodu manželství účastníků byla nemovitost užívána na základě konkludentní

dohody účastníků též synem žalované. Teprve podáním této žaloby byl uvedený

souhlas ze strany žalobce odvolán. Žalovaná nemovitost neužívá nad rámec svého

ideálního spoluvlastnického podílu, když užívá (ve skutečnosti) menší díl.

Odvolací soud poukázal na to, že pokud není žalobce se způsobem užívání

nemovitosti srozuměn, může podat návrh na úpravu užívání věci či na zrušení a

vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobce dne 18. června 2008 a

právní moci nabyl dne 20. června 2008.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dne 11. července 2008

včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř.

a má za to, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b)

(rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že dosavadní

judikatura Nejvyššího soudu ČR kvalifikovala užívání věci nad rámec

spoluvlastnického podílu jako bezdůvodné obohacení, což je v rozporu s výkladem

odvolacího soudu opřeného

o nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 471/2005. Jestliže uplatněný nárok

nelze z tohoto pohledu považovat za nárok z bezdůvodného obohacení, lze jej

podřadit pod nárok na náhradu podle ustanovení § 137 odst. 1 o.z., a to při

nezměněných skutkových závěrech ode dne 25. července 2003. Odvolací soud

nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu ČR, když žalovaný nárok neposoudil

podle uvedeného ustanovení o.z. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek

Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II. bodu 12.

zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že

dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož

zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce

zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud za

základ svého rozhodnutí vzal faktické zjištění, že žalovaná není pasivně

legitimovaná, protože dotčené bytové prostory v domě účastníků užívá třetí

osoba, přičemž žalovaná užívá nemovitost v menším rozsahu, než by odpovídalo

jejímu spoluvlastnickému podílu (což činí nepřípadným i poukaz dovolatele na

ustanovení § 137 odst. 1 o.z.). Tyto závěry pak dovolání není způsobilé

vyvrátit. Současně je třeba připomenout, že pokud odvolací soud (a následně pak

též dovolatel v podaném dovolání) poukazuje na diference aktuální judikatury

Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu České republiky, pak řešení této otázky

ve skutečnosti nebylo – jak již bylo naznačeno – předmětem napadeného

rozhodnutí (není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2

písm. b/ o.s.ř.). Pokud z dovolání případně vyplývá faktické uplatnění

dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce

existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání

případně vyplývá i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.,

nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise

Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.

března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní

judikatura, ročník 2006). Podané dovolání proto bylo odmítnuto podle § 243b

odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.

5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, a § 151 o.s.ř., když žalobce s

ohledem na jeho výsledek nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však

žalované

v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2009

JUDr. Pavel P a v l í k , v.

r.

předseda senátu