30 Cdo 412/2018-390
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované V. D.,
omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem obcí Chlístovice, a dále
procesní opatrovnicí JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem v Kutné Hoře,
Andělská 300, a ve věci péče o nezletilého, zastoupeného městem Čáslav, syna
posuzované a J. S., za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a
obce Chlístovice, o svéprávnost a opatrovnictví posuzované a o omezení či
zbavení rodičovské odpovědnosti posuzované k nezletilému, vedené u Okresního
soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. Nc 5337/2016, o dovolání posuzované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 24 Co 238/2017-193,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 24 Co 238/2017-193,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. dubna 2017, č. j. Nc
5337/2016-100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
dubna 2017, č. j. Nc 5337/2016-100, výrokem I. omezil posuzovanou „ve výkonu
rodičovské odpovědnosti tak, že není způsobilá pečovat o nezl., zejména pečovat
o jeho zdraví, zajišťovat jeho výchovu a vzdělání, určovat místě jeho bydliště,
zastupovat a spravovat jeho jmění.“ Uvedený soud dále výrokem II. omezil
posuzovanou „ve svéprávnosti tak, že není způsobilá jednat ve věcech
souvisejících s ochranou jejího zdravotního stavu, zejména posouzení zdravotní
péče a poskytnutí zdravotních služeb nad rámec běžného ošetření, včetně
udělování příslušných souhlasů s léčbou.“ Navazujícím výrokem III. byla
posuzované jmenována opatrovníkem obec Chlístovice, jíž soud ve spojení s
výrokem IV. vymezil práva a povinnosti v souvislosti s výkonem této funkce, a
navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání posuzované Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 7. září 2017, č. j. 24 Co 238/2017-193, výrokem I. rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. změnil „tak, že se V. D. omezuje ve výkonu
rodičovské odpovědnosti, která spočívá v péči o nezletilého v zajišťování jeho
výchovy a vzdělání a v určení místa jeho bydliště v jeho zastupování a
spravování jeho jmění.“ Dále odvolací soud výrokem II. změnil rozsudek soudu
prvního stupně v jeho výrocích II. až IV. „takto:
1) Posuzovaná se na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve
svéprávnosti, jde-li o právní jednání:
- týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 5.000,- Kč, a
jde-li o nemovitosti,
- jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, z
důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní
sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a
příspěvku na péči,
- přijímání a odmítání zdravotnických služeb v souvislosti s duševní poruchou. 2) Opatrovníkem posuzované se jmenuje obec Chlístovice, která je oprávněna a
povinna zastupovat posuzovanou, jde-li o právní jednání:
- týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 5.000,- Kč a
jde-li o nemovitosti,
- jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního,
důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní
sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a
příspěvku na péči,
- přijímání a odmítání zdravotnických služeb v souvislosti s duševní poruchou.“
Navazujícími výroky III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž (vycházeje
z obsahu dovolání) uplatňuje dovolací důvod vymezený s tím, že odvolací soud
(oba soudy) pochybil(y) při právním posouzení ohledně naplnění podmínek pro
omezení rodičovské odpovědnosti a omezení svéprávnosti posuzované. Předpoklady
přípustnosti dovolání pak dovolatelka zakládá na argumentaci, že při
rozhodování o omezení rodičovské odpovědnosti předně nebylo zjištěno stanovisko
nezletilého syna dovolatelky – nezl., který je dotčen uvedeným rozhodnutím,
dále dovolatelka polemizuje se skutkovým stavem, z nějž při rozhodování ohledně
uvedené soudní ingerence vycházel odvolací soud (soud prvního stupně), a ve
vztahu k rozhodnutí o omezení svéprávnosti namítá, že nebyl dán důvod pro
omezení její svéprávnosti, „neboť dosud sama zařizovala všechny záležitosti
své, svého syna a svých rodičů až do jejich smrti a o vše potřebné se postarala
včetně hospodaření s peněžními prostředky, což nebylo dostatečně zohledněno ve
znaleckém posudku ani v rozhodnutích obecných soudů.“ Na podporu této
argumentace dovolatelka odkazuje na jí označená rozhodnutí Nejvyššího soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), v nichž bylo
mj.
vyjádřeno, že soud při rozhodování o omezené svéprávnosti musí zvažovat
mírnější alternativy, že samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou,
ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, ale musí být vždy konkrétně
uvedeno, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a dále proč nelze
situaci řešit mírnějšími opatřeními. Dovolatelka závěrem navrhuje, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře v písemném vyjádření k dovolání
posuzované se ztotožnilo s rozhodnutími obou soudů jak v otázce omezení
rodičovské odpovědnosti posuzované, tak i v otázce omezení její svéprávnosti. Opatrovník nezl. (dále též „nezletilý“) v písemném vyjádření k dovolání
posuzované mj. uvedl, že posuzovaná nebyla schopna dlouhodobě v zájmu
nezletilého plně vykonávat rodičovskou odpovědnost. Aktuálně nezletilý,
umístěný v Dětském domově R. P., s posuzovanou neudržuje vztah, posuzovaná jej
v dětském domově nenavštěvuje, ani mu netelefonuje. Nezletilý měl při pohovoru
dne 10. ledna 2018 uvést, že v kontaktu s posuzovanou být nechce a nechce se k
ní ani vrátit. Podle opatrovníka v daném případě byly rovněž splněny podmínky
pro omezení svéprávnosti posuzované. Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
posuzované je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné. Podle § 15 odst. 2 o. z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním
právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu
člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a
jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i
stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2
téhož paragrafu omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu
jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v
jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně
jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat
omezil. Podle § 865 odst. 2 o. z. rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, rozhodne
zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti. Podle § 866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské
odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou
určující zájmy dítěte. Podle § 867 odst. 1 o. z. před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte,
poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a
tento sdělit. Podle § 40 odst. 1 zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v
platném znění (dále již „z. ř. s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost,
vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat
omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět „o. z.“) s účinností od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k právním
úkonům institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti člověka
podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že
omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy prostřednictvím
individuálního (soudního) aktu aplikace práva – za zákonem stanovených podmínek
zasahuje do vymezené výseče přirozených práv člověka, a to vždy pouze v rozsahu
posuzování způsobilosti člověka nabývat pro sebe vlastním právním jednáním
práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat. V souzené věci odvolací soud shora zreferovaným způsobem omezil posuzovanou ve
výkonu její rodičovské odpovědnosti. Zákon stanoví, že soud v řízení o omezení svéprávnosti rozhoduje současně i o
rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Omezí-li soud
svéprávnost rodiče v rozsahu rodičovské odpovědnosti jako k celku, nastane
situace předvídaná v ustanovení § 868 odst. 2 o. z. Rodič bude i nadále
nositelem rodičovské odpovědnosti, nebude ji však vykonávat. Výkon rodičovské
odpovědnosti bude po dobu takto omezené svéprávnosti pozastaven v celém
rozsahu. Zásadním důvodem, pro který soud může přistoupit k pozastavení výkonu
rodičovské odpovědnosti, je jedině skutečnost, že to z objektivních důvodů
vyžaduje zájem dítěte. Jestliže soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u
jednoho rodiče, znamená to, že formálně je tento rodič i nadále nositelem
rodičovské odpovědnosti, ale práva a povinnosti z ní vyplývající nemůže
vykonávat. Výkon těchto práv a povinností se koncentruje v osobě druhého
rodiče, který jediný je oprávněn o dítěti rozhodovat, vychovávat ho, zastupovat
ho a spravovat jeho majetek. Přistoupí-li soud k omezení rozsahu výkonu
rodičovské odpovědnosti u daného rodiče, v zásadě přechází v dotčeném rozsahu
výkon takto omezené rodičovské odpovědnosti opět na druhého rodiče; právní
důsledky a reálné konsekvence jsou tedy i v tomto případě nejen pro rozhodnutím
dotčeného rodiče (ale i pro druhého rodiče), jakož i samozřejmě pro nezletilé
dítě zásadní. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život
(srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod). Takový zásah ze strany státu
(soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem. Nezbytnost
znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména
přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí.
Pozastavení či omezení (výkonu) rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen
tehdy, kdy podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření
nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na
úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního
opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho
přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími
prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě
zvažovat tento mírnější zásah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). >1<
Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí
být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný
pod číslem 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012) a
princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též
rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. července 2001, stížnost
č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o pozastavení
[či omezení (výkonu)] rodičovské odpovědnosti. V rozsudku ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 102/2012, Nejvyšší soud
uvedl, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví cíl, zatímco
participační právo dítěte (právo být slyšeno v řízení) poskytuje způsob, jakým
jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším
zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Povinnost zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy
o právech dítěte (vtělené do ustanovení § 100 odst. 4 o. s. ř.), ale rovněž z
Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. ledna 1996
(sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s.), kdy při
ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že
tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské
péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, jakož i na
všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze
dne 8. prosince 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba
přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve
vztahu ke zbavení rodičovské odpovědnosti (což doléhá i na soudní ingerenci v
oblasti omezení rodičovské odpovědnosti) pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn.
30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných
pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká,
neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení
slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně
významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně
nadbytečné a neúčelné. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje
znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit
si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní
názor k předmětné věci. K důvodům, kdy se výslech dítěte může jevit nevhodným,
se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo
1376/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
82/2013. K zjišťování názoru dítěte srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13. K limitům práva dítěte být v řízení slyšeno se pak Nejvyšší soud podrobně
vyjádřil v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, kde
uvedl, že k výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn
rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit. Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva dítěte (Organizace
spojených národů) nepokládá za nezbytnou úplnost a obsažnost znalosti dítěte o
všech skutečnostech, které se vztahují k jeho osobní situaci, i když právu
participace odpovídá souvztažná povinnost poskytnout dítěti dostatečnou,
ucelenou a srozumitelnou informaci. Zralost dítěte, jako psychologická
kategorie, předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho
schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí
rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho
záležitosti. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez
manipulace, vlivu nebo tlaku. Požadavek svobody zahrnuje pozitivní i negativní
složku. Výkon práva má být konkrétní a reálnou možností pro dítě nebo děti. Děti nemají povinnost vykonat takové právo ve všech záležitostech, které se
jich týkají, mohou, ale nemusí se na druhu participace podílet. Mají také právo
mlčet, nevyjadřovat se k záležitosti. Právo dítěte nebo dětí rozhodovat nebo se
nějak podílet na rozhodnutích závisí na povaze rozhodnutí, vyvažování zájmů
dítěte a rodičů i svébytných podmínkách konkrétní situace (srov. D., Jílek,
Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 65). Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost,
ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s
nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě. Výše uvedené limity pak jistěže zohledňuje právní reglementace nové civilní
úpravy, která v již shora citovaném § 867 odst. 1 o. z. výslovně ukládá soudu,
aby ten před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytl dítěti potřebné
informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit (soudu).
Jestliže v posuzované věci oba soudy posledně zmíněné elementární pravidlo
pominuly, nezjistily si – z hlediska rozhodování o omezení výkonu rodičovské
odpovědnosti - aktuální názor nezletilého syna posuzované na předmětnou
záležitost, tj. v otázce jeho vztahu k posuzované (matce), výchově, zájmům
dítěte atd., je již pro tento zjištěný defekt nutno dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude v uvedeném směru zjednána
náprava a zjištěné skutečnosti (tj. i vlastní názor nezletilého) bude při
dalším meritorním rozhodování odpovídajícím způsobem soudem prvního stupně
(odvolacím soudem) zohledněn. Obstát ovšem nemůže ani rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního
stupně) v řešení otázky omezení svéprávnosti dovolatelky. Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně
dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně
třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných
statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena,
přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá
zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním
kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své
rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo
1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním
způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho
přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k
posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je
omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné
závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná
duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li
přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu
mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být
soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své
jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního
přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí.
Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle
které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k
subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní
poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické
způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od
normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání
postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní
poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně
člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké
míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a
případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení
svéprávnosti. Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových
zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v
souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající omezení člověka ve
svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního
soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit
úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se
projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký
posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a
nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud
hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu
2012, sp. zn. II. ÚS 194/11). Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o
omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit
jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým
člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat
sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací,
jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti,
případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co
tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může
správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti
člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět,
které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké
byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými
zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2014, str. 276]. Správně pak např.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém
rozsudku ze dne 22. února 2016, č. j. 30 Co 365/2015-200 (rozsudek je znám
dovolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti), poznamenal, že před rozhodnutím
o omezení svéprávnosti soud bude muset zkoumat i druhou podmínku – zda
vzhledem k zájmům posuzovaného nebude stačit mírnější opatření, jakým je
nápomoc při rozhodování (§ 45 o. z. a násl.) nebo zastoupení členem domácnosti
(§ 49 o. z. a násl.). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla
omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí
být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Rozhodne-li soud o omezení
svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem
posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinými slovy
musí se důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Právě proto je soud
povinen zajistit si úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech
posuzovaného. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud dospěly k závěru, že v posuzovaném
případě jsou naplněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované, když
odvolací soud ve svém rozhodnutí shora již zreferovaným způsobem (oproti soudu
prvního stupně) změnil rozsah takového omezení. Nicméně z odůvodnění obou
rozhodnutí vyplývá, že v tomto případě soudy privilegovaly závěry znalce, jenž
konstatoval označenou duševní poruchu posuzované, aniž by při rozhodování
důsledně přihlédly k dalším zjištěním a okolnostem, jež se týkají dosavadního
způsobu života posuzované. Především skutková zjištění, která (z výslechu posuzované) učinil soud prvního
stupně a vyložil je na str. 3 (v posledním odstavci) a násl. odůvodnění svého
rozsudku, a která pro své rozhodnutí převzal též odvolací soud, do jisté míry
narušují následně učiněné závěry obou soudů o nutnosti přistoupit k omezení
svéprávnosti posuzované. Jinak řečeno, rozsah činností, jež dosud posuzovaná
byla nucena si ve svém životě zajišťovat sama, respektive si sama zajišťovala,
totiž ve svém důsledku zpochybňují závěr obou soudů o nezbytnosti přistoupit k
výrazné soudní ingerenci ve formě omezení svéprávnosti posuzované. Tak např. odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. uvádí, že: „zvažoval nejen danou okolnost přítomnosti duševní poruchy posuzované, nýbrž
možnost omezení svéprávnosti z hlediska výše zmíněného principu subsidiarity
poměřoval také tím, jaký význam má rozsah a stupeň neschopnosti posuzované
postarat se o vlastní záležitost v podmínkách, v nichž v současné době žije,
zda jí bez omezení svéprávnosti hrozí nějaká závažná újma. V této souvislosti
pak zvažoval, nepostačí-li vzhledem k zájmům posuzované mírnější a méně
omezující opatření“, avšak přesvědčivé argumenty, ústící v závěr o nezbytnosti
omezení svéprávnosti posuzované ve svém rozhodnutí, v odůvodnění svého
rozhodnutí nepředložil.
Namísto konkrétního posouzení právně významných okolností na straně posuzované
z pohledu uvažovaného užití právního institutu omezení svéprávnosti, odvolací
soud v zásadě vychází, respektive privileguje posudek znalce obsahující závěr o
duševní poruše posuzované, a – odhlédnuvše od řešené otázky rodičovské
odpovědnosti posuzované – poukazuje na její údajnou neschopnost zajistit si
pobírání invalidního důchodu, na její zanedbanou domácnost, na její údajnou
neschopnost nakládat s vyššími finančními prostředky, vyřizovat si záležitosti
v sociální či zdravotní oblasti, aniž by ovšem byla zohledněna ta právně
významná skutková zjištění soudu prvního stupně (viz poslední odstavec na str. 3 a násl. odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně), jež v
odvolacím řízení nebyla negována. Nejvyšší soud za této situace musí proto připomenout své závěry plynoucí např. z jeho rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 (tj. vůbec
optiku náhledu na řešení obdobných případů), že k tomu, aby soud měl dostatečné
podklady pro posouzení, zda v jím rozhodované věci jsou splněny podmínky pro
omezení či navrácení svéprávnosti člověka, je nezbytné ve smyslu § 20 odst. 1
z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla
předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění
jeho:
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z
pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti
(případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem
předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerence (před účinností nového civilního kodexu) v
rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho
svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem
zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či
zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou
intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud
posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano,
pak v jakém směru) přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při
využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné
takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné
svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení
smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské
činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální
rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti
atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např.
prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro
posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující,
aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud rovněž i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz