30 Cdo 4131/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) V. S., a b) A. S., obou zastoupených advokátkou, proti
žalované S. a ú. s. K., příspěvkové organizaci P. k., zastoupené advokátem, o
zaplacení 78.278,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech
pod sp. zn. 8 C 136/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. ledna 2007, č.j. 13 Co 426/2006-231, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované
k rukám jejího zástupce, advokáta, částku 6.497,40 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Žalobci se žalobou v označené věci domáhali, aby jim žalovaná zaplatila
částku 78.278,50 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Návrh odůvodnili
především tím, že od 9. dubna 1999 mají ve společném jmění manželů mimo jiné
pozemky p.č. 39/13, p.č. 39/17 a p.č. 39/18 v katastrálním území a obci Ž. R.,
které získali
od České republiky. V minulosti na těchto pozemcích hospodařila žalovaná a z té
doby na nich zůstala uložena škvára, kterou žalovaná odmítá na svůj náklad
odstranit. Užívá proto pozemky žalobců o celkové výměře 1349 m2 bez souhlasu
žalobců, resp.
bez příslušné nájemní smlouvy.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č.j. 8 C
136/2002-203, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posoudil
podle ustanovení
§ 451 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Poukázal především na skutečnost,
že
žalovaná poté, co pozemky byly vydány žalobcům, a zejména kdy byly narovnány
hranice mezi pozemky účastníků a bylo vybudováno nové oplocení, pozemkem
(pozemky) žalobců nikterak fakticky v období, za něž je požadováno vydání
(tvrzeného) bezdůvodného obohacení, nedisponovala, tyto pozemky k realizaci své
činnosti neužívala a nebylo prokázáno ani to, že by tak hodlala činit, na
pozemky žádný posypový materiál nenavážela a ani jej neodebírala. Z
provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaná na pozemcích žalobců případně
provozovala skládku. Soud proto dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobců na
vydání bezdůvodného obohacení není dán.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č.j.
13 Co 426/2006-231, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými zjištěními i s právními
závěry okresního soudu, na něž ve svém rozhodnutí odkázal. Rozsudek Krajského
soudu v Plzni byl zástupkyni žalobců doručen dne 12. února 2007, přičemž právní
moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 11. dubna 2007 včasné
dovolání. Mají za to, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237
odst. 3 o.s.ř. Uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b/
o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že nemůže obstát názor odvolacího soudu, že
nikdo ze strany žalované
na pozemky žalobců nedochází (resp. nedocházel), neboť na nich je fakticky
uložen její posypový materiál. Pokud by proto soudy řádně zhodnotily provedené
důkazy, nemohly žalobu zamítnout. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že
nárok žalobců
na zaplacení jakékoliv náhrady za užívání pozemku žalovanou není dán, ačkoliv
částka odpovídající nájemnému za skladování v daném místě a čase byla určena
znaleckým posudkem. Předmětná škvára je nadto na dotčených pozemcích deponována
stále, takže se žalovaná na úkor žalobců i nadále obohacuje. Navrhli proto,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu
soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná podáním ze dne 28. června 2007
(čl. 260 spisu), v němž se s napadeným rozsudkem ztotožnila. Proto navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců odmítl.
Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé
odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání
uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně
odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona,
pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen
když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) a b) o.s.ř. (úspěšně proto není možné uplatnit dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). To však nemění nic na skutečnosti, že
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může
být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí
charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá
uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska
úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo
1591/2004).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího
soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací
soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Podle ustanovení § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním
z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Bezdůvodné obohacení je podle občanského zákoníku jedním z důvodů vzniku
závazků (srov. § 489 o.z.). K obecným předpokladům vzniku závazků z
bezdůvodného obohacení patří především skutečnost, že došlo k získání určitého
majetkového prospěchu na straně neoprávněného nabyvatele. Obohacení může mít
různou podobou, např. věcného či peněžitého plnění, ale i prospěchu z užívání
cizí věci či z výkonů, které jsou pro obohaceného provedeny; vždy je však
nezbytné, aby mělo majetkovou hodnotu a bylo objektivně vyjádřitelné v
penězích. V majetkové sféře obohaceného se projeví buď ve zvětšení jeho majetku
(aktiv), nebo v tom, že nedojde ke zmenšení jeho majetku (pasiv), ač se tak po
právu mělo stát (tzv. obohacení nepřímé). K obohacení jednoho subjektu musí
současně dojít na úkor subjektu druhého, tedy to, co představuje obohacení
jedné strany, je současně újmou strany druhé.
Bezdůvodným obohacením je především majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu. Předpokladem vzniku daného závazku je zde skutečnost, že
bylo plněno (tj. že došlo k přesunu majetkové hodnoty z majetkové sféry jednoho
subjektu
do majetkové sféry subjektu druhého), a že pro toto plnění nebylo žádného
právního důvodu (J.Fiala, J. Hurdík, V. Korecká, Občanský zákoník - komentář,
1999).
V posuzované věci žalobci v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má podle jejich přesvědčení po právní stránce zásadní význam; z obsahu
jejich dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí
zejména se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr soudu, že
předmětné pozemky ve vlastnictví žalobců nejsou žalovanou užívány. Je tak
zřejmé, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku
týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového
stavu věci, tedy o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento
dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného
pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Správnost potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto
dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť – jak již bylo
vyloženo dříve – ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustné.
Za tohoto stavu proto odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné posouzení, pokud
dospěl k závěru, že žalované popsaným způsobem nevzniklo na úkor žalobců
bezdůvodné obohacení tvrzeným užíváním jejich pozemků, které by byla povinna
vydat (§ 456 a § 458 odst. 1 o.z.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání není
proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé přípustné ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první), odmítl podle ustanovení §
243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo
odmítnuto, zatímco žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady
spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby
(vyjádření
k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak
určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou
č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité
částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem
řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního
odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby
provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k
nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec
2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky činí sazba
odměny v této věci 20.607,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze
jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této
vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na
částku 10.303,50 Kč. S ohledem na to, že dovolání bylo odmítnuto, byla uvedená
částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále
snížena o 50% na 5.151,75 Kč, tj. po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky
na 5.160,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše
přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 5.460,- Kč, která po úpravě o
19% daň z přidané hodnoty je představována částkou 6.497,40 Kč (137 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu