30 Cdo 4156/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce M. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované U. T., a.s.,
zastoupené advokátkou, o zaplacení 381.348,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 125/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2006, č.j. 1 Cmo
79/2006-151, t a k t o :
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení odměn za využití vynálezů, které
vytvořil spolu s dalšími dvěma spoluautory v době, kdy byl v pracovním poměru
u žalované. Na vynálezy byla vydána těmto spoluautorům Úřadem průmyslového
vlastnictví autorská osvědčení č. 271599, 276355, 276356 a 276817. Žalovaná
uzavřela se žalobcem dne 15.5.1991 celkem čtyři smlouvy o odměnách za vytvoření
podnikových vynálezů. Přesto však tuto pohledávku žalobci nevyrovnala a dluží
mu tak žalovanou částku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č.j. 11 Cm
125/2003-103, uložil žalované zaplatit žalobci 381.348,- Kč s příslušenstvím do
30 dnů
od doručení rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti
zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné,
že vynálezy byly žalobcem a spoluautory vytvořeny, žalovanou využívány, byly
sepsány smlouvy
o odměnách za jejich využívání. Věc posoudil podle zákona č. 527/1990 Sb.,
o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích v platném znění. K
námitkám žalované o neplatnosti zmíněných smluv soud uzavřel, že byly uzavřeny
řádně, osobou k tomu oprávněnou a jsou tedy platné a pro účastníky závazné. K
návrhu žalobce rozhodl o předběžné vykonatelnosti prvního výroku rozsudku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. prosince 2006,
č.j. 1 Cmo 79/2006-151, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v
případě lhůty k plnění tak, že žalovaná je povinna plnit žalobci do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve
zbývající části výroku I. potvrdil. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů
a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci
soudem prvního stupně. Nesouhlasil pouze s předběžnou vykonatelností rozhodnutí
s odůvodněním, že soud prvního stupně neměl pro takovéto rozhodnutí žádný
skutkový podklad. Proto změnil lhůtu k plnění na lhůtu zákonnou. K námitce
žalované o věcné nepříslušnosti krajského soudu odvolací soud uvedl, že
ustanovení § 9 odst. 3 písm. o) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v
platném znění upravuje pro spory, které se týkají nároků z průmyslově právních
vztahů, věcnou příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně, takové
spory označuje za věci obchodní bez ohledu na to, zda účastníci na obou
stranách jsou podnikatelé či nikoliv. Věc proto rozhodoval věcně příslušný soud.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalované dne
21. února 2007 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 23. dubna 2007 včasné
dovolání. Má za to, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako
dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam tohoto rozhodnutí
spatřuje v řešení otázky věcné příslušnosti soudů ve věcech práv z průmyslového
vlastnictví po novele o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Tato otázka
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Navrhuje, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k řízení věcně
příslušnému soudu.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce vlastnoručním podáním
ze dne 12.9.2007, v němž se ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, a to s negativním
závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a
b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je,
že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně
jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože, jak již bylo vyloženo, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního
právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v
souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o.s.ř. V této souvislosti je proto nutno připomenout, že podmínky
přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v
některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má
napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů
z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci,
neboť se nejedná o případ, z něhož vycházela např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 21. prosince 1999, resp. rozsudek téhož soudu ze dne 28.
března 2003, sp.zn. 30 Cdo 1123/2002). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo
1591/2004). Neuplatní se tedy například ani případný dovolací důvod podle
ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., pokud by byl užit.
Věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (§ 104a odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. krajské soudy dále rozhodují
v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech o nárocích
vycházejících
z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z
průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení
získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví.
Spory a věci uvedené v § 9 odst. 3 písm. h) , i), j), l), m), n), o), p), q),
u),v) a w) o.s.ř. jsou chápány jako věci typově právně složité, popřípadě
vyskytující se v soudní praxi méně často. Proto je procesní předpis soustřeďuje
v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci vyplývající z
obchodních vztahů, nepovažuje zákon za důvodné vyčlenit tyto neobchodní věci
soudům okresním (obdobně srovnej Komentář k o.s.ř. autorů Bureš, Drápal, Krčmář
a kol., I. díl, C.H. BECK 2006, str. 31
a 32).
Ustanovení § 9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. tak upravuje věcnou příslušnost
krajských soudů pro spory, které se týkají
- nároků upravených zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech, a
zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů,
- nároků upravených zákonem č. 207/1990 Sb., o ochraně průmyslových
vzorů
a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, a zlepšovacích návrzích,
ve znění pozdějších předpisů,
- nároků upravených zákonem č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií
polovodičových výrobků, ve znění pozdějších předpisů, a
- dalších nároků plynoucích z dalších zákonů upravujících práva z
průmyslového vlastnictví.
Z vyloženého je zřejmé, že úvahy dovolatelky o tom, že v souzené věci je věcně
příslušným soudem v prvním stupni okresní soud, jsou zcela neopodstatněné a v
rozporu s obecným posuzováním této právní otázky. Proto není možno dovozovat,
že by napadené rozhodnutí naplňovalo předpoklady obsažené v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř., takže je nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní
stránce zásadní význam. Ve věci tak není dán žádný z případů přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto podané dovolání odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, zatímco žalobci v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Pavel Pavlík , v.r.
předseda senátu