30 Cdo 4205/2009
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. F., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, adresa pro doručování nám. T. G. Masaryka 222/11, 750 02 Přerov, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o zaplacení 420.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 134/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 55 Co 53/2009 – 90, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.205,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. října 2008, č. j. 15 C 134/2007 - 61, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 420.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy utrpěné žalobkyní nepřiměřenou délkou soudního řízení o vypořádání dědictví, a nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 225.500,-
Kč, co do částky 194.500,- Kč jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v posuzované věci zjistil, že v průběhu dědického řízení po zemřelém manželovi žalobkyně, které trvalo 14 let, 8 měsíců a 11 dní (od 12.11.1993 do 23.7.2008), došlo k průtahům v řízení spočívajícím v nečinnosti notářky jako pověřené soudní komisařky v roce 1999, v nečinnosti z důvodu pověření notářky jiné v roce 2001, a k průtahům při vypracování znaleckého posudku od července 2005 do března 2006. V průběhu dědického řízení vyšlo najevo, že zůstavitel neměl vypořádán spoluvlastnický členský podíl k družstevnímu bytu se svojí předemželou manželkou, kterýžto byt fakticky užívala žalobkyně. Žalobkyně opakovaně urgovala řízení v průběhu let 1999 až 2002. Odvolací soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení není dostatečným prostředkem nápravy a přiznal žalobkyni částku 225.500,- Kč z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Přitom vyšel ze základní částky 205.000,- Kč, kterou zvýšil o 10 %, neboť řízení mělo pro žalobkyni velký význam právě proto, že bydlela v družstevním bytě, k němuž neměla žádný právní titul, a bytové družstvo jí hrozilo podáním žaloby na vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podala
žalovaná dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatelky „odvolací soud nesprávně zhodnotil všechny rozhodné okolnosti a zákonná kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění“ a v posouzení jednotlivých kritérií odkázala na své stanovisko ze dne 7.9.2007. Výši náhrady nemajetkové újmy považuje s ohledem na judikaturu ESLP (zejména rozsudek ve věci Apicella) za nepřiměřenou, proto navrhuje rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěry soudu odvolacího, odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a navrhla dovolání jako bezdůvodné zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož dovolání směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, je v tomto rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by řízení bylo stiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dovolatelka ani existenci vad řízení nenamítala. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a jakým způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. ).
Ke zvolené formulaci dovolací námitky („žalovaná odkazuje v obecné rovině na Stanovisko žalované ze dne 7.9.2007“) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze – obecně vzato – považovat dovolání za odůvodněné, neboť pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud své rozhodnutí založil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008). Z pohledu dovolacímu soudu předestřené otázky tedy nelze dospět k závěru, že by odvolací soud po právní stránce pochybil, a proto dovolací soud dovolání, které považoval za nedůvodné, podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Jelikož dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 21.205,- Kč sestávající ze odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst.3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 20.905,- Kč a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 7. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r. předseda senátu