U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Chemagroup s. r. o., IČ 64789071, se sídlem v Náchodě, V Náměrkách 101, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 244.910.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 60 C 102/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2013, č. j. 24 Co 45/2013 - 257,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení 226.518.841,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy tak rozhodly o nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že správce daně vydal zajišťovací příkaz za účelem zajištění spotřební daně a následně provedl daňovou exekuci vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Odvolací soud založil svůj rozsudek mimo jiné na závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi jím tvrzenou majetkovou újmou (znemožněním podnikatelských záměrů žalobce) a rozhodnutími správce daně (zajišťovacím a exekučním příkazem). Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Námitky žalobce, které uvedený závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti napadají, nemohou proto přípustnost dovolání založit, neboť žalobce jimi nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění, které bylo pro právní posouzení věci rozhodující, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce nadto ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje. Pokud žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, musí v dovolání uvést, o jakou konkrétní právní otázku se jedná a od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z žalobcem vymezených otázek. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Pavel Simon předseda senátu