30 Cdo 4267/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
D. N. T., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 142/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 19 Co
134/2016-90, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč s
příslušenstvím, způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném
proti jejímu otci, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Nemajetkovou újmu spatřuje
žalobkyně v neodůvodněném zásahu do jejích osobnostních práv, a to především
práva na ochranu rodinného života, cti a jména. K odvolání žaloby (do zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 300.000
Kč) Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. května
2016, č. j. 19 Co 134/2016-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
zamítavém výroku o věci samé co do částky 300.000 Kč s příslušenstvím, jakož i
ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
skutkově vymezila uplatněný nárok ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též
„OdpŠk“]. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni jako dceru poškozeného nelze
formálně bez dalšího považovat za stranu v trestním řízení, která je aktivně
věcně legitimovanou podle § 7 odst. 1 OdpŠk. Pouze v situaci, kdy by v určité
fázi řízení činila návrhy či podávala opravné prostředky nebo namísto svého
obviněného otce mu zvolila obhájce pro trestní řízení s nutnou obhajobou, stala
by se osobou natolik zúčastněnou v trestním řízení, že by ji nebylo možno z
hlediska pojmového vyloučit jako účastníka řízení pro účely definice aktivně
věcně legitimované osoby podle § 7 odst. 1 OdpŠk. V projednávaném případě
žalobkyně nic takového netvrdila ani nenavrhovala důkazy s tím, že uplatněnou
nemajetkovou újmu od takové skutečnosti neodvozovala. Odvolací soud dále dovodil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 125/2011, že uplatněný nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne
již z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, zejména z jeho nálezů ze dne
14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS
904/08. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se
dále zabýval přípustností dovolání. Dovolatelka spatřuje dovolací důvod v právní otázce, „zda je vyloučena aplikace
obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím,
že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický
okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální
norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na
projednávanou věc nedopadá“.
Další dovolací důvod dovolatelka spatřuje „v řešení otázky, zda stát může
výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, kdy tato
otázka je v konstantní judikatuře dovolacího soud řešena rozdílně, než jak ji
řešil v dané věci odvolací soud. V tomto ohledu žalobce uvádí např. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009“
Z hlediska obsahového (§ 41 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) je
zřejmé, že dovolání se týká jediné otázky řešené odvolacím soudem, a to zda
uplatněný nárok lze posuzovat podle § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok
vyplývající z ochrany osobnosti. Dovolatelka v odůvodnění dovolání sice cituje
rozsáhlou judikaturu, která je však nepřehledná a nelze z ní dovodit, že by se
dovolatelce podařilo zpochybnit správné právní posouzení uplatněné právní
otázky odvolacím soudem, které je v souladu se shora citovanou ustálenou
judikaturou. Dovolací soud uzavírá, že dovolání z hlediska uplatněného důvodu
je proto podle § 237 o. s. ř. nepřípustné. Dovolací soud zdůrazňuje, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz), na nějž ve svém dovolání žalobkyně odkazuje, byl přijat s
touto právní větou: „1) Stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v
době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu
způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. 2) Odškodnění nemajetkové újmy
vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné
omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle
§ 11 a násl. občanského zákoníku“. Z uvedeného je zřejmé, že tento rozsudek na
projednávanou věc nedopadá, když z citované právní věty se podává, že proti
státu lze cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku
přiznat odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené
jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody. Naproti tomu
dovolatelka uplatňuje nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu
otci od 22. února 2012 do 30. července 2014. Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobkyně proti shora citovanému
rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).