30 Cdo 4274/2019-372
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní
věci žalobkyně IZOMAT stavebniny s.r.o., identifikační číslo osoby 45242003, se
sídlem v Praze 1, Michalská 432/12, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M.
R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, o 1 720 818,96 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 116/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co
207/2019-313, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 207/2019-313,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 C
116/2017-264, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (po změně žaloby připuštěné usnesením ze dne 23.
2. 2018, č. j. 27 C 116/2017-157) domáhá po žalované zaplacení částky 1 720
818,96 Kč včetně úroků z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 3. 11.
2017 do zaplacení, přičemž uvedla, že se v rámci exekučního řízení vedeného pod
sp. zn. 76 EX 294/09 vedlejším účastníkem coby soudním exekutorem Exekutorského
úřadu Praha 8 domáhala vymožení částky 1 447 986,50 Kč s příslušenstvím po
povinném R. H.. Vedlejší účastník vydal 23. 11. 2010 exekuční příkaz č. j. 76
EX 294/09-63, kterým nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného v
XY. Ačkoliv bylo v uvedené době běžnou praxí zřídit zároveň exekučním příkazem
exekutorské zástavní právo na nemovitostech, a vedlejší účastník tak běžně
činil, v tomto případě jej nezřídil. Již v té době byl pro nedostatek majetku
zrušen konkurs vedený na společnost XY, ve které byl žalobce (pozn. zřejmě
myšleno povinný) jediným jednatelem a společníkem. Nemovitosti bylo možné v
rámci exekučního řízení postihnout až poté, kdy se žalobkyně v soudním řízení
úspěšně domohla neúčinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem v XY z
povinného R. H. na jeho syna. Bylo zřejmé, že se povinný bude v rámci
exekučního řízení snažit zabránit úhradě vymáhané částky a že i jemu reálně
hrozí insolvenční řízení. Na naléhání právního zástupce žalobkyně vedlejší
účastník zřídil exekutorské zástavní právo na předmětných nemovitostech až
exekučním příkazem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 76 EX 294/09-120. Již exekučním
příkazem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 8 EX 226/09-29, zřídil exekutorské zástavní
právo k uvedeným nemovitostem JUDr. Milan Bronec, soudní exekutor Exekutorského
úřadu České Budějovice, a to ve prospěch věřitele HORA Holding, s. r. o. Dne
11. 9. 2012 bylo zahájeno na majetek dlužníka R. H. insolvenční řízení vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích a úpadek povinného byl řešen konkursem.
Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky dva zajištění věřitelé,
konkrétně žalobkyně a HORA Holding, s. r. o., a do majetkové podstaty povinného
byly zahrnuty nemovitosti v XY. Nemovitosti byly v insolvenčním řízení prodány
za 3 800 000 Kč, přičemž z této částky byly uhrazeny náklady na zpeněžení
nemovitostí, náklady spojené se správou, odměna insolvenčního správce a
pohledávka věřitele HORA Holding, s. r. o. Na žalobkyni, která měla v důsledku
pozdě vydaného exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva
horší pořadí pro uspokojení pohledávky než druhý zajištěný věřitel HORA
Holding, s. r. o., tak při rozdělování výtěžku zpeněžení nemovitostí ničeho
nezbylo. Žalobkyni tak vznikla škoda ve výši 1 720 818,96 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 C
116/2017-264, rozhodl tak, že se žaloba s tím, že je žalovaná povinna zaplatit
žalobkyni částku 1 720 818,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3.
11. 2017 do zaplacení, zamítá (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je
žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a
že je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na
náhradě nákladů řízení částku 112 675 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího
účastníka JUDr. Petra Hostaše, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
23. 7. 2019, č. j. 30 Co 207/2019-313, tak, že rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů
odvolacího řízení 37 558 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Hostaše do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. V rámci
exekučního řízení vedeného vedlejším účastníkem pod sp. zn. 76 EX 294/09 pro
vymožení pohledávky žalobkyně ve výši 1 447 986,50 Kč s příslušenstvím za
povinným R. H. byl dne 23. 11. 2010 vydán exekuční příkaz č. j. 76 EX 294/09-63
k provedení exekuce prodejem nemovitostí v XY. Na tyto nemovitosti nebyla
vedena žádná exekuce. K uvedeným nemovitostem bylo soudním exekutorem JUDr. Milanem Broncem, Exekutorský úřad České Budějovice, exekučním příkazem ze dne
7. 2. 2011. č. j. 8 EX 226/09-29, a exekučním příkazem z 29. 8. 2011, č. j. 8
EX 2/11-30, zřízeno ve prospěch oprávněného HORA Holding, s. r. o. exekutorské
zástavní právo. V řízení sp. zn. 76 EX 294/09 vydal vedlejší účastník na
základě telefonické domluvy s právním zástupcem žalobce dne 4. 1. 2012 exekuční
příkaz č. j. 76 EX 294/09-120, kterým zřídil exekutorské zástavní právo na
nemovitostech v XY. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2012, č. j. KSCB 26 INS 22146/2012-A-18, bylo rozhodnuto o úpadku povinného
a na majetek povinného byl prohlášen konkurs. Do insolvenčního řízení
přihlásili své pohledávky pouze dva zajištění věřitelé (žalobkyně a společnost
HORA Holding, s. r. o.) se zajištěnými pohledávkami v celkové výši 5 255 248,96
Kč. Nemovitosti v XY byly sepsány do majetkové podstaty povinného R. H.. Po
zpeněžení nemovitostí byly z výtěžku odečteny náklady na zpeněžení, náklady na
správu a odměna insolvenčního spráce. Zbylou částku 3 469 680,36 Kč obdržel
zajištěný věřitel, který byl s ohledem na datum exekučního příkazu ke zřízení
exekutorského zástavního práva první v pořadí. Pohledávka žalobkyně a dalších
věřitelů byla uspokojena poměrně do výše 0,23 %, což v případě žalobkyně činilo
4 023,53 Kč. Srážkami ze mzdy povinného R. H. nebylo v exekučním řízení
vymoženo ničeho; prodejem nemovitostí v obci XY byla vymožena částka 226 325
Kč. Žalobce před podáním žaloby nárok na náhradu škody u žalované předběžně
uplatnil, ale žalovaná ve stanovisku ze dne 29. 11. 2017 neshledala nárok
důvodným. Soud prvního stupně dále uvedl, že exekutorská kandidátka v rámci
svědecké výpovědi objasnila, v jakých případech vedlejší účastník přistupoval
ke zřízení exekutorského zástavního práva. Jednalo se o případy, v nichž nebyla
vymáhána vysoká částka a bylo možno očekávat uspokojení vymáhané pohledávky
jiným způsobem než prodejem nemovitosti, nebo kdy na nemovitosti již bylo
vedeno několik exekucí. Exekuční příkazy, které žalobce dokládal ke svému
tvrzení, že vedlejší účastník exekutorské zástavní právo vždy zřizoval, byly
vydány za situace, kdy vymáhaná částka činila přibližně 40 000 Kč. Soud prvního
stupně uzavřel, že tvrzení o automatickém zřizování exekutorského zástavního
práva k nemovitostem není pravdivé. Žalobce neprokázal, že vedlejšímu účastníku
byly v říjnu 2010 známy takové konkrétní okolnosti stran povinného, pro které
měl zřídit exekutorské zástavní právo, a to ani přes poučení soudu ve smyslu §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Okolnosti, na které žalobce poukazoval, tj.
na
konkurs společnosti XY, chování povinného, který nemovitosti daroval svému
synovi, a skutečnost, že exekutor JUDr. Bronec v roce 2011 exekutorské zástavní
právo k nemovitostem v XY zřídil, zřízení zástavního práva v říjnu 2010
neodůvodňovaly.
5. Po stránce právní soud prvního stupně učinil závěr, že vedlejší
účastník prováděl exekuční činnost ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů ve znění novely č. 286/2009 Sb. (dále též jako „exekuční řád“),
podle kterého exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti
podle tohoto zákona. Při výkonu exekuční činnosti má soudní exekutor postavení
orgánu vykonávajícího veřejnou moc. S ohledem na § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též
jako „OdpŠk“), ve spojení s § 4 OdpŠk za tuto činnost odpovídá stát. Nesprávným
úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními
normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových
úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se
bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup je nutné
považovat i jiné vady ve způsobu vedení řízení. Podle okolností může jít o
jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při
ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro
počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí
postupu. Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik
detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je potřeba při
výkonu pravomoci učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována též
hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje. Jelikož
předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu podle § 13 OdpŠk je
nesprávný úřední postup a nikoliv porušení právní povinnosti, nezakládá tuto
odpovědnost porušení prevenční povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (k tomu soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2101/2012). Postup exekutora v rámci exekučního
řízení směřuje k vymožení exekvované pohledávky. Podle § 46 odst. 1 a 2
exekučního řádu pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a
účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení. I bez návrhu činí úkony
směřující k jejímu provedení. Exekutor provádí exekuci až do vymožení
pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti,
nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Účelem
exekuce zřízením exekutorského zástavního práva je zajistit vymáhanou
pohledávku do doby, než bude proveden jiný způsob exekuce nebo než bude
pohledávka povinným zaplacena. V daném případě nemohla být (a ani nebyla) celá
pohledávka uspokojena prodejem nemovitostí povinného v obci XY a srážkami ze
mzdy povinného nebylo vymoženo ničeho.
Pokud za této situace (po úspěchu
žalobkyně v řízení o odpůrčí žalobě) bylo možné vést exekuci na nemovitosti v
XY a na tyto nemovitosti nebyla žádná exekuce vedena, nebylo účelné spolu s
exekucí prodejem těchto nemovitostí zároveň zřizovat exekutorské zástavní
právo. Bylo nepochybné, že pokud budou nemovitosti v rámci exekuce draženy,
bude dražba realizována právě v řízení vedeném vedlejším účastníkem pod sp. zn. 76 EX 294/09 a v rámci případného souběhu exekucí bude mít žalobce nejlepší
pořadí. Pokud jiný způsob exekuce než prodejem nemovitostí nemohl vést k
vymožení pohledávky žalobce, nebylo zřízení exekutorského zástavního práva
účelné. Soud prvního stupně též uvedl, že nemůže přehlédnout skutečnost, že
žalobce byl po celou dobu trvání exekučního řízení zastoupen advokátem, a pokud
by tedy již po skončení řízení o odpůrčí žalobě existovaly signály o tom, že na
majetek povinného bude vedeno insolvenční řízení, jistě by se právní zástupce
žalobce domáhal u vedlejšího účastníka nikoliv vedení exekuce prodejem
nemovitostí, ale zřízením exekutorského zástavního práva k nim. Na základě
telefonického požadavku právního zástupce žalobce vedlejší účastník exekutorské
zástavní právo v lednu 2012 ihned zřídil. Postup vedlejšího účastníka tak podle
soudu prvního stupně nebyl v rozporu s tehdy platnou právní úpravou a obstojí i
z hlediska účelu exekučního řízení, kterým je uspokojení vymáhaného plnění v
rámci exekučního řízení, nikoliv v rámci řízení insolvenčního. Postup
vedlejšího účastníka tak nepředstavuje nesprávný úřední postup, a soud žalobu
jako neodůvodněnou zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se též s učiněným právním hodnocením. V dané době, kdy vedlejší
účastník vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí (tj. 23. 10. 2010), bylo
možné, aby zřídil exekutorské zástavní právo k nemovitostem i bez návrhu podle
§ 69a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které
stanovilo, že je-li to účelné pro provedení exekuce, může exekutor na
nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo. Obecnou povinností
soudního exekutora podle § 46 odst. 2 exekučního řádu je činit i bez návrhu
úkony směřující k provedení exekuce a exekutor podle § 58 odst. 3 téhož zákona
určí způsob provedení exekuce. Uvedená ustanovení je třeba vykládat tak, že
povinností soudního exekutora je činit úkony směřující k uspokojení pohledávky
v exekučním řízení. Pokud by to z hlediska provedení exekuce bylo účelné, bylo
by skutečně možné považovat za povinnost exekutora i zřízení exekutorského
zástavního práva. Vedlejší účastník však vymezenou povinnost zcela naplnil.
Pokud vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí, nemělo z hlediska vedení
exekučního řízení v daném okamžiku žádný smysl zřizovat též exekutorské
zástavní právo, neboť bylo možné předpokládat, že nemovitosti budou v průběhu
exekuce prodány a pohledávka žalobkyně bude z výtěžku prodeje uspokojena. Pro
tento případ měla současně podle § 337c odst. 1 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 52
odst. 1 exekučního řádu zajištěnu prioritu i před případnými pohledávkami, pro
něž by později vzniklo zástavní právo k nemovitostem. Z ustanovení upravujících
povinnosti soudního exekutora v souvislosti se zřizováním exekutorského
zástavního práva již nelze dovozovat právní povinnost exekutora zřizovat
exekutorské zástavní právo jen proto, aby oprávněnému zajistil lepší postavení
pro případné insolvenční řízení. Plyne to nejen ze samotného ustanovení, které
možnost zřídit exekutorské zástavní právo výslovně váže na účelnost pro
provedení exekuce, ale i ze samotného smyslu exekučního řízení a postavení
soudního exekutora. Ten je osobou pověřenou výkonem státní moci (exekutorským
úřadem), vykonává exekuční činnost nezávisle, a nelze jej proto zaměňovat za
právního zástupce či jiného zmocněnce oprávněného, který by měl veškerou svou
činnost podřizovat zájmu klienta. Pokud tedy soudní exekutor činí účelné úkony
k uspokojení pohledávky v exekuci, nelze považovat za jeho povinnost činit vše,
aby oprávněný v případném insolvenčním řízení povinného „předběhl“ jiné
věřitele povinného. Takovou povinnost nelze považovat ani za součást obecné
prevenční povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozsudku
odvolacího soudu dovolání, přičemž k jeho přípustnosti uvedla, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Dovolatelka konkrétně vznáší otázky, zda soudní exekutor měl podle §
69a exekučního řádu povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské
zástavní právo k nemovitostem povinného a zda nezřízení exekutorského
zástavního práva představuje titul k odpovědnosti soudního exekutora (resp. státu) za škodu, pakliže pohledávka oprávněného nebyla exekučně vymožena s
ohledem na horší postavení oprávněného v insolvenčním řízení povinného a právě
v důsledku nezřízení a neexistence zástavního práva nebyla pohledávka vymožena
ani v insolvenčním řízení. Podle názoru dovolatelky byly zmíněné otázky
vyřešeny v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30
Cdo 2769/2017. V uvedené věci Nejvyšší soud řešil obdobnou situaci, neboť škoda
vznikla oprávněnému v přímém důsledku opožděného zřízení exekutorského
zástavního práva na nemovitosti povinného k zajištění exekvované pohledávky. V
průběhu exekuce se povinný dostal do stavu insolvence, byl zjištěn jeho úpadek
a prohlášen konkurs na jeho majetek. V insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení
předmětných nemovitostí, avšak při vydání výtěžku byl oprávněný předstihnut
pohledávkami zajištěnými dříve, v důsledku čehož se pohledávka oprávněného
stala částečně nevymožitelnou. Dovolatelka se dostala do obdobné situace. Vedlejšímu účastníkovi byly známy snahy povinného dostat majetek mimo dosah
věřitelů, neboť předmětné nemovitosti byly postiženy exekucí až poté, co
dovolatelka za obrovského úsilí pomocí odpůrčí žaloby dosáhla toho, že převod
předmětných nemovitostí z povinného na jeho syna byl vůči dovolatelce označen
za neúčinný. Dovolatelka tak v podstatě umožnila vedlejšímu účastníkovi, aby
měl v exekučním řízení co postihnout. Vedlejší účastník rovněž věděl, že
povinný byl společníkem společnosti XY a XY, vůči nimž bylo vedeno insolvenční
řízení, a měl tak předpokládat, že insolvenční řízení může reálně hrozit i
povinnému. Za uvedených okolností však soudní exekutor exekutorské zástavní
právo nezřídil, což Nejvyšší soud ve výše označeném rozhodnutí hodnotí jako
postup nedostatečný. Argumentace Nejvyššího soudu je naprosto jasná a vyplývá z
ní, že soudní exekutor exekutorské zástavní právo musel zřídit. Zásadní je, že
Nejvyšší soud považuje exekutorské zástavní právo nejen za řešení situace, kdy
je potřeba zajistit pohledávku, ale také případu, kdy se povinný po nařízení
exekuce dostane do úpadku. Neobstojí tak argumentace odvolacího soudu, podle
které vedlejší účastník mohl zřídit exekutorské zástavní právo podle § 69a
exekučního řádu a bylo pouze na jeho rozhodnutí, zda je takový postup účelný
pro provedení exekuce. Skutečnost, že zřízení zástavního práva na předmětných
nemovitostech bylo účelné, plyne též z jednání exekutora JUDr. Milana Bronce,
který na základě exekučního příkazu ze dne 7. 2. 2011, č. j. 8 EX-226/2009-29,
exekutorské zástavní právo zřídil k zajištění pohledávky ve výši 705 046 Kč s
příslušenstvím. Vedlejší účastník měl ještě v tuto dobu možnost exekutorské
zástavní právo zřídit, neboť hodnota nemovitostí postačovala pro uhrazení obou
pohledávek.
Čekal však ještě dalších sedm měsíců, a k nemovitostem bylo zřízeno
další zástavní právo exekučním příkazem ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8
EX-2/2011-30. Dovolatelka tedy zastává názor, že nezřízení exekutorského
zástavního práva za daných okolností představuje nesprávný úřední postup
vedlejšího účastníka.
9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 4. 12. 2019, přičemž uvedla, že
dovolání dle jejího názoru nemůže přípustnost založit, neboť na označené právní
otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V tomto řízení bylo totiž
prokázáno, že vedlejší účastník na žádost dovolatelky bezprostředně vydal
exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva. Vymezení přípustnosti
s odkazem na odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, žalovaná nepokládá za dostatečné, jelikož bylo vydáno
toliko ve formě usnesení, a v dovolání není jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu
označeno. Exekutor volí způsob provedení exekuce. V případě vydání exekučního
příkazu zřízením exekučního zástavního práva exekutor zkoumal, zda je vydání
takového exekučního příkazu účelné. Jedná se o osobu nezávislou, znalou práva,
nesoucí příslušnou odpovědnost, a nelze jej tedy zaměňovat za stroj na vydávání
exekučních příkazů. Zásadním je, že vedlejší účastník vydal exekuční příkaz
prodejem nemovitostí, neboť pouze tento způsob mohl v kontextu daného
exekučního případu vést k faktickému vymožení celkové vymáhané částky. Exekuční
příkaz byl na příslušném listu vlastnictví evidován jako první v pořadí, což
vedlejšího účastníka opravňovalo činit kroky směřující k prodeji nemovitostí.
Faktický termín dražby byl zmařen ze strany povinného podáním insolvenčního
návrhu. Exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva nevede k
vymožení celkové vymáhané částky, ale má toliko zajišťovací charakter. Účinky,
které zřízení exekutorského zástavního práva vyvolává ve směru k řízení
insolvenčnímu, jsou pouze určitým bonusem, nikoliv primárním účelem
zákonodárce. Dovolatelka, která si byla vědoma pravomocné pohledávky za
dlužníkem a disponovala informací o možnosti postižení nemovitého majetku
dlužníka, mohla a měla sama požádat exekutora o zřízení exekutorského
zástavního práva, nebo mohla sama za tímto účelem iniciovat výkon rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva; jinak řečeno, měla být bdělá. V daném
případě dovolatelka výslovně požadovala vydání exekučního příkazu prodejem
nemovitostí. Odvolací soud se řádně zabýval otázkou, zda v daném případě bylo
či nebylo účelné, aby soudní exekutor v okamžiku, kdy vydal exekuční příkaz
prodejem nemovitostí povinného, vydal i exekuční příkaz zřízením exekutorského
práva zástavního, a dospěl ke správnému závěru. Pokud by bylo záměrem
zákonodárce, aby k vydávání exekučních příkazů docházelo automaticky,
formuloval by právní normu odlišně, přičemž by jako podmínku jeho vydání
nestanovil účelnost. Dovolatelka se rovněž snaží vytvářet zdání o skutkovém
stavu věci, neboť podsouvá závěr, že prokázala vědomost vedlejšího účastníka o
hrozícím úpadku žalovaného, přičemž opak je pravdou.
10. Vedlejší účastník na straně žalované podal rovněž k dovolání
vyjádření. Též vyjádřil pochybnost ohledně přípustnosti dovolání, přičemž
zmínil, že jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze pokládat za jeho ustálenou
rozhodovací praxi. Vedlejší účastník rovněž zmínil, že na řešení právní otázky
obsažené v dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť exekutorské
zástavní právo v dané věci bylo zřízeno. Vyjádření obsahuje rovněž poměrně
rozsáhlý rozbor rozdílů ve skutkovém základu věci dovolacím soudem rozhodované
pod sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, načež vedlejší účastník dovozuje, že vzhledem k
rozdílnosti vůči projednávané věci nelze tyto judikatorní závěry aplikovat. Za
okolností uvedeného případu bylo možné, že zřízení exekutorského zástavního
práva k nemovitostem povinného bylo účelné, v nyní projednávané věci tomu tak
nebylo. Exekuce byla nařízena usnesením ze dne 25. 2. 2009 a v té době exekuční
řád exekutorské zástavní právo ani neznal. Exekuční příkaz k provedení exekuce
prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného byl vedlejším účastníkem vydán
16. 3. 2009, ale jelikož v té době povinný nebyl vlastníkem těchto nemovitostí,
neboť je převedl na třetí osobu, musel vedlejší účastník rozhodnout o zrušení
zmíněného exekučního příkazu. Byl to vedlejší účastník, kdo dal dovolatelce
podnět k podání odpůrčí žaloby týkající se nemovitostí, což dovolatelka zřejmě
záměrně neuvádí. Dne 22. 4. 2009 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce
srážkami ze mzdy a dne 23. 11. 2010 (tedy hned poté, co bylo rozhodnuto, že
darovací smlouva týkající se předmětných nemovitostí je vůči dovolatelce
neúčinná) nový exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve
vlastnictví povinného. Exekuce vedená vedlejším účastníkem byla první v pořadí
a exekuční příkaz postihující předmětné nemovitosti měl nejlepší pořadí podle
zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně
probíhajících výkonů rozhodnutí. Ve věci této exekuce byla následně nařízena
dražba, přičemž pokud by proběhla, výtěžek z prodeje by připadl v první řadě na
úhradu pohledávky žalobce, a ta by byla uspokojena v celém rozsahu. Za těchto
okolností nebylo zřízení exekutorského zástavního práva účelné, jak vyžadoval §
69a exekučního řádu, neboť v exekučním řízení by žalobci jako oprávněnému lepší
postavení nepřineslo. Povinný na sebe ovšem den před nařízenou dražbou podal
dlužnický insolvenční návrh, čímž zastavil exekuční řízení i připravovanou
dražbu nemovitostí. Znění exekučního řádu účinné v rozhodné době exekutorovi
umožňovalo zřídit exekutorské zástavní právo, jen bylo-li by účelné pro
provedení exekuce. Exekutor vykonává státní moc a při jejím výkonu smí činit
pouze to, co mu zákon dovoluje, a je povinen zdržet se jakéhokoliv jednání,
které by přesahovalo jeho zákonné zmocnění. Zajištění pohledávky oprávněného
exekutorským zástavním právem čistě pro účely jiného řízení, když ve vedeném
exekučním řízení by tento postup nebylo možné považovat za účelný pro provedení
exekuce, by představovalo porušení povinnosti vedlejšího účastníka, resp. překročení jeho zákonného zmocnění.
Tímto aspektem se usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, vůbec nezabývalo. Argumentace
obsažená v uvedeném rozhodnutí obsahuje podstatný vnitřní rozpor, neboť
exekutorské zástavní právo lze zřídit pouze na nemovitostech, a pokud povinný
vlastní postižitelnou nemovitost, musí být (dle názoru Nejvyššího soudu)
exekutorské zástavní právo vždy zřízeno bez ohledu na existenci právní normy,
která stanoví, že zřízeno být může. Ačkoliv Nejvyšší soud připouští, že se
jedná v daném případě o normu umožňující orgánu veřejné moci jistou míru
diskrece, zároveň tuto diskreci absolutně vylučuje, neboť dovozuje, že v
případě existence postižitelné nemovitosti musí být exekutorské zástavní právo
zřízeno vždy. Vedlo by to k tomu, že by existovaly statisíce exekutorských
zástavních práv, která by byla zřízena zcela nadbytečně a nesledovala by účel,
pro který byl uvedený institut do exekučního řádu zaveden. Jednalo by se o
postup formalistický a nastolený stav by odporoval základní zásadě vedení
exekučního řízení, podle níž způsob provedení exekuce určuje exekutor, i
zásadám samotného soudního procesu, v němž má být rozhodováno individuálně na
základě zjištěných skutkových okolností. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu
stanovit exekutorům povinnost zřizovat exekutorská zástavní práva k použitelným
nemovitostem vždy, vtělil by to odpovídajícím způsobem do textu zákona. Nebylo
tomu tak a současné znění exekučního řádu též výslovně omezuje tuto možnost
návrhem oprávněného. Exekutor není právním zástupcem ani poradcem oprávněného,
který si měl ochranu svých práv zajistit sám v jiném než exekučním řízení,
resp. prostřednictvím právního zástupce. Význam exekutorského zástavního práva
spočívá v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího
pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených
pohledávek do exekuce nebo při souběhu více exekucí k postižitelnému nemovitému
majetku. Pohledávka dovolatelky byla první v pořadí i bez nařízení
exekutorského zástavního práva. Exekutorské zástavní právo dále může být
významné i z hlediska motivace povinného k dobrovolnému splnění vymáhané
pohledávky a uspokojení oprávněného šetrnějšími exekučními prostředky, než je
přímo prodej nemovitostí. V dané věci ovšem povinný nebyl ochoten plnit
dobrovolně a šetrnější prostředky vedoucí k uspokojení oprávněné rovněž k
dispozici nebyly. Dopad zřízení exekutorského zástavního práva na výsledek
řízení insolvenčního je pouze druhotným, ale není smyslem uvedeného institutu. Nelze tak dospět k závěru, že soudní exekutor je povinen exekutorské zástavní
právo zřídit za účelem zajištění lepšího pořadí pohledávky v rámci insolvence,
neboť takové oprávnění mu ze zákona nepřísluší. Vedlejší účastník pokládá
rovněž za lichý argument dovolatelky týkající se jeho vědomosti o hrozbě úpadku
povinného. Povinný a společnost Stavitelství Havlíček, s.r.o. byly dvě
samostatné osoby s odděleným majetkem, a úpadek jedné tedy nevypovídal nic o
druhé. Povinností exekutora navíc nebylo posuzovat případný úpadek povinného.
11. Dovolatelka podala k vyjádřením žalované a vedlejšího účastníka
repliku ze dne 9. 1. 2020. Je-li zpochybňována přípustnost dovolání, má
dovolatelka za to, že ji vymezila zcela podle zákonných požadavků a z dovolání
jako celku je zcela patrné, že se formulovaná právní otázka týká povinnosti
zřídit exekutorské zástavní právo včas a problém nespočívá v tom, že by nebylo
zřízeno vůbec. Forma rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 30
Cdo 2769/2017, mu neubírá ničeho na přesvědčivosti či vážnosti. Ani fakt, že
nebylo označené žádné jiné rozhodnutí, není přípustnosti na překážku, neboť
jiné rozhodnutí k dané otázce neexistuje a zákon žádný počet rozhodnutí, s
nimiž by rozhodnutí odvolacího soudu muselo být v rozporu, nestanovuje.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem žalované, podle něhož by soudní
exekutor byl pouze živým nástrojem oprávněného. Soudní exekutor je naopak
nezávislým subjektem, který je zodpovědný za to, že vymáhaná povinnost bude
splněna. Dovolatelka splnila všechny podmínky potřebné pro zahájení exekučního
řízení a dále byl postup v rukou vedlejšího účastníka.
III. Přípustnost dovolání
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a soudní poplatek za dovolání byl k
výzvě soudu zaplacen včas. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností,
přičemž dospěl k závěru, že dovolaní též v tomto ohledu splňuje veškeré zákonem
vyžadované náležitosti. Argumentaci obsaženou ve vyjádřeních žalované a
vedlejšího účastníka na straně žalované, kterou byla přípustnost dovolání
zpochybňována, nelze přijmout, neboť na vyřešení dovolatelem předestřené právní
otázky rozhodnutí odvolacího soudu bez nejmenších pochyb závisí. Nuance
spočívající v tom, že dovolatel při formulaci právní otázky nepostihl
skutečnost, že vedlejší účastník na straně žalované exekutorské zástavní právo
později zřídil, je nepodstatná. Dovolatel totiž příčinu vzniku škody shledává v
okolnosti, že exekutorské zástavní právo nebylo zřízeno v určitou dobu, a je
tedy zcela nepodstatné, zda po této době zřízeno bylo či nikoliv. Samotná forma
či počet rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž právních závěrů se měl
odvolací soud odchýlit, rovněž nemá vliv na posouzení přípustnosti.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda soudní exekutor měl
podle § 69a exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012
povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské právo k nemovitostem
povinného.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolací soud v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2769/2017, řešil případ, v němž se žalobce domáhal náhrady škody, která měla
být způsobena opožděným zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem
povinného v rámci provádění exekuce. V uvedené věci se povinný dostal v průběhu
exekuce do stavu insolvence, byl zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurs na
jeho majetek. V insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení nemovitostí a žalobce
při vydání výtěžku předstihli jiní věřitelé, jejichž přihlášené pohledávky byly
zajištěny dříve. Pohledávka žalobce tak zůstala částečně neuspokojena.
16. Dovolací soud ve zmíněné věci aplikoval § 46 odst. 1, § 47 odst. 1,
§ 58 a § 69a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, přičemž konstatoval, že z nich plynou následující principy, jimiž je
ovládána exekuce ve fázi jejího provádění. Soudní exekutor je tím, kdo určuje
způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních
prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou
oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po
svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Soudní exekutor je povinen provádět
exekuci rychle a účelně tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a
v úplném rozsahu. Je přitom povinen postupovat hospodárně a efektivně tak, aby
to bylo pro oprávněného co nejvýhodnější, avšak při respektování zásad
exekučního řízení, především zásady ochrany povinného a třetích osob. Podle
informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů
exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství
a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech
způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně,
přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové
souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. V úkonech v provádění
exekuce může ustat jen v případě, kdy tak stanoví zákon (ať už sám exekuční
řád, či zákony jiné). V § 58 odst. 2 exekučního řádu je vyjádřena základní
odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu oproti soudnímu výkonu
rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská exekuce je totiž, pokud
je jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného. Konstatoval dále, že exekutorské zástavní právo v posuzovaném období patřilo
mezi způsoby provedení exekuce sloužící k vymožení peněžitého plnění (až
novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., s účinností od 1. 7. 2015 bylo změněno pojetí tohoto institutu jakožto exekučního prostředku k
provedení exekuce a konstituováno nově jako samostatné exekuční řízení
zahajované toliko k návrhu oprávněného). Byť exekutorské zástavní právo samo o
sobě přímo nevede k uspokojení oprávněného a nedochází jeho prostřednictvím k
přímému postižení (zpeněžení) majetku povinného, jak je charakteristické pro
ostatní exekuční způsoby, je účelem zřízení exekutorského zástavního práva
zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob
exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. K tomu lze dále citovat z
komentářové literatury (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2013, s. 444-447): „Tento způsob exekuce měl exekutor
zvolit vždy, když z katastru nemovitostí zjistí, že povinný je vlastníkem
nemovitosti a nemá dosud informace o tom, zda má povinný účet s dostatkem
finančních prostředků anebo pobírá mzdu a lze očekávat, že vzhledem k výši
pohledávky a přihlášených pohledávek bude exekuce brzy provedena.
Pro zřízení
exekutorského zástavního práva není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její
nepoměr k hodnotě nemovitosti, neboť dle § 338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena
aplikace § 264 o. s. ř. (podle něhož je jinak nařízení a provedení exekuce
limitováno zásadami vhodnosti, přiměřenosti a účelnosti, kdy nelze postihnout
majetek zřejmě nevhodný, či jehož hodnota je v nepoměru k výši vymáhané
pohledávky, nebo jehož výtěžek by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce). Zřízení exekutorského zástavního práva však může sloužit nejenom k zajištění
pohledávky oprávněného a pohledávky na nákladech exekuce, ale je řešením i
situací, kdy již ohledně stejné nemovitosti je vedena exekuce v jiném exekučním
řízení nebo kdy se poté dostane povinný do úpadku. Vydá-li totiž exekutor
exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva a doručí jej katastru
nemovitostí, pak se pořadí přihlášené pohledávky oprávněného řídí datem zřízení
exekutorského zástavního práva.“ S ohledem na uvedené pak dovolací soud
uzavřel, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1,
ve spojení s § 69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012,
odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění
existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl
neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému
majetku.
17. Není pochyb o skutečnosti, že se rozhodnutí soudů nižších stupňů v
této věci příčí zmíněným právním závěrům vyjádřeným v usnesení zdejšího soudu
ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017. Hlavní rozdíl v nyní projednávané
věci oproti případu výše rekapitulovanému spočívá ve skutečnosti, že vedlejší
účastník na straně žalované v této věci vydal exekuční příkaz k provedení
exekuce prodejem předmětných nemovitostí dříve, než přistoupil ke zřízení
exekutorského zástavního práva. Vedlejší účastník pak namítá, že provádění
exekuce prodejem nemovitostí povinného bylo postupem zcela dostatečným a
jediným vedoucím k vymožení pohledávky dovolatele. Zřízení exekutorského
zástavního práva na týchž nemovitostech by pak (podle argumentace vedlejšího
účastníka na straně žalované) nemohlo mít na provedení exekuce žádný pozitivní
vliv. Ačkoliv uvedený rozdíl ukazuje na skutečnost, že v nyní projednávané věci
vedlejší účastník (v pozici soudního exekutora) činil v rámci exekuce kroky ve
vztahu k předmětným nemovitostem, které by byly dostatečné za situace, pokud by
nedošlo k úpadku povinného, shodují se případy v podstatných znacích (viz též §
13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a závěry plynoucí z výše
zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu je tedy třeba aplikovat.
18. Dovolání je důvodné.
19. K argumentaci (zejména vedlejšího účastníka na straně žalované)
obsažené ve vyjádřeních k dovolání je vhodné doplnit, že tato dovolací soud
nepřesvědčila o potřebě přehodnotit dosavadní rozhodovací praxi. Je zřejmé, že
exekutorské zástavní právo k nemovitostem nevede samo o sobě k uspokojení
vymáhané pohledávky, nýbrž k jejímu zajištění, a tento institut tedy plní
odlišnou úlohu oproti exekuci prodejem nemovitých věcí. Zřízení zástavního
práva k nemovitostem vede nepochybně ke zlepšení jím zajišťované pohledávky.
Oba jmenované způsoby provedení exekuce směřující ke stejné nemovité věci tak
vedle sebe obstojí a z pohledu obecného je nutné je pokládat za účelné.
20. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované namítají, že soudní
exekutor měl povinnost toliko pohledávku vymoci, a zlepšit ji zástavním právem
na nemovitostech povinného by ji mohl pouze tehdy, mohlo-li by to být účelné k
samotnému vymožení pohledávky v rámci exekučního řízení, ale nemohl tak činit,
jestliže určil provedení exekuce prodejem týchž nemovitostí. Takový pohled má
dovolací soud za zjednodušující, vycházející z textualistického výkladu § 69a
exekučního řádu. Byl-li by totiž uvedený názor v této podobě akceptován,
znamenalo by to, že provedení exekuce podle exekučního řádu ve výše uvedeném
znění způsobem účinným (prodejem nemovitostí) současně omezovalo možnost
provádět exekuci způsobem jistějším pro oprávněného (zřízením exekutorského
zástavního práva). Oprávněný by pak nesl nepříznivé důsledky skutečnosti, že k
uspokojení jeho pohledávky byla exekuce nařízena dříve a že bylo účelné vést
exekuci prodejem nemovitosti, neboť by za takové situace v exekučním řízení
nemohla být zajištěna stejná ochrana jeho pohledávky jako pohledávek jiných
oprávněných. Postavení výhodné by skrývalo potenciální (byť významnou)
nevýhodu. Do důsledku vzato by ideálně bdělý oprávněný neměl možnost spoléhat
na exekuční řízení, ale musel by sám zjišťovat případnou existenci nemovitých
věcí povinného, navrhovat zřízení soudcovského zástavního práva a poté volit
další postup směřující k účinnému vymožení pohledávky.
21. Jak bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 2769/2017, účelem zřízení exekutorského zástavního práva je
zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob
exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. Jeho zřízení tedy bylo
třeba pokládat pro provedení exekuce za zásadně účelné.
V. Závěr
22. Jelikož nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, dovolací soud jej v souladu s § 243e odst. 1 a 2 zrušil. Jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozsudek soudu prvního a vrátil
mu věc k dalšímu řízení.
23. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu