30 Cdo 4341/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) A. B., a b) E. B., zastoupených advokátem, proti
žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou , o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 8/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 31. července 2007, č.j. 1 Co 127/2007-228, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá;
ve zbývající části se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení každého z
žalobců částku 9.282,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to
jejich zástupci.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. března 2003, č.j. 24 C
67/2001-102, zamítl návrh, aby žalovaný byl uznán povinným prostřednictvím
regionálního měsíčníku \"Z. noviny pro K. a okolí\" formou placené inzerce
uveřejnit sdělení: \"Dne 20. října 2001 jsem umístil v předzahrádce svého domu
v K. text o manželech A. a E. B. a tento text jsem tam ponechal nejméně pět
dnů. Za své jednání se manželům B. omlouvám\". Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května
2004, č.j. 1 Co 71/2003-115, tento rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobě
v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobci neprokázali existenci neoprávněného jednání žalovaného, byť sice z
podání žalobců vyplývaly určité stylistické rozpaky s vymezením žalovaného
skutku. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný byl uznán vinným ze
spáchání přestupku, pokud umístil v předzahrádce svého domu v K. text o
manželech A. a E. B. a tento text tam ponechal nejméně pět dnů.
Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 1880/2004, a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že porušil zásadu
dvojinstančnosti soudního řízení. Současně poukázal na to, že ve smyslu
ustanovení
§ 135 odst. 1 o.s.ř. je třeba důsledně respektovat i časové vymezení skutku
přestupkovou komisí.
Poté, co žalobci v rámci změny žaloby vymezili časové určení skutku tak, že k
němu došlo „v noci ze dne 20. října 2001 na 21. října 2001“, odvolací soud
usnesením ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co 162/2005-146, změnu žaloby
připustil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 11. května 2006, č.j. 24 C
8/2006- 176, žalobu opět zamítl s odůvodněním, že nově vymezený skutek není
totožný se skutkem, pro který byl žalovaný shledán vinným ze spáchání
přestupku. K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně opět zrušen
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2006, č.j. 1 Co
224/2006-187, s tím, že nebyl dodržen závazný právní názor odvolacího soudu.
Odvolací soud současně ve smyslu ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby v
dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Soud prvního stupně pak
rozsudkem ze dne 7. března 2007, č.j. 24 C 8/2006-2006, uložil žalovanému do
jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, uveřejnit prostřednictvím
regionálního měsíčníku „Z. noviny pro K. a okolí“ formou placené inzerce
sdělení:
„V noci ze dne 20. října na den 21. října 2001 jsem umístil v předzahrádce
svého domu v K. urážlivý text o manželech A. a E. B. a tento text jsem tam
ponechal nejméně 5 dnů. Za své jednání se manželům B. omlouvám“. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 31.
července 2007, č.j. 1 Co 127/2007-228, kterým rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku ve věci samé potvrdil, zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení jej
změnil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel
především ze zjištění, že žalovaný se dopustil protiprávního zásahu do
osobnostních práv žalobců tím, že v noci ze dne 20. na 21. října 2001 umístil v
předzahrádce svého domu v K. urážlivý text o žalobcích a ponechal jej tam
nejméně pět dní. S ohledem na vulgární a hanlivý obsah uveřejněného textu šlo o
zásah proti cti a důstojnosti žalobců, žalovaný text zpřístupnil předem
neomezenému a nekontrolovatelnému okruhu kolemjdoucích. Proto je omluva
realizovaná prostřednictvím regionálního měsíčníku pro K. a okolí (periodika
bez širší lokální působnosti a - jak zdůraznil již soud prvního stupně - bez
výrazného věhlasu a významu, kdy okolnost, zda je toto periodikum v
elektronické verzi umístěno na internetu, je proto irelevantní) způsobilá
zajistit patřičnou morální satisfakci žalobců. Odvolací soud dále poukázal na
skutečnost, že pokud žalobci v dané věci změnili žalobní petit (kdy místo
časového určení jednání žalovaného, že se tak mělo stát dne 20. října 2001,
toto jednání časově vymezili tak, že k němu došlo v noci ze dne 20. října 2001
na den 21. října 2001), šlo o změnu na základě totožného skutkového stavu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalovaného dne 24. srpna 2007,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný dne 7. září 2007 včasné dovolání, které
je podle jeho mínění přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
(rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci). Za
vadu řízení považuje především to, že odvolací soud připustil ve smyslu
ustanovení § 95 o.s.ř. změnu žalobního petitu, aniž by bylo rozhodnuto o změně
vylíčení skutkových tvrzení žalobců [žalobci skutkově tvrdí, že urážlivý text
byl umístěn dne 20. října 2001, avšak žalobním petitem se domáhají uveřejnění
omluvy za skutek (časově) vymezený tak, že k němu došlo „v noci ze dne 20.
října 2001 na den 21. října 2001“]. Žalobci tak tvrdí odlišný skutek od skutku,
který je vymezen v petitu žaloby. Poukazuje též na závěry obsažené v již
zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2005. Protože žalobci
podáním ze dne 5. dubna 2006 nově vymezili skutkové vylíčení základu věci a
identifikovali tak nový skutek, měl soud o změně žaloby rozhodnout ve smyslu
ustanovení § 95 o.s.ř., což však neučinil. Nadto soud nebyl oprávněn s ohledem
na ustanovení § 118b o.s.ř. přihlížet ke skutkovým tvrzením žalobců obsaženým v
jejich podání ze dne 5. dubna 2006. Současně odvolací soud v rozporu s
ustanovením § 118b o.s.ř. nepřihlédl k důkazům předloženým žalovaným, které
nastaly (vznikly) až
po prvním jednání ve věci. Připomíná, že měsíčník Z., v němž má být přisouzená
omluva publikována, je od roku 1998 veden též na internetových stránkách města
K. Okruh veřejnosti, který se tak může s požadovanou omluvou seznámit, je v
podstatě neomezený a nemůže proto odpovídat okruhu adresátů, kteří se mohli
seznámit se sporem dotčeným textem. Internet je v současné době využíván mnohem
více, než tomu bylo v době prvního jednání v této věci v roce 2002. Soudy obou
stupňů se dostatečně nezabývaly intenzitou zásahu do osobnostních práv žalobců,
která je významná z hlediska posouzení případného nároku na přiměřené
zadostiučinění. Dovolatel proto navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci podáním na č.l. 248 spisu, v němž se s
napadeným rozsudkem ztotožnili. Navrhli proto zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je
pak přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v
dovolání považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly, ač dovolatel, jak bylo
zmíněno, mimo jiné též výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Podle ustanovení § 95 o.s.ř. může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo (odst. l). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V
takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci
usnesení (odst. 2).
V souzené věci se výtky dovolatele vážící se k aplikaci zmíněného ustanovení
jeví dovolacímu soudu jako v zásadě účelové a nemající zákonný podklad. Z
obsahu spisu zcela zřetelně vyplývá, že smyslem dotčené změny žalobního petitu
bylo výlučně zpřesnění údaje doby počátku zásahu žalovaného proti právu na čest
a lidskou důstojnost žalobců tak, aby omluva odpovídala požadavku přiměřenosti
této satisfakce (§ 13 odst. 1 o.z.), a to i při časovém vymezení zásahu (potud
není přiléhavý ani odkaz dovolatele na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. května 2005, č.j. 30 Cdo 1880/2004-135). Přitom z obsahu
spisu vyplývá, že jde o jeden a týž skutek žalovaného. S odvolacím soudem je
proto třeba souhlasit, že změna petitu nevyžadovala změnu skutkových tvrzení ze
strany žalobci.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z.,
podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1
tohoto ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a neoprávněnosti (protiprávností) zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Závěry odvolacího soudu, o míře dotčení cti a důstojnosti žalobců jsou s
ohledem k učiněným skutkovým zjištěním přiléhavé. Odpovídající jsou i úvahy
tohoto soudu o charakteru přisouzeného zadostiučinění podle ustanovení § 13
odst. 1 o.z., když správně bylo přihlédnuto k okolnostem, které byly významné
pro posouzení toho, zda požadovaná morální satisfakce je v souladu se zákonným
požadavkem její přiměřenosti. To platí i potud, pokud periodikum, v němž má být
omluva uveřejněna, je též v elektronické verzi umístěno na internetu. Významné
totiž je, že i v tomto případě jde o elektronickou verzi periodika místního
charakteru, u něhož obecně nelze předpokládat vyšší navštěvovanost příslušných
internetových stránek. Je proto též nepřípadná výtka dovolatele, že soud v této
souvislosti ani nepřihlédl k jím předloženým důkazům.
Jestliže tedy je napadené rozhodnutí ve výroku ve věci samé z hlediska
uplatněných výtek dovolatele správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací proto dovolání v uvedené části jako
nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatel též výslovně projevil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu
o nákladech řízení. V tomto případě však dovolání není přípustné, protože
ustanovení
§ 237 až § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti takovému výroku neupravuje.
Dovolání žalovaného proto bylo v této části odmítnuto pro nepřípustnost (§ 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 142 odst. 1
a § 146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel neměl se svým dovoláním
úspěch (resp. dovolání bylo zčásti odmítnuto), zatímco žalobcům v tomto řízení
vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem. Konkrétně jde u každého
z nich o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9.
2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky
činí sazba odměny zástupce v této věci 15 000,- Kč. Protože však byl učiněn v
tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18
odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 7
500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění
po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení
spojené
se zastoupením advokátem tak činí u každého z žalobců 7 800,- Kč, resp. po
úpravě
o 19 % daň z přidané hodnoty 9 282,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). S přihlédnutím
k § 17 písm. b) vyhlášky pak je celková výše nákladů tohoto řízení spojených se
zastoupením žalobců advokátem představována částkou 18 564,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu