30 Cdo 4374/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně I. P., dříve S., roz. D., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. S., zastoupenému advokátem, o výživné manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 141/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j. 62 Co 589/2007 - 57, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č. j. 62 Co 589/2007 - 57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu,
že v daném případě byly splněny podmínky pro postup podle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť správně vycházel z fikce, že nárok, který je proto němu uplatňován, uznává
(§ 114b odst. 5 o. s. ř.). K takovému postupu byly splněny i ostatní předpoklady,
tj. že k podání vyjádření nebyla určena lhůta kratší než 30 dnů od doručení usnesení
(§ 114b odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a že žalovaný byl o následcích nevyhovění výzvě poučen (§ 114b odst. 5 věta za středníkem o. s. .ř).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítá zejména, že v daném případě nebyl dán důvod k vydání rozsudku pro uznání, neboť neobdržel výzvu podle § 114b o. s. ř.,
a uplatněný nárok tedy neuznal (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Poukazuje rovněž na to,
že účastníci spolu nežili, nevedli společnou domácnost, že žalobkyně je zaměstnána
a má svůj vlastní příjem, takže není důvod, aby jí přispíval na výživu, což je podle něj v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v daném případě směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 9. 2008, dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo
o nezrušitelné osvojení.
V dané věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto
o výživném manželky.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě dána, a to již proto,
že dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem
o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž
se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném rozhodnutí, podle kterého dovolání proti němu je (za určitých podmínek) přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 6/2003 pod č. 51, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn.
29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2003 pod č. 118, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by se mohl věcí dále zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo, a náklady žalobkyně
na sepis vyjádření k dovolání advokátem nelze považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva, když dovolání je v dané věci ze zákona nepřípustné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu