USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. B., nar. XY,
bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42), o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 228/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 17 Co 268/2020-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 5. 6. 2019 se žalobce domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 60/2015,
které trvalo celkem 5 let a 7 dní. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 17 C 228/2019-72, uložil žalované zaplatit žalobci částku 75 158 Kč
spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 13. 4. 2019 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, ve které žalobce
požadoval zaplacení částky 124 842 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570
Kč (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
ze dne 12. 11. 2020, č. j. 17 Co 268/2020-112, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I změnil tak, že se žaloba zamítá
ještě co do částky 23 908 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku a ve
výroku o nákladech řízení pod bodem III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 3. 12. 2020 včasně podaným
dovoláním (č. l. 119), doplněným podáním ze dne 4. 12. 2020 (č. l. 132), v němž
uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v rozsahu výroku I v části, v níž
bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v meritu, a to pouze co do částky 100 000 Kč
s příslušenstvím“. Nejvyšší soud o dovolání žalobce rozhodl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, tak, že je jako nepřípustné
ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. I po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 30. 9. 2017
zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti
dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého
plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může
být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním
napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a na něj navazující judikaturu). V předmětné věci dovolání není objektivně přípustné, neboť v dovoláním napadené
části výroku I rozsudku odvolacího soudu nebylo ve vztahu k žalobci ve smyslu §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000
Kč.
Odvolací soud totiž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 75
158 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že se žaloba zamítá ještě co do částky 23
908 Kč s příslušenstvím. Nebyl to přitom žalobce, kdo podal odvolání, neboť tak
učinila žalovaná. Žalobce tudíž mohl dovoláním napadnout subjektivně přípustně
výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí
žaloby v meritu, pouze co do částky 23 908 Kč, což činí jeho dovolání ve smyslu
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným. Zamítavý výrok II rozsudku soudu
prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl proto samostatně právní moci dne
10. 7. 2020 (srov. § 206 odst. 2 o. s. ř.), a nebyl tak v době rozhodování
odvolacího soudu předmětem řízení. Současně nešlo o věc pracovněprávní ani o
vztah ze spotřebitelské smlouvy, ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což zakládá
nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl zabývat ani
případnými vadami řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu