30 Cdo 4427/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobkyně Mgr. D. G., zastoupené obecným zmocněncem Ing. V. G., bytem tamtéž, a
dále zastoupené advokátem JUDr. Petrem Crhou, se sídlem v Mostě, Obchodní 41, s
pobočkou v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2957/9A, proti žalovanému M. J., o
ochraně osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn 24 C 27/2007, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10.
listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 1 Co
211/2010-95, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2010, č.j. 24
C 27/2007-49, ve výroku o odmítnutí žaloby na omluvu, se zrušují a věc se vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
24. června 2010, č.j. 24 C 27/2007-49, rozhodl tak, že odmítl podání žalobkyně
ze dne 29.5.2007 v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti
zdržet se šíření nepravdivých údajů a informací o její osobě a o osobě jejího
manžela, a v části, v které se domáhala uložení povinnosti žalovanému M. J.
písemně se žalobkyni omluvit ve znění: „Já, M. J., jako žalovaný, jsem uvedl
nepravdivé a lživé informace, které jsem napsal v soukromém dopisu starostovi
města Břeclav, a to o pracovnici uvedeného úřadu D. G. Tyto informace jsou
vymyšlené, a tedy nepravdivé, tímto se uvedené pracovnici D. G.
omlouvám.“ (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že se žalobkyni vrací soudní
poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok II) a že se řízení zastavuje ohledně nároku
na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč (výrok III).
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla dne 9. 5.
2007, č.j. 24 C 27/2007-5, vyzvána k doplnění žalobního návrhu tak, aby
jednoznačně určila a) o jaké nepravdivé a lživé údaje ohledně žalobkyně se
jedná, b) aby byl uveden konkrétní text písemné omluvy. Žalobkyně na výzvu dne
30. května 2007 písemně reagovala a návrh na písemnou omluvu doplnila, avšak
pouze neurčitě, neboť ani po doplnění nebylo patrno, za co konkrétně se má
žalovaný omluvit. A protože žaloba v tomto směru stále trpěla neurčitostí, soud
prvního stupně rozhodl o odmítnutí návrhu na zahájení řízení v této části.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10.
listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95, usnesení soudu prvního stupně v napadané
části odstavce I. výroku (nedotčen odvoláním zůstal soudem prvního stupně
odmítnutý požadavek na zdržení se zásahu do osobnostních práv), potvrdil.
Odvolací soud neshledal žádný důvod pro pochybnosti o namítané nepodjatosti
soudkyně rozhodující věc u soudu prvního stupně a stanovil, že napadené
usnesení nebylo vydáno vyloučenou soudkyní. Zároveň se plně ztotožnil s
odůvodněním usnesení soudu prvního stupně ohledně odmítnutí návrhu na zahájení
řízení ve věci písemné omluvy s tím, že přes řádné poučení soudu prvního stupně
žalobkyně neuvedla „za co konkrétně se má žalovaná omluvit“.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 28. února 2011 dovolání k Nejvyššímu
soudu ČR, přičemž konstatuje, že soudy obou stupňů pochybily, když označily
text omluvy za neurčitý, jelikož mezi účastníky řízení je naprosto jednoznačně
určitelné, za jaké jednání žádá žalobkyně písemnou omluvu, a že obě strany jsou
si vědomy daného útoku do jejích osobnostních práv. Žalobkyně dodává, že omluva
je určena pouze její osobě, a proto ona sama je schopna naprosto přesně určit,
za jaké konkrétní jednání by se měl žalovaný omluvit. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
(rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 10. listopadu 2010, takže tento
procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009). Podle § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné
opatření (§ 75a a 75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve
věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 78d). Přičemž ustanovení §
237 odst. 1 a 3 platí obdobně. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné
podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku,
aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud
dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě
druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L.,
Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., § 241b odst. 2
věta druhá o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o
usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce
dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1
větu druhou o. s. ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo
je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve,
aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba
doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li i přes
výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento
nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce
byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o
čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v
ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim
jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní
petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo
(z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní
petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným
předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení
sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá,
současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci
neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu
žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., aby
bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo
právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo
právní skutečnost je či není). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené
náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo
"kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením
žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí
jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li
přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento
nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce
byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo
909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně a
nepřesně; takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do
rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti (srov. str. 210 Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980). Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §
155 odst. 1 o. s. ř.
nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných
slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce
domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí;
případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při
formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z
obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a
přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy,
jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2
o. s. ř.). Žalobkyně v podání ze dne 2. 5. 2007 nazvaném jako „žaloba na ochranu
osobnosti“ tvrdila, že došlo k zásahu do jejích osobnostních práv na základě
dopisu ze dne 27. 4. 2004, který byl zaslán starostovi města Břeclav a ve
kterém žalovaný M. J. uvedl o žalobkyni nepravdivé, lživé a pomlouvačné
informace a údaje. „Informace se měly týkat toho, že žalobkyně měla v blíže
neurčenou dobu ve své pracovní době psát ve své kanceláři z pozice vedoucí
oddělení sociálně právní ochrany dětí na Městském úřadě v Břeclavi (dále jen
„MÚ“) dopisy s hanlivým obsahem a dopisy s trestním oznámením na policii a
taktéž povolit přítomnost svého manžela Ing. V. G., aby i tento na jejím
služebním počítači si také psal své soukromé dopisy a využíval i další
technické zařízení (a) vybavení kanceláře a toto měl činit i v nepřítomnosti
své manželky“. Žalobkyně uvedla, že tvrzení uvedená v dopise jsou v rozporu se skutečností,
neboť jednání a úkony, které žalovaný uvádí, nikdy neuskutečnila a nekonala,
přičemž tato tvrzení mohla mít vážný negativní dopad na její pozici v práci. Dále žalobkyně dokládá, že domnělá jednání a úkony nebyly potvrzeny ani
vnitřním auditem provedeným na MÚ Břeclav. Dne 9. května 2007 byla žalobkyně usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 24 C
27/2007-5, vyzvána, ať konkrétně uvede, jaké následky měl uvedený zásah do
jejích osobnostních práv (specifikace újmy), jak byla jednáním žalovaného
zasažena nebo ohrožena, ať uvede příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného
a újmou žalobkyně a ať žalobkyně upřesní formulaci petitu. Ve vztahu k
požadované omluvě soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby uvedla konkrétní
text omluvy tak, aby z něj bylo patrno, za jaké jednání se žalovaný omlouvá. Poučil ji při tom, že „petit žaloby musí být vymezen natolik přesně, určitě a
srozumitelně, aby mohl být převzat do výroku soudního rozhodnutí a v případě,
mají-li být povinnosti uložené soudním rozhodnutím vykonány, aby rozhodnutí
bylo způsobilým podkladem pro nařízení a provedení soudního výkonu rozhodnutí. Rovněž tak musí být plnění požadovaného petitu žaloby v souladu s vylíčením
rozhodujících skutečností“. Žalobkyně dne 30. května 2007 podala doplnění žaloby a upřesnila, že dopis ji
poškodil na veřejnosti, neboť informace v něm uvedené byly zveřejněny a ona
byla nucena neustále odpovídat na dotazy pracovníků a klientů, jestli „měla být
odejita ze zaměstnání“.
Následně byl na MÚ Břeclav proveden i vnitřní audit,
kdy byla provedena kontrola počítače žalobkyně a přičemž výsledky šetření byly
negativní a žádné soukromé dopisy tam nebyly nalezeny. Újmu žalobkyně spatřuje
v tom, že ji dopis trvale poškodil na veřejnosti a v zaměstnání, neboť je
mediálně známá osobnost, spolupracuje se školami, neziskovými organizacemi,
rodiči a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Současně žalobkyně uvedla
písemnou omluvu tohoto znění : „ Já, M. J., jako žalovaný jsem uvedl nepravdivé
a lživé informace, které jsem napsal v soukromém dopisu starostovi Města
Břeclav, a to o pracovnici uvedeného úřadu D. G. Tyto informace jsou vymyšlené
a tedy nepravdivé, tímto se uvedené pracovnici D. G. (tímto) omlouvám“. Dne 13. března 2008 bylo nařízeno jednání před soudem prvního stupně, během
kterého účastníci nejprve odmítli uzavření smíru a následně soud prvního stupně
provedl dokazování čtením spisového materiálu. Jelikož byly navrženy i výslechy
dalších svědků a poslech audiozáznamu ke spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 3 T 238/2008, soud prvního stupně odročil jednání na neurčito, za účelem
provedení navrhovaných důkazů. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 24. června 2010, č.j. 24 C
27/2007- 49, rozhodl tak, že odmítl podání žalobkyně ze dne 30.4.2007 doplněné
dne 29.5.2007 v části, ve které se žalobkyně domáhá uložení povinnosti
žalovanému zdržet se šíření nepravdivých údajů a informací o její osobě a o
osobě jejího manžela, podle něhož měl soud uložit žalovanému M. J. povinnost se
žalující písemně omluvit, neboť doplnění návrhu bylo žalobkyní provedeno pouze
neurčitě a není z něho patrné, za co konkrétně se má žalovaný omluvit. Odvolací soud usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho odůvodněním
ohledně odmítnutí návrhu na zahájení řízení ve věci písemné omluvy. Již ze samotného podání žaloby muselo být soudu prvního stupně zřejmé, že se
žalobkyně domáhá ochrany osobnosti, konkrétně ochrany její občanské cti a
lidské důstojnosti podle § 11 a § 13 obč. zák. Žalobkyni je možno vytknout, že
její podání nebyla úplně přesná a jednoznačně konkrétní, především ve
specifikaci jí způsobené újmy a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a
následnou újmou žalobkyně. Nicméně z údajů uvedených žalobkyní je možno vymezit
předmět řízení po skutkové stránce, a také čeho se žalobkyně domáhá. Ostatně
jinak – při neprojednatelnosti žaloby – by soud prvního stupně ani soud
odvolací nemohli věcně rozhodnout o žalobě na zaplacení přiměřeného
zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč. Není možné souhlasit s názorem odvolacího soudu, že není patrno, za co
konkrétně se má žalovaný omluvit, neboť žalobkyně ve svých podání popisuje
pouze jediné jednání žalovaného (tj. zaslání dopisu), z čehož je také zřejmé,
že žalobkyně žádá omluvu právě za toto jednání, což mimo jiné uvedla i v textu
navržené omluvy.
Odvolací soud dále vyčítá žalobkyni, že text omluvy je
neurčitý; v textu omluvy se skutečně mluví pouze o „soukromém dopise“, a tudíž
vskutku neobsahuje řádnou specifikaci daného dopisu (např. datum jeho zaslání),
ale poněvadž je celé řízení založeno pouze na jediném soukromém dopise, je
patrné, že se jedná právě o dopis zaslaný žalovaným dne 27. 4. 2004. Omluva
neobsahuje rovněž ani konkrétní nepravdivé údaje, které měly být v dopise
zmíněny a které měly poškozovat občanskou čest a lidskou důstojnost žalobkyně,
jako bylo používání výpočetní techniky na svém pracovišti k sepisování
soukromých podání. Nicméně tyto údajné zásahy jsou dostatečně zmíněny v samotné
žalobě a v tomto ohledu žalobkyně vyhověla výzvě soudu prvního stupně v
usnesení č.j. 24 C 27/2007-5, aby požadované plnění v petitu žaloby bylo v
souladu s vylíčením rozhodujících skutečností. Navíc je třeba zohlednit i skutečnost, že po doplnění žaloby, bylo nařízeno
ústní jednání před soudem prvního stupně, kdy měl soud možnost ujasnit si
dodatečně nepřesné skutečnosti a zjistit další nezbytné informace pro
projednání žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, což
však soud prvního stupně neučinil. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť žaloba
(doplněná následným podáním) obsahuje vylíčení rozhodných skutečností, kterými
je vymezen předmět řízení a v projednávané věci netrpí takovými vadami, pro
jejichž nedostatek by nebylo možné v řízení pokračovat a které by tedy
odůvodňovaly odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší
soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího
soudu, platí i na dotčenou část usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky v příslušném rozsahu také toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu