U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalované A. S., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1062/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, č. j. 30 Co 30/2008-333, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Brože, CSc., advokáta se sídlem v Praze 10, Dykova 17.
Stručné odůvodnění podle § 243c odst. 2 o.s.ř.:
Žalobce se u Okresního soudu v Kolíně domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že J. M. byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Krajský soud v Praze poté, co Nejvyšší soud ČR ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. února 2003, č.j. 22 Cdo 2030/2001-181, dospěl k závěru, že je třeba provést důkaz znaleckým posudkem k ověření pravosti podpisu zemřelého J. M., zrušil předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu provést důkaz ve smyslu rozsudku dovolacího soudu. Okresní soud v Kolíně provedl důkaz znaleckým posudkem se závěrem, že předmětný podpis je pravý a žalobu rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. 8 C 1062/93-301, zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2008, č. j. 30 Co 30/2008-333, pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolací důvody spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.). Domnívá se, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v souzeném sporu sice odvolací soud usnesením ze dne 1. března 2006, č.j. 30 Co 31/2006-280, zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 29. června 2005, č.j. 8 C 1062/93-251), avšak jen z toho důvodu, že bylo nutné provést další dokazování (soud prvního stupně tak nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž by byl v příčinné souvislosti s novým, opačným rozhodnutím soudu prvního stupně po předchozím zrušení jeho předchozího rozhodnutí). Dovolání dále nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Námitkami proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel v zásadě nikterak nekonkretizuje a uvádí jej pouze jako důsledek vad skutkových zjištění. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované činí 5.300,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 6.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu