U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve
Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 2, proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr.
Martou Štefkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 44/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna
2010, č.j. 1 Co 27/2010-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(243 odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č.j. 1 Co 27/2010-93,
potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2009, č.j. 24 C 44/2007-68, kterým
byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 300.000,- Kč na
náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen obč. zák.); ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního
stupně změnil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
soudem prvního stupně v závěru, že v daném případě je právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích promlčeno.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dne 15.
července 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Napadá názor soudů, že uplatněný nárok je promlčen.
Upozorňuje současně na porušení právní jistoty občanů, když např. v rozhodnutí
ze dne 29. června 2007, č.j. 30 Cdo 1522/2007-131, Nejvyšší soud ČR zaujal na
otázku promlčení odlišný názor. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vázán obsahem podaného dovolání
konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm.
c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska
dovolatelkou uplatněných výtek po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 13 odst. 2 obč.
zák. v souvislosti s možným promlčením tohoto nároku dovolací soud posoudil v
souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např.
rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009;
problematika možné změny judikatorní praxe v rozhodování dovolacího soudu je
pak nastíněna např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. března 2009, sp. zn.
III ÚS 2822/07). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalovanému v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu