30 Cdo 4464/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce R. J. M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C
272/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.
8. 2016, č. j. 12 Co 87/2016-69, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, č. j. 12 Co 87/2016-69, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2016, č. j. 6 C
272/2015-59, ve výrocích I a II, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 10 k dalšímu řízení.
Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, která měla žalobci jako účastníkovi řízení vzniknout v
důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání společného jmění manželů
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 308/2009.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23.
2. 2016, č. j. 6 C 272/2015-59, mj. vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok
I) a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně
příslušnému po právní moci usnesení (výrok II).
Podle odůvodnění rozhodnutí „pokud žalobce uplatnil ve smyslu § 87 písm. b) o.
s. ř. právo volby soudu, s tvrzením, že ke skutečnostem zakládajícím nárok na
náhradu škody za průtahy v řízení došlo u Obvodního soudu pro Prahu 9, který má
sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10, soud odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, v němž
vyslovil závěr, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně
příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost
výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před
prvním stupněm… Protože řízení o vypořádání SJM bylo vedeno u Obvodního soudu
pro Prahu 9, soud vyslovil, že k projednání věci není místně příslušný a po
právní moci tohoto usnesení věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu
příslušnému (§ 105 odst. 2 o. s. ř.) v souladu s volbou žalobce dle § 87 písm.
b) o. s. ř.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) napadeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II, když podle
odůvodnění svého rozhodnutí „se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně
ohledně posouzení podmínek místní příslušnosti na výběr daného dle ust. § 87
písm. b) o. s. ř. v řízení o nároku na náhradu škody vůči státu dle zák. č.
89/1982 Sb. [správně patrně „82/1998 Sb.“; pozn. dovolacího soudu]. Soud I.
stupně své rozhodnutí opřel o přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou
správně vyložil a na danou věc aplikoval. Jestliže dospěl k závěru, že místně
příslušným k řízení v této věci je Obvodní soud pro Prahu 9, je tento závěr
zcela správný. V bližším odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, které jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).“
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným
dovoláním. Podle dovolatele je napadené rozhodnutí „založeno na nesprávném
právním posouzení, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky,
která nebyla doposud dovolacím soudem judikatorně řešena,“ a to „zda soud
prvního stupně určeného z vůle žalobce podle § 87 o. s. ř. může vyslovit svou
místní nepříslušnost s tím, že postupuje věc na soud, který není obecným soudem
žalovaného, ale na soud, který je místně příslušným podle ustanovení § 87 o. s.
ř.,“ a „zda místní příslušnost daná na výběr podle ustanovení § 87 o. s. ř. je
výlučným právem žalobce či zda toto právo může sám o sobě ex officio aplikovat
i soud.“
Nejvyšší soud podané dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního
práva, zda soud, který podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví, že není místně
příslušný, je oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na
výběr podle § 87 o. s. ř.
Dovolání je přípustné, neboť uvedenou otázku vyřešil odvolací soud (a před ním
i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Dovolání je tak současně důvodné.
Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle
soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo
ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Shora uvedená otázka procesního práva byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, se závěrem, že vysloví-li soud
podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit
věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle § 87 o. s. ř.
Dovolací soud přitom poukázal jednak závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo 47/2003 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy,
č. 12/2004, s. 454), jednak na odbornou literaturu, v níž není pochybností o
tom, že volba mezi obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci
(srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567, dále jen „Komentář“).
Jakmile je žaloba doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit,
neboť tomu brání zásada perpetuatio fori vyjádřená v § 11 odst. 1 o. s. ř.
[srov. Komentář, s. 567; shodně HANDL, V., RUBEŠ, J. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 379, a HRÁDEK, J. In LAVICKÝ, P. a
kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 358]. Procesní věda pak výslovně hovoří o
konsumaci práva žalobce zvolit místně příslušný soud jako o jednom z účinků
zahájení řízení (WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 7.
vydání. Praha: Linde, 2014, s. 331).
Vycházel-li odvolací soud v napadeném usnesení naopak z toho, že při
rozhodování o místní nepříslušnosti podle § 105 odst. 2 o. s. ř. může být věc
postoupena soudu danému na výběr podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., je
jím provedené posouzení otázky místní příslušnosti nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně při posuzování místní příslušnosti v prvé
řadě znovu zváží, zda sám není podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným
soudem, tedy zda v jeho obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na
náhradu újmy.
Soud prvního stupně i odvolací soud odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že „i v
případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle
ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci
omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto
hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě samém‘,
tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v
jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov.
Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení § 85
odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy
rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo
usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“ Soudy ovšem při interpretaci
citovaného rozhodnutí pominuly, že dovolacím soudem bylo řešeno, které
skutečnosti lze ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. považovat za relevantní, a to
se závěrem, že touto skutečností není sídlo kteréhokoliv ze soudů, před nimiž v
různých fázích posuzované řízení probíhalo (tedy i např. soud odvolací, jak se
toho v citovaném rozhodnutí dovolával žalobce), ale toliko „soudy, před kterými
probíhalo řízení před prvním stupněm“. Z ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř.
ovšem vyplývá, že soudem na výběr daným je soud, „v jehož obvodu“ došlo ke
skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, konkrétně náhrady nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení.
Soud prvního stupně se tedy v prvé řadě bude zabývat otázkou, zda v jeho obvodu
bylo v průběhu posuzovaného řízení sp. zn. 18 C 308/2009 sídlo Obvodního soudu
pro Prahu 9. V případě kladné odpovědi nebude moci učinit jiný závěr než, že je
soudem místně příslušným podle § 87 písm. b) o. s. ř. V opačném případě
rozhodne o postoupení věci obecnému soudu žalované podle § 85 odst. 5 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu