30 Cdo 4502/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce J. R., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 242/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 21 Co
44/2011 – 68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 21 Co 44/2011 – 68,
se v části výroku I., v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 165.750,- Kč, jakož i ve výroku II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 1. 2010, č. j. 42 C 242/2009 – 30,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit mu 300.000,- Kč.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci 165.750,- Kč do patnácti dnů od právní moci
rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud též
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou konkursního řízení
vedeného na jeho majetek před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 45 K 23/2001. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce podal dne 12. 2. 2001 návrh na prohlášení
konkursu na svůj majetek. Usnesením ze dne 5. 9. 2001, č. j. 45 K 23/2001 – 39,
byl konkurs na majetek žalobce prohlášen a byla ustanovena konkursní správkyně. Ta záhy ustanovení odmítla z důvodu čerpání mateřské dovolené. Proto byla
ustanovena správkyní dne 9. 9. 2001 JUDr. M. B. V průběhu výkonu funkce byla
tato správkyně opakovaně vyzývána soudem k podání průběžných správ o činnosti,
zprávy ve stanovených lhůtách soudu nepodávala, za což jí soud dvakrát uložil
pořádkovou pokutu. Správkyně též v soudem stanovené lhůtě nepodala konečnou
zprávu, a proto ji soud po několikerých urgencích dne 21. 6. 2007 zprostil
funkce správkyně konkursní podstaty a do této funkce ustanovil Mgr. J. M. Dosavadní správkyni byla uložena povinnost vydat novému správci všechny doklady
a řádně ho informovat o dosavadním průběhu konkursu. JUDr. B. podala proti
usnesení o zproštění funkce odvolání, které bylo Vrchním soudem v Olomouci
odmítnuto. Dne 28. 4. 2008 předala JUDr. B. soudu protokol o předání dokladů ve
věci úpadce Mgr. M., jenž dne 13. 5. 2008 soudu sdělil, že mu JUDr. B. nepřevedla částku 1,960.701,60 Kč, kterou utržila za majetek v konkursní
podstatě a že byla obviněna pro trestný čin zpronevěry. Mgr. M. se coby správce
konkursní podstaty k tomuto trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu
škody. Trestní řízení není doposud skončeno a správce opakovaně žádá konkursní
soud o prodloužení lhůty k předložení konečné zprávy do skončení uvedeného
trestního řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že konkursní řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu,
a došlo tak k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dostatečnou kompenzací se však jeví konstatování porušení práva, neboť
konkursní soud postupoval bez průtahů. Celková délka řízení byla významně
ovlivněna jednáním správkyně JUDr. B., která vždy na výzvu soudu reagovala se
zpožděním a v závěru nepředala stávajícímu správci částku, kterou získala
zpeněžením majetku z konkursní podstaty. Řízení nebylo do současné doby
skončeno z důvodu probíhajícího trestního řízení proti JUDr. B. pro trestný čin
zpronevěry. Za činnost správce konkursní podstaty žalovaná neodpovídá. Za
škodu, kterou způsobil svou činností, odpovídá správce konkursní podstaty sám. Žalobce pak nebyl v konkursním řízení aktivní, nepodal-li stížnost na průtahy
či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Konkursní řízení není
jednoduchým řízením, neboť zde vystupuje celá řada věřitelů, v jeho průběhu
byla podána vylučovací žaloba. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, odlišný
postoj ovšem zaujal k odpovídající formě zadostiučinění. Naplnění skutkové
podstaty odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup není ani mezi účastníky
řízení sporné.
Je tudíž nesporné, že v konkursním řízení na majetek žalobce
došlo k porušení jeho práva jako účastníka na projednání věci v přiměřené
lhůtě, což odvolací soud dovodil i ze zjištěných skutkových okolností daného
případu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že sám konkursní soud přímo
nečinný při své dohledové činnosti nebyl a že skončení řízení nebylo po dobu
trvání trestního řízení proti JUDr. B. možné. To proto, že při posuzování
přiměřenosti délky řízení se vždy musí vycházet z celkové délky řízení, nikoliv
jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. Žalobci nelze přičíst k tíži, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení. Odvolací soud dále nesdílel závěr soudu prvního
stupně, že předmět řízení byl pro žalobce nepatrného významu. Jedná se totiž o
řízení vedené na jeho majetek jakožto fyzické osoby, což zasahuje do řady sfér
jeho života. Rovněž zdravotní stav žalobce je výrazně nepříznivě ovlivňován
délkou řízení. Konstatování porušení práva, coby zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu, tak v tomto případě není adekvátní. Při stanovení výše
zadostiučinění v penězích postupoval odvolací soud podle kritérií vymezených v
§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Základní částka zadostiučinění představuje
za devět let a šest měsíců trvání řízení 127.500,- Kč. Vzhledem ke složitosti
věci je třeba tuto částku snížit o 20%, a s ohledem na význam předmětu řízení
pro žalobce a „vzhledem k jeho jednání o 70% (50% a 20%)“ zvýšit. Celková
částka zadostiučinění tak činí 167.750,- Kč.
Proti měnící části tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a jeho důvodnost
opírá o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka od počátku
řízení uváděla, že délka konkursního řízení nebyla přiměřená, že však
odpovědnost za tento nesprávný úřední postup nenese ona, ale správkyně
konkursní podstaty, JUDr. B. Byla to právě ona, kdo zapříčinil nepřiměřenou
délku řízení; opakovaně žádala o prodloužení lhůty, na výzvy soudu reagovala se
zpožděním a nyní je trestně stíhaná pro trestný čin zpronevěry. Dovolatelka
může být odpovědna pouze za nepřiměřenou délku řízení, která je přičitatelná
státu, nikoliv za jednání přičitatelné správci konkursní podstaty, vůči němuž
nemá ze zákona ani právo na regres. Nadto je třeba zjistit, zda k průtahům
nedochází ve zmíněném trestním řízení proti JUDr. B., které by negativně
ovlivnily i probíhající konkursní řízení. Dovolatelka se tak v této věci necítí
být pasivně věcně legitimována. Domnívá se také, že v případě konkursních
řízení by soudy měly zkoumat, zda je délka řízení přiměřená či nikoliv. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího v napadené
části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce uvedl, že s dovoláním žalované nesouhlasí, neboť rozsudek odvolacího
soudu je správný a souhlasí i s jeho odůvodněním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající v souladu s §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je důvodné. Je třeba přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy se dostatečně nezabývaly
odůvodněním závěru, že dosavadní délka konkursního řízení (nikoliv celková,
nebylo-li konkursní řízení dosud skončeno) je nepřiměřená, a že se tudíž jedná
o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Závěr, že (celková)
délka řízení není přiměřená, není možné učinit, aniž by soud zformuloval
úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v
hodnocení délky řízení jako nepřiměřené v porovnání s těmi, jež by jinak
odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení.
Jen z toho, že stát (žalovaná)
poskytl před zahájením soudního sporu (nebo i v jeho průběhu) o náhradu
nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení poškozenému
zadostiučinění formou konstatování porušení práva, nelze pro účely takového
sporu bez dalšího budovat skutkové a právní závěry na tom, že (celková) délka
řízení není přiměřená. Potud nejde o skutkové zjištění ze shodných tvrzení
účastníků, které by soud mohl vzít za své v intencích § 120 odst. 4 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010;
uvedený rozsudek, jakož i další zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Průběh tohoto kompenzačního řízení byl dozajista poznamenán jistou argumentační
nekonzistentností samotné dovolatelky. Ač k vyřízení nároků na náhradu škody a
nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zákonem (§ 6 OdpŠk) určené
ústřední orgány státní správy zřizující (zejména v případě ministerstva
spravedlnosti) vybavena odbornými zaměstnanci se specializovanou dovedností „od
počátku řízení uváděla, že délka řízení není přiměřená“, na druhou stranu v
dovolání namítá, že „soudy měly zkoumat, zda je délka řízení přiměřená či
nikoliv“. Je však jí třeba přisvědčit, že soud se měl zabývat tím, zda délka řízení byla
přiměřená, resp. zda případné příčiny nepřiměřené délky řízení lze přičítat
žalované (k tomu srov. zejm. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K tomu je nutno uvést následující. Při posuzování přiměřenosti délky řízení se
vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění. Těmito kritérii jsou: a/ složitost případu, b/
chování poškozeného, c/ postup příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení
pro poškozeného. Nejvyšší soud ve výše uvedeném stanovisku Cpjn 206/2011 zdůraznil, že od
obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve
vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je nutno odlišit ty
situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost
provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade
důraz na jeho rychlý postup. K tomu dodal, že v těchto případech samozřejmě
platí zásada speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či
pro vydání rozhodnutí, neuplatní se obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby
řízení. Podstatná část dosavadní délky zkoumaného konkursního řízení se odehrávala v
jeho druhé, realizační fázi, která se počítá od prohlášení konkursu do podání
konečné zprávy správcem konkursní podstaty. V této fázi se zejména přihlašují
pohledávky věřitelů, zjišťuje se majetek patřící do konkursní podstaty, který
se též zpeněžuje. Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“), ve znění novely provedené zákonem č. 12/1998 Sb. s
účinností od 1. 4.
1998, je správce povinen předložit soudu konečnou zprávu do
18 měsíců od prohlášení konkursu, pokud soud v rozhodnutí o prohlášení konkursu
nestanovil jinou přiměřenou lhůtu. Lhůtu 18 měsíců i lhůtu stanovenou soudem
může soud prodloužit, odůvodňují-li to okolnosti případu. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, vysvětlil,
že „stanovení (této) jednotné lhůty (v § 14a odst. 2 ZKV) vycházelo z
průměrného rozsahu a složitosti konkursního řízení, přičemž v literatuře nebylo
pochyb o tom, že v jednotlivých případech se tato lhůta může jevit jako příliš
krátká nebo naopak jako příliš dlouhá. „Okolnostmi případu“ odůvodňujícími
prodloužení lhůty k podání konečné zprávy konkursním soudem se přitom rozumí
jak důvody objektivní (spočívající zejména v tom, že věc se ukáže složitější,
než bylo předpokládáno při prohlášení konkursu), tak důvody subjektivní
(spočívající např. v překážkách na straně správce konkursní podstaty, v
procesních komplikacích věci apod.). Úpravou obsaženou v ustanovení § 14a odst. 2 ZKV byla posílena kontrolní
(dohlédací) činnost konkursního soudu nad délkou konkursního řízení tak, aby
překročení zákonem stanovené (osmnáctiměsíční) nebo konkursním soudem určené (v
usnesení o prohlášení konkursu) lhůty k podání konečné zprávy vždy bylo
potvrzeno usnesením konkursního soudu o prodloužení lhůty nebo aby tam, kde
důvod lhůtu prodloužit neshledá, přijal konkursní soud neprodleně pořádková
opatření, jimiž zjedná nápravu proti možným průtahům v této fázi konkursního
řízení. […] Bez zřetele k tomu, zda konkursní soud formálně rozhodl (po uplynutí
zákonem předepsané nebo jím určené lhůty) o prodloužení lhůty k podání konečné
zprávy, případně i k tomu, zda správce konkursní podstaty pochybil tím, že o
prodloužení této pořádkové lhůty nepožádal, však její překročení ještě samo o
sobě nevede k závěru, že delší (než ustanovením § 14a odst. 2 ZKV určená)
lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Důvody, pro které došlo k překročení lhůty k podání konečné zprávy plynoucí z
ustanovení § 14a odst. 2 ZKV, jsou (mají být) zásadně zjistitelné z obsahu
konkursního spisu, např. z průběžných zpráv o zpeněžování majetku z podstaty
podávaných správcem konkursní podstaty – v intencích § 29 odst. 1 věty první
ZKV – soudu a věřitelskému výboru nebo z usnesení o schválení konečné zprávy
konkursním soudem (§ 29 odst. 3 ZKV), z nějž by (i ve vazbě na určení konkursní
odměny správci konkursní podstaty) mělo být patrno, zda správce konkursní
podstaty plnil (podle konkursního soudu) své povinnost řádně a včas. Úprava obsažená v ustanovení § 14a odst.
2 ZKV (kterou však soudy nevzaly v
potaz) tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé,
realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s
přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v R 58/2011, tedy k: a/ složitosti případu,
b/ chování poškozeného, c/ postupu příslušných orgánů, d/ význam předmětu
řízení pro poškozeného.“
K těmto kritériím odvolací soud v souzeném případě nepřihlédl a jeho závěr o
nepřiměřenosti dosavadní délky řízení je založen na neúplných, a tudíž i
nesprávných právních úvahách. V tomto kontextu se měl odvolací soud zabývat
skutečnostmi vyplývajícími z konkursního spisu (tak, jak je ostatně shrnul soud
prvního stupně), a to zejména průběhem jeho druhé, realizační fáze. V
konkrétním případě může hrát roli zejména průběh zpeněžování majetku v
konkursní podstatě (neboť po jistou dobu se nedařilo prodat nemovitost do
konkursní podstaty náležející, a proto nemohlo být konkursní řízení skončeno
dříve), řízení o žalobě na vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty, jednání
správkyně konkursní podstaty JUDr. M. B. (její pozdní reakce na výzvy soudu k
předložení průběžných zpráv, nepředložení konečné zprávy apod.), trestní
stíhání (řízení) proti zmíněné správkyni konkursní podstaty aj. Odvolací soud se bude muset ve vztahu k posledně uvedené okolnosti také zabývat
tím, zda je přičitatelné žalované, že konkursní řízení se prodloužilo v
důsledku vedení zmíněného trestního stíhání (řízení) proti bývalé správkyni
konkursní podstaty či jinými souvisejícími řízeními. Mezi nesprávným úředním
postupem a nemajetkovou újmou, jak již uvedeno, musí existovat vztah příčiny a
následku. V případě dovolatem tvrzené odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou konkursního řízení by šlo o vztah příčinné
souvislosti (tzv. kauzální nexus), kdyby tvrzená újma vznikla následkem
nesprávného úředního postupu právě soudu, tedy kdyby bylo doloženo, že nebýt
porušení jeho povinnosti, k újmě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie
tzv. adekvátní příčinné souvislosti upínající se k pojmu škoda; srov. dále
např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05
uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti). Při
zjišťování příčinné souvislosti je tak třeba zkoumat, zda v komplexu
skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody, zde újmy, existuje
skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí
mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik újmy (k pojetí příčinné souvislosti srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo
1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Při posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení jsou aplikovatelné i další
závěry obsažené ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo
2012/2010, vyjma kritéria významnosti předmětu řízení pro poškozeného; v tomto
ohledu se uvedené rozhodnutí zabývá významem předmětu konkursního řízení z
hlediska konkursního věřitele, nikoliv z hlediska dlužníka (úpadce). Význam
předmětu konkursního řízení pro konkursního dlužníka může být totiž i vyšší,
nežli je tomu u konkursních věřitelů, neboť se v něm mají uspořádat jeho
majetkové poměry, je-li v úpadku (§ 1 odst. 1 ZKV). Uvedené platí zejména pro
druhou a třetí fázi konkursního řízení. Okamžikem prohlášení konkursu totiž
úpadce ztrácí oprávnění disponovat se svým majetkem náležejícím do konkursní
podstaty. Do konkursní podstaty pak zásadně spadá veškerý majetek dlužníka
(úpadce) – srov. zejména § 6 ZKV či stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Prodlužování takového řízení tedy zpravidla negativně zasahuje
nemajetkovou sféru dlužníka citelněji, než je tomu u konkursních věřitelů. K tomu je třeba nad rámec uvedeného připomenout, že v případě stanovení výše
zadostiučinění v penězích je vedle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk nutno zohlednit i závažnost vzniklé nemajetkové újmy a okolnosti,
za nichž k této újmě došlo (§ 31a odst. 2 věta druhá OdpŠk). Konečně při rozhodování této věci nelze přehlížet závěry dosažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, dle nichž
prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty, a tedy i
s pohledávkami dlužníka, na správce konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/
ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí
(zásadně) správci konkursní podstaty. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li totiž správce konkursní podstaty pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji
z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV) přechází oprávnění s ní nakládat (se
všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu
vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže
správce konkursní podstaty (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do
konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od
okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). Proto
nezabýval-li se odvolací soud při posuzování věcné legitimace žalobce
příslušností žalobou uplatněné pohledávky ke konkursní podstatě z tohoto
pohledu (tj. zda jí správce konkursní podstaty pojal do soupisu majetku
konkursní podstaty, popř. zda jí posléze z tohoto soupisu nevyloučil) i v této
věci, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné.
Dovolací soud proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.
s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu jakož i v
závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil.
Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. října 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu