30 Cdo 4549/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 3.150.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C
295/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.
5. 2014, č. j. 64 Co 137/2014-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozhodnutím potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2013, č. j. 41 C 295/2011-32, kterým
byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení právního zástupce.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, aniž by byl
při jeho podání zastoupen advokátem a aniž by tvrdil a doložil, že má právnické
vzdělání.
Žalobce byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2014, č. j. 41 C
295/2011-48, vyzván, aby si pro podání dovolání v dané věci ve lhůtě 20 dnů
zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti
napadenému usnesení. Žalobce nedostatek povinného zastoupení v soudem stanovené
lhůtě (a ani po jejím uplynutí) neodstranil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že: „Není-li dále stanoveno
jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem.“ Podle § 241 odst.
2 písm. a) o. s. ř. není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele
advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání.
V posuzované věci dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o ustanovení zástupce podle § 30 o. s.
ř. V případě, že předmětem dovolacího řízení je přezkum splnění podmínek pro
ustanovení zástupce účastníku řízení podle § 30 o. s. ř., by trvání na podmínce
povinného zastoupení pro dovolací řízení vedlo k popření smyslu a cíle podaného
dovolání a ve svém důsledku k popření práva žalobce na přístup k soudu. Povaha
rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, tak vylučuje, aby bylo možno dovolací
řízení zastavit pro nedostatek podmínky povinného zastoupení dle ustanovení §
241b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 104 odst. 2 o. s. ř. Obdobně
Nejvyšší soud rozhodl např. v usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3465/2013, a ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97 (dostupné na
www.nsoud.cz).
Dovolací soud proto přistoupil k dovolacímu přezkumu.
Podle § 237 o. s. ř. „dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. „v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).“
Posuzované dovolání neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti, neboť dovolatel
nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a neuvedl,
v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243b o. s. ř.).
Pokud se týká námitky podjatosti soudců a soudkyň „Šrobanové, Vlacha, Hrehové,
Jiráskové, Douděry‚ a spol.‘, jakož i jejich sekundantů jako je K. a spol.“,
Nejvyšší soud se před rozhodnutím o dovolání touto námitkou nezabýval, neboť se
netýkala soudců Nejvyššího soudu, kteří měli podle rozvrhu práce rozhodnout o
dovolání.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh žalobce na odklad vykonatelnosti a na
odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Přitom platí, že neshledá-li dovolací
soud návrh na odklad vykonatelnosti důvodným, nevydává zvláštní rozhodnutí, a
to ani v souvislosti s rozhodnutím o dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005). Obdobně Nejvyšší soud nevydává
zvláštní rozhodnutí ani v případě, že neshledá důvodným návrh na odklad právní
moci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu