Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a
soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci umístěného Mgr. M. T.,
zastoupeného Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, o
vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8, pod sp. zn. 19 L 2712/2014, o dovolání Mgr. M. T. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2015, č.j. 17 Co 217/2015-27, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 19 L 2712/2014-2, zahájil řízení o vyslovení přípustnosti
převzetí Mgr. M. T. do zdravotního ústavu podle ustanovení § 76 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) na základě
oznámení Psychiatrické nemocnice Praha 8 – Bohnice, že dne 4. 11. 2014 převzala
do péče umístěného člověka bez jeho písemného souhlasu. Usnesením ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 19 L 2712/2014-3, ustanovil opatrovníkem umístěného pro
toto řízení advokáta Mgr. Luďka Helešice, se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2. Soud prvního stupně po té usnesením ze dne 10. listopadu 2014, č.j. 19 L
2712/2014-6, vyslovil, že převzetí Mgr. M. T. do zdravotního ústavu
Psychiatrické nemocnice v Praze 8 – Bohnicích je v souladu se zákonnými důvody
a že tyto důvody trvají nadále. Soud prvního stupně v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozhodnutí uvedl, že z odborného vyjádření lékaře a výslechu
umístěného vyplynulo, že umístěný byl přivezen do nemocnice rychlou zdravotní
pomocí s doprovodem manželky a policie dne 27. října 2014 s tím, že doma nespí,
říká nesmysly, a napadl ambulantního psychiatra. Podle sdělení lékaře jde o
jeho opakovaný pobyt, umístěný trpí bipolární afektivní poruchou, ve fázi
manické bez psychotických symptomů. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu je
nebezpečný sobě i okolí pro neadekvátní chování při dekompenzaci duševního
onemocnění. Obvodní soudu pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č.j. 19 L
2712/2014-9, po oznámení Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze 8, že umístěný
byl dne 17. listopadu 2014 propuštěn, řízení zastavil podle ustanovení § 16
z.ř.s. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Současně soud prvního stupně
umístěného poučil, že může proti usnesení podat odvolání, případně ve lhůtě
dvou týdnů od doručení usnesení může u soudu prohlásit, že trvá na projednání
věci. Usnesení bylo doručeno umístěnému dne 20. listopadu 2014. Podáním ze dne
26. listopadu 2014, doručeným soudu prvního stupně dne 1. prosince 2014,
oznámil umístěný soudu, že trvá na projednání věci. Soud prvního stupně poté
opětovně vyslechl ošetřujícího lékaře MUDr. B. a při jednání též Mgr. M. T. a
dne 15. dubna 2015, pod č. j. 19 L 2712/2014-18, vydal usnesení, ve kterém
vyslovil, že převzetí Mgr. M. T. do zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice
v Praze 8 – Bohnicích dne 4. 11. 2014 bylo v souladu se zákonnými důvody. Soud
dospěl opětovně k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení § 38 odst. 1
písm. b/ zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, podle něhož pacienta
lze bez jeho souhlasu nebo v případě nezletilého pacienta nebo pacienta
zbaveného způsobilosti k právním úkonům bez souhlasu zákonného zástupce
hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo
své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, nebo je pod
vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit
jinak.
Při svém rozhodování vyšel z odborného vyjádření lékaře, který podrobně
vypověděl, že umístěný byl vzhledem k manické dekompenzaci, obtížné spolupráci
a nevypočitatelnému chování přijat po svém příjezdu na pavilón 27 s medikací ke
zmírnění tenze. Dále vypovídal podrobně a stavu umístěného během jeho pobytu až
do dne 14. listopadu 2014, kdy byl stav umístěného zlepšen, „nastal ústup tenze
a naléhavosti, kverulací na detenci, forie aktuálně bez výrazné elace, myšlení
souvislé, bez spontánní bludné produkce, velmi suspektně inventorní bludná
produkce, poruchy vnímání nezachyceny, sebevražedné ideace negovány, bez
náhledu ke stavu“. K odvolání umístěného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též
„odvolací soud“) ze dne 15. dubna 2015, č. j. 19 L 2712/2014-18, Městský soud
v Praze usnesením ze dne 26. června 2015, č.j. 17 Co 217/2015-27, uvedené
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno umístěnému Mgr. M. T. a jeho zástupci
dne 8. července 2015 a téhož dne nabylo právní moci. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal umístěný dne 8. září 2015 dovolání
s odkazem na ustanovení § 237 o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly řešeny. Dovolatel napadá rozhodnutí ve výroku I. protože podle jeho názoru závisí na
vyřešení otázek:
1. K jakému okamžiku se vztahuje posouzení podmínek podle § 38 odst. 2 písm. b)
zákona o zdravotních službách
2. Jaká jsou kritéria pro naplnění podmínky bezprostředního nebezpečí a
podmínky subsidiarity, při ukládání opatření zasahujícího do osobní svobody
podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách
3. Soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a nedostatečně odůvodnily
rozhodnutí o přípustnosti zásahu do osobní svobody, závěry soudů jsou v
extrémním rozporu s provedenými důkazy a odvolací soud rozhodl bez nařízení
jednání či souhlasu dovolatele s takovým postupem (podle dovolatele jde o jinou
vadu řízení). Dovolatel se tak zejména domnívá, že odvolací soud nesprávně posuzoval splnění
podmínek pro další držení v ústavu ve vztahu k okamžiku přijetí dovolatele,
nikoliv k momentu zbavení jeho osobní svobody, že nedostatečně odůvodnil zásah
do osobní svobody dovolatele a nedostatečně zjistil skutkový stav, přičemž
závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Konečně
namítá, že soudy obou stupňů hodnotily otázku nebezpečnosti dovolatele, jakož i
otázku dostupných alternativ ke zbavení osobní svobody v rozhodné době, zcela
arbitrárně. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zmíněné usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil i
potvrzené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst.
1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností,
tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se
takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto
zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti
nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá. Bylo již uvedeno, že dovolatel ohlašuje jako důvod tvrzené přípustnosti
podaného dovolání to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
i procesního práva, které dosud nebyly (dovolacím soudem) řešeny – konkrétně k
jakému okamžiku se vztahuje posouzení podmínek podle § 38 odst. 2 písm. b)
zákona o zdravotních službách, a jaká jsou kritéria pro naplnění podmínky
bezprostředního nebezpečí a podmínky subsidiarity, při ukládání opatření
zasahujícího do osobní svobody podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních
službách. V případě prvé z položených otázek však není možné přehlédnout, že dovolatel
pominul, že odvolací soud se při svém rozhodování ztotožnil s posouzením věci
soudem prvního stupně, který na základě jím uvedených zjištění dospěl k závěru,
že dne 4. 11. 2014 (tj.
dne, „obnovení detence“, z něhož dovolatel při
formulaci svých výhrad proti napadenému rozhodnutí vychází) byly splněny
podmínky ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách, podle něhož lze pacienta bez jeho souhlasu nebo v případě nezletilého
pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům bez souhlasu
zákonného zástupce, hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným
způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou
trpí, nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho
okolí nelze odvrátit jinak. Je tak zřejmé, že již z uvedeného důvodu první z
námitek dovolatele neobstojí. Pokud se týče druhé z námitek, pak odvolací soud správně připomněl např. nález
Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I ÚS 1974/14, v němž se mimo
jiné uvádí, že “V řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu se rozhoduje o
zbavení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho
základních práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv“. Dovolatel v případě tohoto jím vytčeného problému v zásadě polemizuje se
skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů; v tomto případě klade předmětnou
otázku, avšak nenaznačuje, v čem se mělo jednat o právní otázku. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že „úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva“. Protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Dovolací
soud současně poznamenává, že s ohledem na skutečnost, že dovolání ve věci
nebylo shledáno přípustným, nemohl se zabývat ani třetí výtkou dovolatele, že
se soudy obou stupňů dopustily tzv. jiné vady řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k
ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel
Pavlík
předseda senátu