U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené Mgr. Liborem Knotem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 458, proti žalované obchodní společnosti E.ON Energie, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gerstnera 2151/69, IČO 26078201, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 82/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 1 Co 235/2014-282, takto:
I. Dovolání žalobkyně se o d m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 5.300.000,- Kč, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná přerušila dne 3. srpna 2000 dodávku elektřiny a demontovala měřící zařízení na adrese žalobkyně. Proti této žalobě podala žalovaná námitku promlčení. Podle jejího názoru byl nárok uplatněný v žalobě promlčený uplynutím 3 let od okamžiku tvrzeného porušení práv. V tomto případě žalobkyně tvrdila, že zásah nastal 3. srpna 2000, tedy promlčecí lhůta marně uběhla dne 4.
srpna 2003. Žalobkyně proti tomuto namítala, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a že škoda jí způsobená byla úmyslná, a tedy podle ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je promlčecí lhůta desetiletá. Dále namítala, že proces zásahu do osobnostních práv stále trvá, tedy, že běh promlčecí lhůty ještě nezapočal. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. srpna 2014, č.j.
11 C 82/2010–256, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba podaná podle §13 odst. 2 obč. zák. nemá charakter práva na náhradu škody. Z tohoto důvodu není námitka úmyslného způsobení škody relevantní, neboť ustanovení § 106 odst. 2, obč. zák. se vztahuje pouze na náhradu škody. Námitku žalobkyně, že počátek promlčecí lhůty ještě nezačal, neboť zásah do jejích práv stále trvá, soud nepokládal za důvodnou. Podstatné podle soudu je, kdy došlo ke vzniku žalobou vymahatelného práva na finanční satisfakci.
Sama žalobkyně označila okamžik zásahu do jejích osobnostních práv dnem 3. srpna 2000. Z tohoto důvodu měl krajský soud za prokázané, že nárok, i kdyby byl oprávněný, je promlčený, a proto žalobu zamítl. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, ve kterém setrvala na svém dosavadním názoru, že promlčecí lhůta je desetiletá, neboť se jednalo o poškození z nepřímého úmyslu. Dále napadala odkazem na judikaturu samotnou námitku promlčení, neboť byla podle jejího přesvědčení v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. března 2015, č.j. 1 Co 235/2014–282, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11.909 Kč. Zcela se tak ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně. Námitku žalobkyně, že protiprávní zásah byl zcela jistě úmyslný, odvolací soud neakceptoval, neboť nedovodil úmysl v přerušení dodávky elektřiny a demontování měřícího zařízení z důvodu téměř sedmdesáti tisícového dluhu žalobkyně.
Argument, že žalovaná zneužila námitky promlčení, která je tudíž v rozporu s dobrými mravy, soud taktéž odmítl. Poukázal na skutečnost, že námitka promlčení je zákonným institutem, přičemž jeho uplatnění je výkonem práva. Konečně konstatoval, že korektiv dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být na úkor právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat práva účastníků vyplývajících z ostatních právních norem.
Aplikace tohoto ustanovení v souvislosti s promlčecí námitkou je možná jen v ojedinělých případech, kdy by námitka promlčení byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který promlčení nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. V tomto případě tomu tak podle odvolacího soudu nebylo. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 11. května 2015 a právní moci nabyl téhož dne. Žalobkyně podala dne 24. června 2015 proti tomuto rozsudku dovolání, doplněné podáními ustanoveného advokáta ze dne 3.
7. 2015 a ze dne 21. 9. 2015. Při úvaze o přípustnosti tohoto dovolání odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž shledává jednak nesprávné právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, kdy podle dovolatelky odvolací soud řešil otázku promlčení v rozporu s hmotným právem, neboť, jak už žalobkyně uváděla v předchozích fázích řízení, soudy měly aplikovat ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. platného do 31. 12. 2013; nadto bylo řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., když se odvolací soud vůbec nezabýval důvody uváděnými žalobkyní, že námitka promlčení ze strany žalované byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 2932013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např.
pouhá citace části znění ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (která byla určující pro dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu) má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vyloženým zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě zásadně nevyhovuje. Dovolatelka sice své dovolání opírá o ustanovení § 237 o.s.ř., resp. o jeho další ustanovení, avšak činí tak zřejmě, aniž by vyšla z výše zmíněného platného znění tohoto procesního předpisu.
Již tato okolnost působí, že dovolání žalobkyně nevyhovuje zákonným požadavkům, neboť zejména neobsahuje údaje o konkrétním důvodu, pro který by toto dovolání mělo být ve smyslu platného znění § 237 o.s.ř. přípustné (přitom žalobkyně byla odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí v tomto smyslu řádně poučena). Z vyložených důvodů dovolací soud proto toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.