USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
navrhovatelky K. M., zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Kolínská 1683/13, o návrhu ze dne 21.11.2016, vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 36 C 116/2006, o dovolání navrhovatelky proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2017, č.j. 4 Co 127/2017- 361, t a k t o
:
Dovolání navrhovatelky se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
29. března 2017, č.j. 36 C 116/2006-354, postupem podle ustanovení § 43 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), odmítl
návrh navrhovatelky ze dne 21.11.2016 pro vadu podání, pro kterou v řízení
nelze pokračovat, neboť navrhovatelka nedoplnila chybějící náležitosti žaloby. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. září 2017, č.j. 4 Co 127/2017-361, k odvolání navrhovatelky usnesení soudu
prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil a návrhu navrhovatelky na
ustanovení zástupce z důvodu zřejmé bezúspěšnosti nevyhověl. Uvedl, že v
projednávané věci není dáno osobní osvobození navrhovatelky od soudních
poplatků. K zastavení řízení a k uložení povinnosti uhradit nezaplacený soudní
poplatek došlo teprve v důsledku zpětvzetí žaloby navrhovatelkou, neboť
navrhovatelka se proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudních
poplatků odvolala. Soud dospěl k závěru, že nové řízení pro zmatečnost není
možné a potvrdil závěr soudu prvního stupně, že podání navrhovatelky ze dne
21.11.2016 postrádá náležitosti návrhu ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále též
„dovolatelka“) dne 12. ledna 2018 dovolání. Dovolání podává proto, že se
domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když má za to, že napadené
rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena. V prvé řadě poukazuje na ustanovení § 9 odst. 4
písm. a) a ustanovení § 9 odst. 6 větu prvou zákona o soudních poplatcích a
nastoluje otázku, zda jsou tato ustanovení v případě, kdy existují podmínky pro
osvobození od soudního poplatku ústavně konformní. Namítá, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil a použitím ustanovení § 9 odst. 4 a 6 zasáhl ve
smyslu čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod do jejího práva na spravedlivý proces, a to tím,
že ponechal na libovůli soudu, kdy stanoví poplatkovou povinnost. Jako
protiústavní a v rozporu s dobrými mravy shledává také ustanovení § 12 odst. 2
větu prvou zákona o soudních poplatcích, neboť prekluzivní charakter tříleté
lhůty nedává účastníku řízení možnost se bránit. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud přerušil řízení a navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení § 9
odst. 4 písm. a), § 9 odst. 6 věty prvé a § 12 odst. 2 věty prvé zákona o
soudních poplatcích. V další části dovolání pak navrhovatelka namítá, že jí měl
být ustanoven právní zástupce a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen)
pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně
např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo
rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel
povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu
„regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní
působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti
dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání
nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Uvedeným zásadám podané dovolání nevyhovuje. Dovolatelka sice oznamuje, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu (jak dovolání výslovně uvádí) „dosud nebyla
řešena, respektive nemusela být dovolacím soudem dosud řešena“, ale ve
skutečnosti žádnou takovou otázku neformuluje. Již z toho je zřejmé, že s
ohledem na výše vyložené zásady toto dovolání zcela jasně neobsahuje jasné
vymezení důvodu, proč by mělo být přípustné, aniž by ve vztahu k důvodům
napadeného rozhodnutí konkretizovalo právní otázku, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, která by v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla
vyřešena. Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud nevyhověl návrhu navrhovatelky na
ustanovení zástupce, dovolatelka nijak nezdůvodňuje. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud toto dovolání trpící popsanými vadami
podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.