30 Cdo 4577/2007

30 Cdo 4577/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci

žalobců a) L. H., b) J. H., a c) Z. H., všech zastoupených advokátem, proti

žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u

Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 23/2006, o dovolání žalobců proti

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2006, č.j. 1 Co

203/2006-82, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2006, č.j.

1 Co 203/2006-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci podali proti žalovanému dne 16. 3. 2006 žalobu na ochranu svých

osobností ke Krajskému soudu v Brně. Uvedli, že žalovaný jim po smrti jejich

syna a bratra P. H., již sice způsobil, byl však obžaloby z trestného činu

vraždy zproštěn, poslal několik dopisů, z nichž jeden adresoval na jméno

zemřelého P. H., v nichž je vyzývá, aby mu zaplatili buď přímo za sebe nebo za

P. H. údajné dluhy. Těmito dopisy žalovaný neoprávněně zasáhl do jejich práva

na ochranu osobnosti, neboť jim v nich necitlivě a bezohledně připomíná smrt

blízkého člověka, zraňuje je tím a ztěžuje proces zmírňování a odeznívání

jejich bolesti. Smiřování se smrtí příbuzného je pro žalobce obzvlášť obtížné,

neboť P. H. byl mladý člověk. Dopisy, které žalovaný žalobcům poslal, jsou

nešetrným narušením jejich soukromí a jsou v rozporu se všeobecně uznávanými a

dodržovanými zásadami etiky a slušnosti. Vůči žalobci Z. H. se žalovaný

provinil navíc tím, že jako poškozený mu brání ve splnění povinnosti náhrady

škody a ztěžuje tak jeho postavení v trestním řízení, které je proti němu

vedeno. Z uvedených důvodů žalobci po úpravě žalobního petitu při soudním

jednání navrhli, aby žalovanému byla uložena povinnost omluvit se jim jmenovitě

za zaslání dopisů z 28. 1. 2003, 11. 2. 2003, 30. 3. 2003, 13. 7. 2004,

18.12.2004, 25.11.2005 a 6. 1. 2006, jimiž neoprávněně zasáhl do jejich

soukromí, a zaplatit každému z nich náhradu nemajetkové újmy ve výši 30.000,-

Kč, a žalobce Z. H. se sám za sebe domáhal omluvy žalovaného za neposkytnutí

součinnosti při snaze o náhradu škody.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. července 2006, č.j. 24 C 23/2006-63,

uložil žalovanému povinnost zaslat na adresu žalobců dopisy ve znění, a to

žalobkyni b) „Vážená paní H. omlouvám se Vám za zaslání dopisů z 11.2.2003,

30.3.2003 a 13.7.2004, kterými jsem neoprávněně zasáhl do Vašeho soukromí.“,

žalobci a) „Vážený pane H., omlouvám se Vám za zaslání dopisů z 11.2.2003 a

13.7.2004, kterými jsem neoprávněně zasáhl do Vašeho soukromí.“ a žalobci c)

„Vážený pane H., omlouvám se Vám za zaslání dopisu z 13.7.2004, kterým jsem

neoprávněně zasáhl

do Vašeho soukromí, jakož i za to, že jsem Vám neposkytl součinnost, když jste

mi chtěl nahradit škodu.“, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V další

části, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat všem třem žalobcům dopis, v

němž se omluví za zaslání dopisů vůči žalobkyni b) ze dne 28.1.2003,

18.12.2004, 25.11.2005 a 6.1.2006, vůči žalobci a) ze dne 28.1.2003, 30.3.2003,

18.12.2004, 5.11.2005 a 6.1.2006 a vůči žalobci c) ze dne 28.1.2003, 11.2.2003,

30.3.2003, 18.12.2004, 5.11.2005 6.1.2006 a dále, aby každému z žalobců

zaplatil částku 30.000,- Kč, byla žaloba zamítnuta. Současně Krajský soud v

Brně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vycházel především ze zjištění obsahu jednotlivých dopisů

zaslaných žalovaným žalobcům, které v odůvodnění rozsudku cituje s tím, že

dovolací soud pro stručnost na tuto část odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně odkazuje. Dále odvolací soud zjistil, že žalovaný byl rozsudkem

Krajského soudu v Brně ze dne 24.1.2003, sp. zn. 43 T 5/2002, zproštěn

obžaloby, která mu dávala za vinu, že dne 28.4.2002 kolem 22.40 hodin v obci V.

poté, co P. H. neoprávněně vnikl do chodby jeho domu z důvodu vyjasnění

předchozích vzájemných neshod, napadl P. H. nožem s úmyslem jej usmrtit a

způsobil mu vážná zranění, v důsledku kterých poškozený na místě zemřel. Tento

skutek nebyl shledán trestným činem, neboť se stal v mezích nutné obrany.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10.5.2005, sp. zn. 2 T

71/2004, byl žalobce c) Z. H. shledán vinným, že dne 28.4.2002 společně se svým

bratrem P. H. vyhrožovali usmrcením a způsobením těžké újmy žalovanému, přičemž

násilně vnikli do domu žalovaného, když při vzájemné potyčce mezi žalovaným a

P. H. utrpěl P. H. smrtelné zranění, jemuž na místě podlehl. Byl odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na

zkušební dobu 18 měsíců. Žalovaný byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán

na občanskoprávní řízení. Trestní stíhání žalobce c) bylo podmíněně zastaveno

usnesením okresního státního zástupce ze dne 10.3.2003, přičemž usnesením téhož

zástupce ze dne 2. 4. 2004 bylo rozhodnuto o pokračování trestního stíhání,

neboť žalobce c) se ve zkušební době podmíněného zastavení neosvědčil. Důvodem

pokračování trestního řízení byla skutečnost, že žalobce c) se opakovaně

pokoušel uhradit žalovanému škodu ve výši 2.175,- Kč, avšak poškozený

(žalovaný) odmítl tuto částku přijmout. K dohodě mezi nimi nedošlo ani za

přispění Probační a mediační služby, neboť požadavek žalovaného na náhradu

škody byl podstatně vyšší. Žalobce c) svůj dluh ve výši 2.175,- Kč splnil

složením této částky do soudní úschovy. Dědické řízení po P. H. bylo ukončeno

usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26.6.2003, č.j. D

512/2002-46, kdy otec – žalobce a) z dědictví ničeho nepožadoval a celé

dědictví připadlo matce – žalobkyni b). V roce 2001 uzavřeli P. H. a žalovaný

ústní smlouvu o tom, že žalovaný provede stavební opravy v podkroví domu

nacházejícím se ve společném jmění manželů – žalobců a) a b). Žalovaný žádnou

pohledávku vůči P. H. v dědickém řízení neuplatnil. Žalovaný učinil na policii

oznámení proti žalobci a) pro vyhrožování a pomluvu, jeho oznámení však byla

odložena.

Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle ustanovení § 13 obč.

zák., přičemž otázku, zasáhl-li žalovaný předmětnými dopisy do osobnostních

práv žalobců, hodnotil jednotlivě, a dospěl k následujícím závěrům:

V dopise z 11.2.2003 žalovaný nešetrně připomíná žalobkyni b) tragickou událost

a tím i smrt jejího syna, čímž neoprávněně zasáhl do jejího práva na soukromí.

V témže dopise obviňuje žalobce a) z toho, že je původcem sporů a že mu

vyhrožuje smrtí, aniž by pravdivost těchto svých tvrzení prokázal, a zasáhl

tak do jeho cti a dobré pověsti. Z těchto důvodů bylo žalobě žalobkyně b) a

žalobce a) na omluvu za tento dopis vyhověno. Žaloba žalobce c) byla zamítnuta,

neboť žalovaný tímto dopisem

do jeho osobnostního práva nezasáhl.

Zásilka z 28.1.2003 neobsahuje žádný dopis žalovaného, nýbrž pouze dva novinové

články, v nichž se píše o trestním řízení, v němž byl žalovaný, který byl

obžalován z vraždy, zproštěn obžaloby, neboť jednal v nutné obraně. Tato

skutečnost byla žalobcům známa a nebylo zapotřebí jim ji připomínat. V zaslání

těchto článků však nelze spatřovat neoprávněný zásah do soukromí žalobců, a

proto byla tato část jejich žaloby zamítnuta.

V dopise z 30.3.2003 žalovaný vyzývá žalobkyni b), aby mu za své syny nahradila

škodu. Tento dopis je neoprávněným zásahem do jejího osobnostního práva, neboť

žalobkyně b) za škodu, kterou způsobili její synové nenese odpovědnost a

žalovaný žádnou svou pohledávku vůči P. H. ani dodatečně v dědickém řízení

neuplatnil. Navíc jí žalovaný znovu připomíná tragickou událost, při níž zemřel

její syn, a způsobuje jí duševní trýzeň. Proto bylo žalobě žalobkyně b) na

omluvu za tento dopis vyhověno, žaloba žalobců a) a c) však byla zamítnuta,

neboť dopis nebyl určen jim a nedošlo k zásahu do jejich osobnostních práv.

Dopis z 13.7.2004 s upomínkou a přiloženou fakturou na zaplacení

sádrokartonářských prací je adresován P. H. Žalovaný jej poslal na společnou

adresu všech žalobců V. a musel si být vědom toho, že si jej všichni tři

přečtou, pokud jej pošta doručí. Oslovením P. H., tehdy již více než dva roky

mrtvého, žalovaný netaktně oživil v žalobcích jejich bolestnou vzpomínku na

syna a bratra a neoprávněně tím zasáhl do jejich práva na soukromí. Proto bylo

žalobě všech tří žalobců na omluvu za tento dopis vyhověno.

V dopise z 28.12.2004 žalovaný vyzývá žalobce c) k náhradě škody, kterou mu

způsobil 28.4.2002. Neuvádí sice konkrétní sumu, dává však najevo, že uznanou

částku 2.175,- Kč nepovažuje za dostatečnou. Text dopisu se sice nese v

kontroverzním tónu, neobsahuje však žádné urážlivé výroky a objektivně jím

nemohlo být do cti a soukromí žalobce c) zasaženo. Z uvedeného důvodu byla v

tomto rozsahu zamítnuta žaloba nejen žalobce, ale i žalobců a) a b), jimž tento

dopis nebyl určen.

V dopise z 25.11.2005 žalovaný upomíná žalobce a) a b) o zaplacení

sádrokarotnářských prací provedených na jejich domě ve Vídni. Občanskoprávní

vztah týkající se provedení práce není mezi účastníky vyřešen. Tento dopis lze

chápat jako pokus o mimosoudní vyřízení věci, i když nedostatečný a bez

potřebných náležitostí, v dopisu však není napsáno nic, co by bylo objektivně

způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Z uvedeného důvodu byla

zamítnuta ohledně tohoto dopisu žaloba jak žalobců a) a b), kterým byl dopis

určen, tak žalobce c), vůči němuž požadavek žalovaného nesměřoval.

V dopise ze 6. 1. 2006 jde o totéž, o co v dopise z 18.12.2004. Je sice pravda,

že žalovaný by žalobci c) už neměl psát žádné dopisy, neboť dohoda mezi nimi o

náhradě škody není možná, jak konstatovala pracovnice Probační a mediační

služby, text tohoto dopisu není však objektivně způsobilý zasáhnout do

osobnostních práv žalobců, a proto byla tato část žaloby ze stejných důvodů

jako u předchozího dopisu zamítnuta.

Požadavek žalobce c) aby se mu žalovaný omluvil za to, že mu neposkytl

součinnost, když mu chtěl nahradit škodu, považuje soud za oprávněný.

Ustanovení

§ 566 obč. zák. ukládá věřiteli povinnost přijmout i částečné plnění.

Nepovažuje-li žalovaný částku 2.175,- Kč za dostatečnou, nic mu nebrání v tom,

aby své další nároky uplatnil u soudu. Neposkytnutím součinnosti však žalovaný

mohl poškodit pověst žalobce c) a zavdat příčinu k podezření, že je člověk,

který neplní své závazky. Z tohoto důvodu soud této části žaloby

vyhověl.

Omluvy žalovaného za dopisy uvedené ve výroku rozsudku, jímž bylo žalobě

vyhověno, a za neposkytnutí součinnosti při placení dluhu žalobci c) považoval

soud

za přiměřené zadostiučinění pro žalobce, které se jeví postačujícím. Z tohoto

důvodu zamítl žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 30.000,- pro

každého žalobce.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem

změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, kterou byla žalovanému

uložena povinnost zaslat žalobcům a), b) a c) písemnou omluvu, tak, že žalobu

zamítl (výrok I.). Současně uložil každému žalobci povinnost nahradit

žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4.242,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a

dokazování dále doplnil usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.2004, sp.

zn.

8 To 327/04, ze kterého zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad

Sázavou

ze dne 24.6.2004 bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání žalobce c). Ke

stížnosti žalovaného a státního zástupce bylo toto usnesení zrušeno a věc

vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Přesto, že bylo zjištěno, že

žalobcem c) byla žalovanému (poškozenému) uhrazena škoda ve výši 2.175,- Kč a

veškeré skutečnosti by mohly nasvědčovat správnosti závěru okresního soudu,

bylo zdůrazněno, že okresní soud zcela pominul konkrétní okolnosti případu,

přičemž právě tyto okolnosti vylučují postup dle § 307 odst. 1 tr. řádu. Nelze

nevidět výrazný stupeň společenské nebezpečnosti.

Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 13 obč. zák. a na rozdíl od soudu

prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyla splněna podmínka

občanskoprávních sankcí dle § 13 obč. zák., a to existence zásahu objektivně

způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu. Dovodil, že v předmětných dopisech,

jimiž se žalovaný domáhá splnění svých pohledávek vůči zemřelému P. H., ani v

samotné formulaci těchto dopisů nelze shledat žádné skutečnosti, které by byly

způsobilé vyvolat újmu v osobnostních právech žalobců. Jednání žalovaného lze

posuzovat jako jednání zcela přiměřené, požívající ochrany tolerované ve

společnosti. Obsah předmětných dopisů nebyl vůči žalobcům dehonestující, či

urážlivý. Nebyla splněna ani podmínka neoprávněnosti zásahu, když tvrzený

zásah, jenž je spatřován v obsahu, není v rozporu s právem. Naopak zákon

předpokládá, že věřitel se vůči dlužníkovi, popř. jeho právním nástupcům může

domáhat splnění své pohledávky. Pokud jde o zásah ve vztahu k žalobci c)

spočívající v neposkytnutí součinnosti, pak ani zde nebylo shledáno odvolacím

soudem naplnění podmínek pro vznik občanskoprávních sankcí. Je pouze právem

poškozeného přijmout náhradu škody, nikoliv jeho povinností. Navíc bylo-li v

tomto případě tvrzeno, že zásah spočíval v tom, že právě neposkytnutí

součinnosti při přijetí náhrady škody bylo důvodem pro trestní stíhání žalobce

c), bylo dokazováním před odvolacím soudem prokázáno, že tomu tak nebylo.

Naopak důvodem, pro který bylo zrušeno podmíněné zastavení trestního stíhání

žalobce c) byla vysoká společenská nebezpečnost jeho jednání. Odvolací soud

uzavřel, že není-li naplněna některá z podmínek pro vznik občanskoprávních

sankcí dle ustanovení § 13 obč. zák., nelze o jakékoliv sankci

uvažovat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho

přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z

důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Žalobci zejména namítají, že odvolací soud dovodil z předmětných dopisů z

11.2.2003, 30.3.2003 a 13.7.2004, že se v nich žalovaný domáhá splnění

pohledávek, a to přiměřeným způsobem požívajícím ochrany tolerované ve

společnosti. Tento závěr je v rozporu s výsledky dokazování.

V dopise z 11.2.2003 je uvedena celá řada formulací, které jsou zcela

nadbytečné. Žalobci jsou si vědomi skutečnosti, že výzva k úhradě údajného

dluhu

za zemřelého syna by vždy vedla ve svém důsledku k připomenutí jeho tragické

smrti. Dopis ale vůbec nešetří city pozůstalých a připomíná žalobcům smrt

jejich nejbližšího příbuzného způsobem, který je zcela nepřiměřený. Rozhodně

nejde v pravém slova smyslu o výzvu k úhradě dluhu, samotná výzva k úhradě

dlužné částky tvoří zanedbatelnou část dopisu.

Dopis z 30.3.2003 vyzývá žalobkyni b) k náhradě škody, za kterou nemohla nést

odpovědnost. Žalobci se plně ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně a

podivují se nad tím, že obsah dopisu, který je zcela zřejmě adresován nesprávné

osobě, opětovně připomíná tragedii (smrt syna), odvolací soud vyhodnotil jako

právně tolerovaný a přiměřený úkon směřující k vymáhání dluhu.

Dopis z 13.7.2004 je adresován tragicky zemřelému synu žalobkyně b) a žalobce

a) a bratru žalobce c). Žalobci se ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně a

rovněž se pozastavují nad tím, jak mohl odvolací soud takový dopis považovat za

přiměřenou výzvu k úhradě dluhu, když je adresován osobě, která je již více než

dva roky mrtva.

Odvolací soud nesprávně posoudil i otázku neposkytnutí součinnosti žalovaného

žalobci c) při přijímání náhrady škody. Žalobci se neztotožňují se závěrem

odvolacího soudu, že přijmout náhradu škody je pouze právem poškozeného nikoliv

jeho povinností. Naprosto pomíjí okolnosti daného případu. Bylo prokázáno, že

žalovaný požaduje po žalobci c) náhradu škody ve výši 699.550,- Kč a že na

druhé straně odmítá částečné plnění. Takový výkon práva je ve světle

konkrétních okolností možno hodnotit jako šikanózní. I v tomto případě soud

prvního stupně věc zhodnotil zcela správně.

Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci

odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými

osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů

uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu

v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,

§ 229 odst. 2

písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly

mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího

soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom

vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) Z

obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatelé

neuplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatou jejich námitek je

nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem v závěrech, že jednáním

žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobností žalobců a že tak nejsou

splněny předpoklady pro vznik morálního zadostiučinění podle ustanovení § 13

obč. zák., jehož se žalobci domáhali. Jelikož vady uvedené v ustanovení § 242

odst. 3 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají, předmětem přezkumu je tak pouze

uplatněný dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice

správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména

domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její

osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené

zadostiučinění.

Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak

přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním

právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).

Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s

objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do

osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti

splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou

újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v

její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný

(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a

neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto

předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Fyzická či

právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti

jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v

porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala.

Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně

příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu (v daném případě tedy

žalobce).

Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna

některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1

o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého

konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé

neoprávněným zásahem,

a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a

kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str.

163 a 180 a násl.).

Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především

vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu

(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k

charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé

nemajetkové újmy

pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.)[srov.

např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.2006, sp.zn. 30

Cdo 2919/2006].

Odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku – při

rozhodování z uvedených závěrů nevycházel. Jeho právní posouzení, že jednáním

žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobností žalobců a že tak nejsou

splněny předpoklady pro vznik morálního zadostiučinění podle ustanovení § 13

obč. zák., je proto nesprávné. Naopak za přiléhavé lze považovat právní závěry

učiněné soudem prvního stupně, se kterými se dovolací soud ztotožňuje.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z

hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný; Nejvyšší soud České republiky

jej proto zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§

243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,

ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. dubna 2009

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu