ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci
žalobců a) J. Š., b) V. Š. a c) J. Š., všech zastoupených JUDr. Jiřím Davidem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalovaným 1) M. J. a 2) K.
J., obou zastoupeným JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1,
Hybernská 8, o určení majetku zůstavitele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 13 C 133/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 19 Co 553/2008-423, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Rao Uppaluri, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská 8.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. prosince 2000, č. j. 13 C
267/92-217, zamítl žalobu na určení, že dům číslo popisné 1390 se stavební
parcelou č. 3118 a parcelou - zahradou č. 3119 v obci a katastrálním území D.
náleží do dědictví po zemřelé babičce žalobců M. Š. K odvolání žalobců Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2001, č. j. 19 Co 363/2001-240, rozsudek
soudu I. stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a
současně zamítl návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozhodnutí. Odvolací
soud vycházel z úvahy, že soud prvního stupně po zrušení jeho původního
rozhodnutí doplnil vyčerpávajícím způsobem dokazování, přičemž veškeré
provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení § 132 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Týká se to zejména posouzení existence
eventuální duševní poruchy původní majitelky nemovitostí v době jejich prodeje. Odvolací soud připomněl, že v předchozím řízení byla již vyřešena nedůvodnost
námitek neplatnosti kupní smlouvy podle § 37, § 39 a § 40 odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák..), takže v odvolacím řízení se odvolací soud
zabýval (pouze) tím, zda byl prokázán důvod neplatnosti kupní smlouvy podle §
38 odst. 2 obč. zák. Zde pak odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl
k závěru, že žalobci v posuzovaném případě neunesli důkazní břemeno, pokud snad
byla naznačována existence duševní poruchy původní vlastnice nemovitostí v době
jejich prodeje. Odvolací soud tak shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně
správným. Pokud odvolací soud zamítl návrh odvolatelů na připuštění dovolání
proti tomuto potvrzujícímu rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), zdůraznil, že
dovolání bylo navrhováno k řešení otázky, zda jednání žalovaných (při koupi
domu) bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití. Odvolací soud
zdůraznil, že však tato otázka nebyla nalézacím soudem ani soudem odvolacím
řešena, přičemž by se však jednalo o otázku skutkovou a nikoliv právní. Rozsudek odvolacího soudu byl po té zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 5. června 2002, č.j. 30 Cdo 891/2002-264, a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že otázku platnosti kupní
smlouvy bylo třeba posuzovat podle znění občanského zákoníku účinného do novely
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kde v ustanovení § 39 obč. zák. bylo
stanoveno, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje
zákonu nebo jej obchází nebo se příčí zájmům společnosti. Soudům obou stupňů
vytkl, že ustanovení § 39 obč. zák. sice zmiňovaly, ale při posouzení otázky,
zda došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, jíž měli žalovaní získat do
vlastnictví sporem dotčené nemovitosti, zcela pominuly otázku posouzení věci
podle posledního kritéria uvedeného v citovaném ustanovení, zejména pak
posouzením, zda se postup při prodeji dotčených nemovitostí v tomto konkrétním
případě eventuálně neocitl v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve
vzájemných vztazích mezi lidmi určovalo, jaký má být jeho obsah, aby byl v
souladu se základními zásadami mravního řádu společnosti, tedy zásadami tzv. socialistického soužití. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5. února 2003, č.j. 16 Co
44/2003-270, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Soudu prvního stupně vytkl zejména, že při posuzování platnosti kupní
smlouvy ze dne 15.3.1972 zcela pominul otázku posouzení věci podle posledního
kritéria uvedeného v ustanovení § 39 obč. zák. v tehdy platném znění (kritérium
souladu se zájmem společnosti). Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 13 C 133/2002-365 Obvodní soud pro
Prahu 6 určil, že sporné nemovitosti náleží do dědictví po M. Š. a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně poté, co řízení doplnil dalšími důkazy,
znovu hodnotil důkazy již provedené a vypořádal se s procesním nástupnictvím na
straně žalobců, dospěl k závěru, že smlouva nebyla neplatná proto, že by M. Š. nebyla způsobilá ji uzavřít (§ 38 obč. zák.), ani proto, že nebyla dodržena
kupní cena nemovitostí podle tehdejších předpisů (§ 39 obč. zák.), ani proto,
že nebyla dodržena zákonem požadovaná forma smlouvy (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Dovodil, že smlouva však byla neplatná podle § 37 obč. zák., protože nebyla M. Š. uzavřena svobodně, kdy ze znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice
ze dne 21. června 2000 vyplývá, že v době podpisu byla přinejmenším velice
sugestibilní a snadno ovlivnitelná. Kromě toho celkový průběh jednání o
uzavření předmětné kupní smlouvy vypovídá o zneužívání postavení prvního
žalovaného, přičemž není rozhodné, že bezprostřední nátlak ze strany žalovaných
na M. Š. nebyl v řízení prokázán. Kromě toho jednání prvního žalovaného při
uzavírání smlouvy hodnotil jako rozporné se zájmy společnosti s tím, že jako
takové bylo v rozporu s ustanovením § 39 obč. zák. v tehdy platném znění. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2009,
č.j. 29 Co 553/2008-423, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že v odůvodnění svého rozsudku ze
dne 5. září 2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, odvolací soud konstatoval, že v
řízení nebyl prokázán důvod neplatnosti smlouvy podle § 37, § 38 odst. 2, § 40
odst. 1 obč. zák. a ani důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák., čímž tak
vyslovil (konkrétní) právní názor. Připomněl, že uvedený rozsudek odvolacího
soudu byl dovolacím soudem zrušen jen proto, že věc nebyla posouzena z hlediska
posledního kriteria uvedeného v § 39 obč. zák. v tehdy platném znění a z téhož
důvodu byl odvolacím soudem zrušen i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2000, č.j. 13 C 267/92-17. Skutečným (a jediným) základem zrušovacího
rozhodnutí odvolacího soudu bylo již zmíněné posouzení sporné smlouvy z
hlediska, „zda se nepříčila zájmům společnosti“. Vzhledem k vázanosti soudu
prvního stupně právním názorem odvolacího soudu v případě zrušení jeho
rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení(§ 226 odst. 1 o.s.ř.), pochybil soud
prvního stupně tím, že změnil, aniž by k tomu byl důvod, skutkové a právní
nazírání na problematiku v předchozím řízení již vyřešenou, tj. především na
platnost smlouvy podle § 37 obč. zák., když znovu hodnotil a posuzoval důkazy
již dříve provedené a zhodnocené soudem tak, že důvody pro neplatnost smlouvy z
pohledu § 37 obč. zák.
dány nebyly. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že z
výsledků dokazování, které soud prvního stupně provedl ke zjištění skutkového
stavu z hlediska výše zmíněného posouzení smlouvy přitom neplyne nic, co by
umožňovalo závěr, „že se příčila zájmům společnosti“, když takovou skutečnost
soud prvního stupně spatřuje v tom, že žalovaný byl v rozhodné době
funkcionářem KSČ, aniž by v řízení bylo prokázáno, že by případně právě tato
okolnost byla žalovaným využita k nátlaku na M. Š., směřujícímu k uzavření
smlouvy. Proto odvolací soud uzavřel, že i z pohledu toho, co stanovil § 39
obč. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy ohledně sporných
nemovitostí ve svém posledním kriteriu, nebyla smlouva uzavřena neplatně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. května 2009.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dne 22. července 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají
je z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že
řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu vytýkají, že posuzoval pouze kupní smlouvu,
ve které neshledal nic, co by odporovalo zásadám občanského soužití a nezabýval
se celým postupem, který vedl k prodeji nemovitostí, na jehož konci byl podpis
předmětné kupní smlouvy. Tak soud nevyčerpal celý předmět řízení, protože
nerozhodl o celé projednávané věci ve smyslu § 152 o.s.ř. Dále připomínají, že
soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaných bylo v rozporu se
zásadami občanského soužití na základě řádně zjištěného skutkového stavu, ale
odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku těmito okolnostmi vůbec
nezabýval a tak se odmítl zabývat jejich právním významem. Nesprávný právní
názor odvolacího soudu odvolatelé spatřují v jeho tvrzení, že soud prvního
stupně se nemohl zabývat posouzením platnosti předmětné smlouvy z pohledu § 37
obč. zák., protože tato problematika byla vyřešena již v předchozím řízení. Odvolací soud podle nich přehlédl, že v předcházejícím řízení soudy hodnotily
posudek znalců a psychiatrů pouze z toho pohledu, že M. Š. netrpěla duševní
chorobou či poruchou, ale nezabývaly se těmi závěry znalců, které hodnotily
její zvýšenou sugestibilitu a s ní spojenou neschopnost odolat nátlaku a
neschopnost chápat důsledky svého jednání. Poukazují také na skutečnost, že
podle právních předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, byly v domě
nájemní byty, ale nájemné z nich nebylo možno použít k opravám, a proto také
rodina nemohla potřebné opravy financovat. Za shora uvedený právní stav, který
byl v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu, byl
spoluodpovědný jako exponent komunistického režimu i první žalovaný. V roce
1997 byla nemovitost na základě žádosti žalovaného opět prohlášena rodinným
domkem, čímž se její cena několikanásobně zvýšila oproti původní ceně v době,
kdy nemovitost byla v soukromém vlastnictví. Z obsahu dovolání tak současně
vyplývá (§ 41a odst. 2 o.s.ř.), že dovolatelé též fakticky uplatňují dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který se týká případů, v nichž rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Závěrem pak vyslovují přesvědčení, že by bylo
spravedlivé, aby žalovaný jako exponent zločinecké organizace neměl ze své
činnosti a svého postavení žádný prospěch. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud ČR
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí. K dovolání žalobců se písemně vyjádřili žalovaní podáním ze dne 14. září 2009.
Vyslovují v něm přesvědčení, že toto dovolání je zcela nedůvodné a z tohoto
důvodu by proto mělo být zamítnuto. Podle jejich názoru bylo za dobu 18ti let
trvání sporu prokázáno, že jsou to právě žalobci, kteří se snaží stále
obměňovanými a kumulovanými důvody dosáhnout vlastního obohacení. Ztotožňují se
i s právním hodnocením odvolacího soudu, že podle zrušujícího rozsudku
Nejvyššího soudu bylo úkolem soudu posoudit platnost smlouvy toliko z hlediska,
zda smlouva o prodeji nebyla v rozporu s tehdejšími zájmy společnosti ve smyslu
tehdy platného § 39 obč. zák. Jako nepřípadné označují historizující
reminiscence odvolatelů a poukazují na to, že jejich argumentace, dovedena do
důsledků, by znamenala, že žalovaní v době předchozího režimu, s ohledem na
později dosažené postavení prvního žalovaného by nemohli platně uzavřít žádný
právní úkon. Závěrem pak vznášejí námitku vydržení vlastnického práva. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se
tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), pak napadené rozhodnutí
přezkoumal v dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 o.s.ř.,
přičemž dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, protože napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu uplatněných dovolacích důvodů
považovat za správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem). Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají. Bylo již uvedeno, že žalobci ve svém dovolání vycházejí z dovolacích důvodů ve
smyslu ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Tato ustanovení
dopadají na případy, kdy řízení
- je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[241a odst. 2 písm. a)],
- dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[241a odst. 2 písm. b)] nebo
- rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3). Ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se týká případů, kdy řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za
vadu řízení je v prvé řadě považováno to, pokud rozhodnutí odvolacího soudu
vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O takový
případ jde mimo jiné tehdy, nepostupoval-li soud v souladu s ustanovením § 120
o.s.ř., např. nebyl-li proveden navržený důkaz, resp. soud považoval tvrzení
účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení,
případně v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti
rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k
jejich prokázání byly nabídnuty důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a
soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. Uvedené vady se však z
obsahu spisu nepodávají. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. reaguje na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové
zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke
skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda
převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně. Dovolání v posuzovaném případě neobsahuje námitky, že odvolací soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Výhrady žalobců směřují ve své
podstatě v zásadě proti způsobu hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení
důkazů však nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani
možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění,
apod. V souzeném případě, jak již bylo uvedeno shora, základem rozhodnutí odvolacího
soudu je úvaha, že v potvrzujícím rozsudku ze dne 5. září 2001, č.j. 19 Co
363/2001-240, vyslovil Městský soud v Praze závazný právní názor, že v řízení
nebyl prokázán důvod neplatnosti smlouvy podle § 37, § 38 odst. 2, § 40 odst. 1
a § 39 obč. zák. v tehdy platném znění. Zmíněný rozsudek byl sice dovolacím
soudem zrušen, avšak jen proto, že věc nebyla posouzena z hlediska posledního
kriteria uvedeného v § 39 obč. zák. v tehdy platném znění, a z téhož důvodu pak
odvolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2000,
č.j. 13 C 267/92-217; v ostatním se tehdy dovolací soud ztotožnil s názorem
soudu odvolacího. Z výsledků dokazování, které pak soud prvního stupně provedl
ke zjištění skutkového stavu z hlediska výše zmíněného posouzení smlouvy, podle
názoru odvolacího soudu nevyplynulo nic, co by svědčilo o tom, že by se smlouva
příčila zájmům společnosti.
Soud prvního stupně však v rozporu se zásadou
vázanosti právního názoru vysloveného odvolacím soudem (resp. též soudem
dovolacím) dovodil, že smlouva je neplatná podle ustanovení § 37 obč. zák. Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu
prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena
k dalšímu řízení; ustanovení § 226 o.s.ř. zde platí obdobně. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc
vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem
odvolacího soudu. Má-li být soud prvního stupně skutečně vázán právním názorem odvolacího soudu,
musí odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení zřetelně uvést, z
jakého právního názoru vycházel. Z právního názoru odvolacího soudu musí být
soudu prvního stupně zřejmé, v čem spočívá naplnění zrušovacích důvodů podle §
219a o.s.ř., zejména v čem tkví nedostatky dokazování, skutkových zjištění a
skutkových závěrů, nebo proč bylo právní posouzení věci chybné. Soud prvního
stupně je vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem
zrušovacího usnesení odvolacího soudu. Soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu jak při
posuzování otázek hmotného práva, tak při aplikaci procesních předpisů, a to
včetně pokynů, jak má být dále postupováno po procesní stránce, zejména jaké
další důkazy mají být provedeny a jaké procesní vady mají být odstraněny. Právní názor obsažený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu nutně vychází ze
skutkového stavu věci, jenž byl zjištěn před soudem prvního stupně, popřípadě
na základě zopakování nebo doplnění dokazování odvolacím soudem. V řízení,
které následuje po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, se může uvedený
skutkový stav věci v různých směrech změnit. Bude-li soud prvního stupně
provádět další důkazy, mohou účastníci – s výjimkou případů koncentrace řízení
podle § 118b nebo podle § 175 odst. 1 věty první o.s.ř.– přicházet s novými
skutkovými tvrzeními a označovat také nové důkazy. Jestliže se na základě
výsledků dokazování změní skutkový základ sporu nebo jiné právní věci, z něhož
vycházel právní názor odvolacího soudu, pak nelze dovozovat, že by soud prvního
stupně byl tímto právním názorem vázán. Naopak, je povinností soudu prvního
stupně, aby samostatně posoudil výsledky nového dokazování.
Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu proto platí jen
za předpokladu, že se po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně
nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru
odvolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr o věci
(srovnej např. Občanský soudní řád, Komentář II.díl, JUDr. Jaroslav Bureš,
JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář a kol. C.H.BECK, 7.vydání). Dovolací soud se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, pokud
dospěl k závěru, že soud prvního stupně, přestože byl vázán právním názorem
odvolacího (i dovolacího) soudu, že neplatnost sporné kupní smlouvy není dána
podle ustanovení § 37, § 38 odst. 2, § 40 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném
znění a v úvahu přichází pouze její neplatnost z hlediska posledního kriteria
uvedeného v § 39 obč. zák. v tehdy platném znění, nakonec rozhodl, že tato
smlouva je neplatná podle ustanovení § 37 obč. zák. Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. února
2003, č.j. 16 Co 44/2003-270, je zřejmé, že odvolací soud vyslovil právní názor
uvedený výše. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. června 2002,
č.j. 30 Cdo 891/2002-264, vyplývá, že právní názor vyslovený odvolacím soudem
nebyl tímto rozhodnutím dotčen. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 26. listopadu 2007, č.j. 13 C 133/2002-365, je patrné, že soud dospěl k
závěru, že důvod neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. nebyl prokázán. Dále z obsahu spisu, včetně odůvodnění tohoto rozsudku ve vztahu k posouzení
platnosti kupní smlouvy podle § 37 obč. zák. nevyplývá, že by nastala situace,
uvedená shora, kdy soud prvního stupně na základě nově provedených důkazů není
vázán právním názorem soudu odvolacího. Je třeba trvat na zásadě, že s ohledem na kasační princip, na němž je dovolací
řízení založeno, je nezbytné zajistit, aby právní závěry dovolacího soudu (tj. jak názor na hmotněprávní posouzení věci, tak i pokyny k procesnímu postupu)
byly v dalším průběhu řízení respektovány. Proto i pro řízení po zrušení
rozhodnutí dovolacím soudem platí zásada vázanosti nižších soudů vysloveným
právním názorem vyplývající z § 226 o.s.ř. Tímto právním názorem jsou vázány
všechny soudy, které po vydání zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu ve věci
rozhodují, bez ohledu na to, že věc nebyla vrácena přímo jim – např. je-li
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, který následně zruší přezkoumávané
rozhodnutí soudu prvního stupně, je právním názorem dovolacího soudu vázán i
soud prvního stupně (srovnej např. Komentář k o.s.ř., kolektiv, KWK, Komentáře
Wolters Kluwer ČR, a.s.). Nadto nelze ani odhlédnout od toho, že pokud již zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 5. června 2002, č.j. 30 Cdo 891/2002-264, dospěl k závěru o
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. ve znění do 31. prosince 2000, pak tak učinil výlučně právě jen k posouzení otázky aplikace
ustanovení § 39 obč. zák.
(a nikoliv ve vztahu k dalším případům možné
neplatnosti smlouvy). Dovolatelům se tak nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit;
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto dovolání podle
ustanovení § 234b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž ve
věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením
advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 13.000,- Kč (§ 5, písm. b, § 18
odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrady hotových výdajů podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkem výše
přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 13.300,- Kč, která je po
úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.960,- Kč (§ 137
odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.