30 Cdo 4622/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce A.
Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 800.000,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 401/2014,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu
2014, čj. 30 Co 466/2014-26, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 1. srpna 2014 se žalobce domáhá
náhrady škody ve výši 800.000,- Kč s příslušenstvím způsobené mu dle jeho
názoru nesprávným úředním postupem Ústavního soudu, který usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. IV. ÚS 136/13, odmítl návrh žalobce na předložení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále již „SD“). Žalobce
zdůraznil, že se nejedná o žalobu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006
Sb., (dále jen „OdpŠk“), nýbrž o žalobu na náhradu škody „za újmu na právech
zaručených právem Evropské unie“ (dále též „EU“). Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným
usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního
stupně“) ze dne 25. srpna 2014, č. j. 31 C 401/2014-12, kterým bylo ve výroku
I. rozhodnuto o tom, že Obvodní soud pro Prahu 2 není místně příslušný, a ve
výroku II. bylo rozhodnuto, že věc bude po právní moci usnesení postoupena
Obvodnímu soudu pro Prahu I. Citovaným usnesením soudu prvního stupně byla
řešena otázka místní příslušnosti soudu v návaznosti na sídlo organizační
složky, která je oprávněna jednat v předmětné věci za stát. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že
projednávanou věc je třeba posoudit podle OdpŠk. Ústavní soud není součástí
obecných soudů [čl. 91 Ústavy České republiky (dále též „Ústavy“) a § 8 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích], je autonomně pojatým soudem, který není
podřízený ani odpovědný žádnému ústavnímu orgánu, proto ani Ministerstvo
spravedlnosti není ústředním orgánem státní správy pro tento soud (§ 11 odst. 1
zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy České republiky). Řízení před Ústavním soudem nelze považovat za řízení
ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 OdpŠk. Za této situace není možné určit
příslušný úřad jednající ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavního soudu. Proto platí, že
za stát podle § 6 odst. 3 OdpŠk jedná Ministerstvo financí. Uvedený závěr je
podle odvolacího soudu mj. v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. září
2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. prosince
2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 24. července 2013, sp. zn. 443/2013 (všechny zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových
stránkách http://nalus.usoud.cz). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř.
s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu
Dovolatel uplatnil otázku, „zda v případě žaloby na náhradu škodu za újmu na
právech zaručených právem EU, způsobenou rozhodnutím Ústavního soudu České
republiky, je místně příslušný Obvodní soudu pro Prahu 2 či Obvodní soudu pro
Prahu 1, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, která organizační složka
státu v takovém případě za stát jedná, tj. zda Ministerstvo spravedlnosti
(sídlící v obvodu soudu pro Prahu 2), či Ministerstvo financí (mající sídlo v
obvodu pro Prahu 1)“. Podle dovolatele, který se domáhá ochrany práv zaručených právem EU, je závěr
odvolacího soudu, jenž je příslušnou organizační složkou Ministerstvo financí,
nesprávný, neboť je v rozporu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2012,
sp. zn. 2927/2010. Tímto rozhodnutím byl přijat názor, že systém odpovědnosti
za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných
podmínkách, než jaké předpokládá OdpŠk. Dovolatel odkazuje i na usnesení
Městského soudu ze dne 12. srpna 2013, č. j. 18 Co 310/2013-16, v němž byl v
jiné jeho věci (týkající se náhrady škody státu způsobené nesprávným úředním
postupem Ústavního soudu) vysloven názor, že organizační složkou příslušnou
jednat za stát je Ministerstvo spravedlnosti. Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že od ratifikace
Lisabonské smlouvy dne 3. listopadu 2009 přestala existovat vnitrostátní
procesní autonomie jakožto důsledek prohlášení č. 17, kterým byl ke Smlouvě o
EU připojen princip přednosti práva EU ve své judikatorní podobě. Dovolatel
zejména odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora v případech C-224/01 Köbler,
C-283/81 CILFIT nebo C-432/05 Unibet. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se
dále zabýval přípustností dovolání. Uplatněnou otázkou týkající se určení místní příslušnosti soudu prvního stupně
v řízení o náhradu škody za nesprávný úřední postup státu dovolatel namítá, že
předmětem řízení je nárok za újmu na právech zaručených právem EU, nikoli však
nárok na náhradu škody, který je upravený OdpŠk, jak dovodil odvolací soud. V
tomto smyslu je třeba připustit, že odvolací soud konstatoval, že na uplatněný
nárok na náhradu škody vůči státu je třeba aplikovat OdpŠk, aniž tento závěr
dostatečně objasnil. Jak správně uvedl odvolací soud, Ústavní soud, který v nálezu ze dne 19. září
2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013 (jímž zamítl ústavní stížnost proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012) konstatoval,
že „Ústava stanoví v článku 89 odst.
2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o
Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§ 3 odst. 3)“. V tomto smyslu
dovolací soud považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup
Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních
řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu. Nutno v této souvislosti podotknout, že vnitrostátní právní úprava ani nedává
odpověď na otázku odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva ze strany
soudu, při porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku
234 Smlouvy o založení Evropského společenství (viz C-224/01 Köbler). Jde
přitom o velmi zásadní problém dotýkající se řady principů fungování justice. Soudní dvůr Evropské unie směřuje k tomu, aby za důvod odpovědnosti členského
státu za škodu bylo považováno selhání soudů nejvyšší instance při povinnosti
předložit věc s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru (viz C-293/81 CILFIT). Jakkoliv je pochopitelná snaha o zajištění fungování evropského práva, neodvíjí
se tento požadavek od zákonné úpravy (poukaz na obecné principy, které jsou
sdíleny členskými státy, je diskutabilní – srov. T., L. Odpovědnost členského
státu za delikt v „systému“ evropského práva. Jurisprudence, 2011, č. 5) a do
právních řádů může bez dalšího vnést spíše chaos. Nelze samozřejmě vyloučit
nesprávnou aplikaci evropského práva Nejvyšším soudem či Ústavním soudem, avšak
nebylo-li jejich rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (u Ústavního soudu ani
taková možnost neexistuje), pak představa, že by tento problém mohl jako
předběžnou otázku řešit ve sporu o náhradu škody proti státu soud prvního
stupně, tj. okresní soud, rozhodně nevede k posílení principu právní jistoty a
předvídatelnosti soudního rozhodování. Otázkou je, zda by tak okresní soud mohl
učinit alespoň tehdy, bylo-li takové porušení evropského práva vysloveno
rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie. Do doby, než bude přijata výslovná právní úprava, jaká existuje například v
Rakousku, s precizním vymezením hmotněprávních a zejména procesních podmínek
uplatnění takových nároků, neměla by se soudní praxe do tohoto velmi
nejednoznačného postupu nutit (viz V., P.: Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 39). Oprávněný
zájem zohlednit právní jistotu a zvláštní povahu úlohy soudů při zkoumání
odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí vnitrostátního soudu, který rozhoduje
v posledním stupni, zdůrazňuje i rozhodnutí SD C-224/01, Köbler, ECR 2003,
I-10239.
Shora uvedené konstatování o nedostatku vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti
státu za porušení komunitárního práva ze strany soudu, při porušení povinnosti
zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 Smlouvy o založení
Evropského společenství, však nevylučuje možnost postupovat ohledně otázky
místní příslušnosti v předmětné věci analogicky podle předpisu svým obsahem a
účelem nejbližším, kterým je ustanovení § 6 OdpŠk. Z hlediska výše uvedeného dovolací soud proto považuje právní posouzení místní
příslušnosti odvolacím soudem podle § 6 odst. 3 OdpŠk za správné a odpovídající
ustálené judikatuře dovolacího a Ústavního soudu, na kterou odvolací soud
přiléhavě odkazuje, jak je uvedeno shora. Ohledně dalších námitek dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání – dovolání v této části nepřekračuje polemiku
se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, což však k závěru o
projednatelnosti dovolání nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014, nebo ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013,
anebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému
rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.