USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavou
Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, Jánská 44, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 5 568 149 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 302/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 11. 7. 2018, č. j. 29 Co 336/2017-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
5 568 149 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II a III). Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Platebním rozkazem ze dne 20. 5. 2003 vydaným Krajským soudem v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci, č. j. 39 Ro 107/2003-25, byla Stavební hradecké
společnosti a. s. (dále jen „společnost“), jejímž akcionářem byl žalobce,
uložena povinnost zaplatit tamnímu žalobci částku 245 048,10 Kč a náklady
řízení ve výši 45 130 Kč. Soud na tomto platebním rozkazu chybně vyznačil
právní moc ke dni 10. 6. 2003 a na jeho základě byla usnesením Okresního soudu
v Liberci ze dne 1. 8. 2003, č. j. 45 Nc 6564/2003-4, nařízena exekuce (dále
jen „druhá exekuce“) na majetek povinné Stavební hradecké společnosti a. s. Exekuce byla dne 7. 6. 2004 pravomocně zastavena, protože platební rozkaz, na
jehož základě byla exekuce vedena, nenabyl právní moci. Usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 46 K 17/2004-73, byl prohlášen
konkurz na majetek společnosti. Na majetek společnosti však byla vedena exekuce
k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6 780 Kč a pro náklady exekuce již
na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 4. 2003, č. j. 45 Nc
5753/2003-6 (dále jen „první exekuce“), které bylo povinné doručeno dne 13. 5. 2003, přičemž toto exekuční řízení trvalo až do 14. 1. 2005. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně,
který založil své rozhodnutí na tom, že ke vzniku nároku na náhradu škody vůči
žalované nedošlo k naplnění všech předpokladů, konkrétně nebyla shledána
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném
vyznačení doložky právní moci a vznikem tvrzené škody. Soudy nižších stupňů se
shodly na tom, že již od 13. 5. 2003 byla společnost omezena v nakládání s
majetkem na základě generálního inhibitoria dle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění
účinném do 30. 10. 2009 (dále jen „ex. ř.“). Nařízení další exekuce na
společnost, byť na základě nepravomocného titulu, nemělo na majetek společnosti
žádný další vliv, jelikož generální inhibitorium trvalo již před zahájením
exekuce a též po jejím skončení. Nesprávný úřední postup spočívající v chybném
vyznačení doložky právní moci tak neměl vliv na omezení dispozice s majetkem
povinné, a nemohl tedy ani způsobit vznik škody, jak ji dovozuje žalobce. Skutečnost, že první exekuce byla vedena pro bagatelní částku, která byla
uhrazena dříve, než exekuce byla jakkoli fakticky realizována, nic nemění na
tom, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinné společnosti doručeno a
vyvolalo účinky generálního inhibitoria. Stejně tak na posouzení účinků tohoto
inhibitoria nemá vliv, že nedošlo ke zveřejnění této exekuce v katastru
nemovitostí.
Fakticky sice nemusela tato exekuce vejít ve známost, jak tvrdí
žalobce, přesto jakákoliv dispozice s majetkem odporující § 44 odst. 7 ex. ř. by byla absolutně neplatná. Ani okolnost, že by úkony ve smyslu pozdější právní
úpravy a judikatury mohly být považovány za neplatné pouze relativně, nehraje
žádnou roli, neboť je třeba posuzovat možnosti chování postižené společnosti v
době, kdy inhibitorium trvalo, a nelze dovodit, že by v důsledku první exekuce
mohla být povinná společnost oprávněna postupovat protiprávně, zatímco v
důsledku druhé exekuce již nikoliv. Nelze přitom opominout, že takový
protiprávní postup by nesl rizika trestněprávního stíhání. Vzhledem k tomu, že
z těchto zjištěných skutečností lze bez dalšího usoudit, že nebyla splněna
podmínka příčinné souvislosti jako jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu
škody, soudy nižších stupňů žalobu zamítly, aniž by se dál zabývaly dalšími
otázkami (vznikem škody a jejím rozsahem). Nad rámec výše uvedeného odvolací soud podotkl, že již sám žalobce postavil
svou žalobu na poměrně zkratkovité úvaze, že společnost byla zlikvidována pouze
nesprávným nařízením exekuce. Přitom již z tvrzení žalobce byla patrná
předchozí komplikovanost stavu společnosti, když uváděl, že společnost
disponovala značným majetkem, přesto dopustila, že byla žalována, což vedlo
následně k nařízení exekucí. Žalobce rovněž ve vyjádření ze dne 29. 6. 2015
citoval posudek znalce Ing. Berana, že společnost byla již v roce 2002
insolventní (tedy, že její disponibilní finanční prostředky byly nižší než výše
splatných závazků), zároveň bylo zřejmé, že na následné situaci společnosti od
skončení nesprávně vedené exekuce v roce 2004, přes konkurs až po likvidaci a
výmaz společnosti v roce 2012 se musela podílet řada dalších okolností, přesto
žalobce trval na tom, že samotné nařízení a trvání druhé exekuce mělo takový
fatální důsledek, který způsobil po celou dobu neobchodovatelnost a nakonec
nulovou hodnotu jeho akcií, což by bylo i v případě neexistence první exekuce
jen obtížně možné dovodit. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně,
kterým se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe dovolacího a Ústavního soudu. Konkrétně dovolatel odkazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, vztahující se
k problematice opomenutých důkazů. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se soud nevypořádal se všemi
navrženými důkazy, především pak s návrhem na provedení důkazu znaleckými
posudky Ing. Šmídy a Ing. Berana. Tyto důkazy byly navrhovány po celou dobu
řízení, přičemž nebyly provedeny. Odvolací soud tak porušil zásadu projednací a
zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces. Své rozhodnutí odvolací soud
založil na zcela jiné okolnosti, na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu bez
důkazních prostředků a na svých domněnkách. Dovolatel se dále vymezuje proti
citaci jeho vyjádření ohledně tvrzení znalce Ing. Berana v napadeném rozsudku,
když dané vyjádření je vytrženo z kontextu, nadto není důkazním prostředkem a
soud z něj nemůže vycházet. Odvolací soud tak bez znalosti věci a provedení
důkazů rozhodl o tom, že prvotní příčinou škody byla první bagatelní exekuce.
Dále dovolatel cituje judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice
opomenutých důkazů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje za správný jednak
rozsudek soudu prvního stupně jakož i potvrzující rozsudek soudu odvolacího, a
proto navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Odpovědnost státu za škodu vzniká dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný
úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a
nesprávným úředním postupem (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Pokud tak žalobce uplatňuje žalobou nárok na náhradu
škody, tíží ho důkazního břemeno ohledně všech tří předpokladů. Jestliže pak v
průběhu řízení vyjde z provedené dokazování najevo a soud vezme za prokázané,
že byť jen jeden z těchto tří předpokladů není splněn, žalobu bez dalšího
zamítne. Nemusí tedy provádět další dokazování a ověřovat, zda došlo k naplnění
ostatních předpokladů pro vznik odpovědnosti. V takovém případě soud ani nemusí
akceptovat důkazní návrh, a to vzhledem k tomu, že takové dokazování by bylo
nadbytečné, když již bylo tvrzení o vzniku odpovědnosti v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2004). Dovolatel ve svém dovolání správně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu,
která vychází z přesvědčení, že obecné soudy mají povinnost rozhodnout o
vznesených důkazních návrzích, a pokud jim nevyhoví, tak ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které
aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl),
navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Neučiní-li tak a odmítnou
akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním
závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze
hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad
volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02).
Rozhodující soud sice není povinen
provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a
pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je
nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Ústavní soud však též v nálezu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014
(jenž dovolatel sám zmiňuje), vyjádřil názor, že „nikoliv každé opomenutí
důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné
situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z
ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů
nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění
skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i
výrazem ‚zdržovací‘ procesní taktiky (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14
ze dne 10. 3. 2015, odst. 21.).“
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by soudy nižších stupňů
postavily svá rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tedy na
neunesení důkazního břemene, jak namítá žalobce. Naopak dospěly k závěru o
absenci příčinné souvislosti, kterýžto závěr dovodily z té okolnosti, že
žalobcem tvrzená příčinná souvislost je toliko kauzalitou hypotetickou v podobě
pozdní preempce. Generální inhibitorium, jež bylo v žalobcem tvrzeném kauzálním
řetězci předpokladem pro vznik tvrzené škody, bylo následkem již první exekuce. Druhá exekuce, která byla nařízena později než první a skončila také dříve, s
níž žalobce spojuje tvrzený nesprávný úřední postup, na generálním inhibitoriu
nic nezměnila. Reálnou příčinou tak byla první exekuce. Druhá byla příčinou
pouze hypotetickou. K tomuto závěru dovolatel přípustnost dovolání nikterak
nevymezuje, tudíž jej dovoláním nezpochybňuje. Důkazy, jež dovolatel považuje za opomenuté (znalecké posudky), měly dle
tvrzení dovolatele směřovat k prokázání toho, že společnost před nařízením
konkurzu nebyla insolventní (případně měly též směřovat k prokázání rozsahu
tvrzené škody). Tyto skutečnosti však nebyly pro závěr soudů nižších stupňů
podstatné. Naopak z tvrzení žalobce v průběhu řízení ani z dovolacích námitek
neplyne, že by se navrhované důkazy jakkoliv týkaly vztahu prvního a druhého
exekučního řízení a mohly tak zvrátit závěr soudů nižších stupňů, na němž svá
rozhodnutí postavily. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že soudy nižších stupňů měly v souladu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svých rozhodnutí uvést, proč
neprovedly žalobcem navrhované důkazy. Nutno uvést, že soud prvního stupně ve
svém prvním, avšak zrušeném, rozhodnutí tak výslovně ve vztahu k navrhovaným
znaleckým posudkům učinil. Nicméně v souladu s dovolatelem namítaným nálezem
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2067/2014 nemohlo v dané věci toto pochybení
vést k zásahu do žalobcova práva na spravedlivý proces, neboť nešlo o důkazy,
které by byly jakkoliv podstatné pro závěr, na němž soudy nižších stupňů svá
rozhodnutí postavily.
Odvolací soud se tudíž od uvedeného nálezu Ústavního
soudu nikterak neodchýlil, vymezená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. Ani skutečnost, že soud ve svém rozhodnutí odkázal na vyjádření žalobce, nelze
považovat za rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když šlo
toliko o dokreslení situace, není s daným vyjádřením zacházeno jako s důkazním
prostředkem a není na něm ani zčásti založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.