30 Cdo 4734/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně Magnety, s.r.o., se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Ostravská 384, IČ: 25854666, zastoupené JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Nám. Míru 4, 5, proti žalované Stamag, a.s., se sídlem v Praze 5, Smíchově, Na Zatlance 2174/5, IČ: 26844575, zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kosmova 20, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 59/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2009, č.j. 8 Co 64/2007-241, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslavy Hustákové, advokátky se sídlem v Bruntále, Nám. Míru 4, 5.
Stručné odůvodnění (§ 243b odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalované (dále již „dovolatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) ze dne 24. března 2009, č.j. 8 Co 64/2007-241, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 23. srpna 2006, č.j. 17 C 59/2004-158 (jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí v rozsudku specifikovaných nemovitostí, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení), a rozhodnuto o povinnosti dovolatelky nahradit žalobkyni specifikované náklady odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu jednak „řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, a dále - s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, a na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb. – řeší právní otázku (jaká byla posuzována v cit. judikátech v důsledku odpadnutí právního důvodu, na jehož základě získal převodce vlastnictví převáděné věci ve vztahu k právnímu nástupci převodce) – v rozporu s hmotným právem a (jak lze dovodit z obsahu dovolání) i v rozporu se shora cit. nálezem Ústavního soudu.
Dovolatelka ovšem pomíjí, že v posuzované věci se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci soudem prvního stupně, který uvedeným rozsudkem deklaroval věcněprávní vztah žalobkyně k předmětným pozemkům, když dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva ze dne 2. dubna 2001 je pro nedodržení písemné formy absolutně neplatná, nikoliv, že v důsledku odstoupení od smlouvy došlo k jejímu zrušení a k vyvolání právního následku, který je v časových souvislostech, zejména pro případ v mezidobí učiněného dalšího převodu, řešen dovolatelkou shora zmíněnou judikaturou.
Tento rozdíl (absolutní neplatnost právního úkonu a zrušení smlouvy v důsledku odstoupení) je ovšem pro právní posouzení věci zásadní, neboť v prvém případě dovolatelkou zmíněné judikované závěry na stav dobré víry třetí osoby nedoléhají, zatímco v druhém případě dobrou víru je třeba (ve světle judikatury) zohlednit. Právní doktrína i soudní praxe se shoduje v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou.
Absolutní neplatnosti se přitom může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák, ale ani s poukazem na dobrou víru jednajícího. Absolutní neplatnost právního úkonu totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a obč. zák.), jež by bylo možno – v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. – charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3451/2007, in www.nsoud.cz). Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jež pro své meritorní rozhodnutí převzal odvolací soud, a z nichž v této věci při posuzování přípustnosti dovolání vychází i Nejvyšší soud, umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jenž tudíž není v rozporu s hmotným právem, ale ani s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelkou zmíněný nález Ústavního soudu se totiž vztahoval na případ s jiným skutkovým základem, v němž byla vzata v úvahu otázka právních důsledků v souvislosti s odstoupením od smlouvy (avšak až) poté, co došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na další nabyvatele, kteří jednali v dobré víře, nikoliv na případ absolutní neplatnosti převodní smlouvy, jako tomu bylo v této věci. Proto otázka dobré víry dovolatelky je zde zcela bez významu. Na základě zmíněných skutečností není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady § 237 odst. 3 o.s.ř., a považovat tak napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Již z tohoto důvodu při současné vázanosti Nejvyššího soudu obsahem podaného dovolání (§ 242 o.s.ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s odstavcem třetím téhož zákonného ustanovení. Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby odvolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), proto dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně má s ohledem na procesní výsledek vůči dovolatelce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka žalobkyně doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř.
a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, rovněž částka odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, kterou je uvedená advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle cit. zák., tedy částka 1.060,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.