26 Cdo 3451/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P.
C., zastoupenému advokátem, o určení práv a povinností spojených s nájmem
družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C
965/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 29. ledna 2007, č. j. 24 Co 334/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se na základě změněné žaloby domáhala proti žalovaným M. P.,
M. Ž. a P. C. (dále jen „žalovaný“) určení, že jí jako člence Stavebního
bytového družstva S. náleží soubor práv a povinností spojených s nájmem
„družstevního bytu číslo 4 o velikosti 1+3 s příslušenstvím v prvním poschodí
domu čp. 275 v L.“ (dále jen „předmětný by“, resp. „byt“).
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. ledna 2006,
č. j. 5 C 965/2002-143, vyhověl žalobě a výrokem I. určil, že žalobkyni jako
člence Stavebního bytového družstva v S. náleží soubor práv a povinností
spojených s nájmem předmětného bytu; současně přiznal odměnu advokátce JUDr. B.
Č. (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.) a o povinnosti
žalovaných zaplatit státu soudní poplatek (výrok IV.).
K odvolání žalovaného M. Ž. a žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2007, č. j. 24 Co 334/2006-162,
citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovaným potvrdil a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. Ž. ho změnil
tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení mezi
žalobkyní a žalovaným M. Ž. a žalovaným (výrok II. a III.), o povinnosti
žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok IV.) a náklady řízení (výrok
V.)
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo
jiné za zjištěno, že žalobkyně jako převádějící a žalovaná M. P. jako
nabyvatelka uzavřely dne 17. prosince 2001 dohodu o převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne
17. prosince 2001“), že žalobkyně tak učinila proto, aby od žalované M. P.
získala mimo jiné i půjčku ve výši 200.000,- Kč za účelem vyrovnání se svým
bývalým manželem, že při uzavření dohody ze dne 17. prosince 2001 vycházela z
toho, že jde o převod na dobu pouhých tří let, během nichž měla dluh z půjčky
splatit, že žalobkyně potvrdila žalované M. P. převzetí peněz a že ve
skutečnosti ani hotově a ani převodem na účet žádné peníze od žalované M. P.
neobdržela. Dále zjistil, že dohodou ze dne 4. prosince 2002 převedla žalovaná
M. P. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na
žalovaného M. Ž. (dále jen „dohoda ze dne 4. prosince 2002“) a že žalovaný M.
Ž. jako převádějící uzavřel dne 17. prosince 2002 dohodu o převodu členských
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu s žalovaným jako
nabyvatelem (dále jen „dohoda ze dne 17. prosince 2002“). Na tomto skutkovém
základě odvolací soud dovodil, že dohoda ze dne 17. prosince 2001 je absolutně
neplatná pro nedostatek vážnosti vůle na straně žalobkyně (§ 37 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody ze
dne 17. prosince 2001 – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti uvedl, že
žalobkyně neměla vůli převést na žalovanou M. P. „uvedená práva za (pouhých)
200.000,- Kč“. Dále rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném
rozsudku – je dohoda ze dne 17. prosince 2001 neplatná také podle § 39 obč.
zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 553 obč. zák.). Z toho pak podle
názoru odvolacího soudu vyplývá, že absolutně neplatná je i dohoda ze dne 4.
prosince 2002 a také dohoda uzavřená dne 17. prosince 2002 mezi žalovaným M. Ž.
jako převádějícím a žalovaným jako nabyvatelem. Proto ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovaným, který má – stejně jako další odvolatel (žalovaný M. Ž.) – v daném
sporu postavení samostatného společníka, vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. Ž. ho změnil tak, že
žalobu proti němu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. V dovolání především popsal zjištěný skutkový stav a namítl, že se
jednání mezi žalobkyní a žalovanou M. P. nezúčastnil, a proto mu nebyly známy v
řízení zjištěné okolnosti týkající se uzavření dohody ze dne 17. prosince 2001.
Dále uvedl, že proto dohodu ze dne
17. prosince 2002 uzavřel s žalovaným M. Ž. „v dobré víře, že jmenovaný je
oprávněným vlastníkem práv k tomuto bytu a tudíž oprávněn tato svá práva
postoupit, resp. prodat, což mu bylo ze strany žalovaného Ž. listinnými důkazy
doloženo … za tuto koupi žalovanému Ž. řádně zaplatil“. V této souvislosti
odkázal na ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
účinném v době uzavření dohody ze dne 17. prosince 2002 (dále jen „obch.
zák.“), a uvedl, že nárok měl být posouzen podle citovaného ustanovení. Uvedl,
že závěrem o neplatnosti dohod se cítí poškozen, neboť dohodu ze dne 17.
prosince 2002 uzavřel v dobré víře. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh,
aby dovolací soud – v napadeném rozsahu – zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil – v tomto rozsahu – k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že ve vztahu k žalovanému, ohledně
něhož byl potvrzen ve vyhovujícím výroku v pořadí první rozsudek soudu prvního
stupně, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Jinak
se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
S žalobkyní lze souhlasit v názoru, že podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
nemůže být dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního
stupně, potvrzené ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným
napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně mimo jiné s odůvodněním, že je-li absolutně neplatná dohoda ze dne
17. prosince 2001 (správnost tohoto právního názoru nebyla dovoláním
zpochybněna), je absolutně neplatná nejen dohoda ze dne 4. prosince 2002, nýbrž
i dohoda uzavřená dne 17. prosince 2002 mezi žalovaným M. Ž. jako převádějícím
a žalovaným jako nabyvatelem. Správnost právního názoru o neplatnosti dohody ze
dne 17. prosince 2002 dovolatel zpochybnil poukazem na to, že uvedenou dohodu
uzavřel
v dobré víře. Řešení uvedené právní otázky (otázky neplatnosti dohody ze dne
17. prosince 2002 v návaznosti na neplatnost dohod ze dne 17. prosince 2001
a 4. prosince 2002) by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Výklad ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. je v soudní praxi i v odborné
literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C.
H. BECK, strana 220) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu
působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní
občanská práva
a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok
o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat
ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní
neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že absolutní neplatnost
právního úkonu nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (a ani
poukazem na dobrou víru jednajícího). Absolutní neplatnost právního úkonu totiž
nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu
(jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a obč. zák.),
jež by bylo možno – v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. – charakterizovat
jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez
právního důvodu zasahuje do práv
a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Proto zde nelze
uvažovat o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), natož o výkonu, který by byl – podle citovaného
ustanovení – v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní
neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti
(§ 40a věta druhá obč. zák.) právního úkonu. K obsahově totožným právním
závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 27. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura a pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu (viz také publikace Občanský zákoník, autorů Balák, Korecká,
Vojtek, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím C.H.BECK, strana 81), dále v
rozhodnutích ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, a ze dne 26.
října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006; odkázal na ně rovněž v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo
1895/2002, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 68 v
sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže z absolutně neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou subjektivní
občanská práva a občanskoprávní povinnosti (nabyvateli), odvolací soud se od
uvedené judikatury neodchýlil, pokud dovodil, že je-li absolutně neplatná
(podle § 37 odst. 1
a § 39 obč. zák.) dohoda ze dne 17. prosince 2001, jsou absolutně neplatné i
posléze uzavřené dohody, tj. nejen dohoda ze dne 4. prosince 2002, nýbrž i
dohoda ze dne 17. prosince 2002, a nemůže na tom nic změnit ani dobrá víra
jednajícího. V napadeném potvrzujícím výroku je tedy rozhodnutí odvolacího
soudu výrazem standardní soudní praxe. Protože v daném případě šlo o převod
členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu
§ 229 a násl. obch. zák., nemohl se daný vztah řídit ustanovením § 446 obch.
zák. (řešícím otázku nabytí vlastnického práva k prodávanému zboží od
nevlastníka), jak míní dovolatel.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky v částce 2.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu